VEČEŘE S OPRAVDICKÝM INDIÁNEM, ČAMAKOKEM RODOLFEM 12/9 2012

24.11.2012 16:27

Zeptala jsem se sestry, jestli se nemůžeme někdy stavit u nich na kafíčko, abychom Rodolfa blíž poznali. Vlastně jsem to ani nepředpokládala a čekala jsem, že mi na to řekne, že na nějaký kafe tedy teď není vůbec čas. Taky jsem byla zvědavá, zda-li mu vaří ryby... Podle jeho programu to ale vypadalo, že místo nohou musí mít křídla! Lážo plážo mi na to sdělila: „Uvařit bys mohla zítra rybu Ty, jdeme do ZOO a přijdem na večeři. Pstruha nebo lososa. Třeba v osm?“ Vypoulila jsem oči, že takhle na rychlo tedy já nic nerada a navíc pstruha jsem asi nikdy ani nejedla a lososa vařím jen někdy synáčkovi (aby měl přísun jodu) a ten moje gastronomické umění stále více kritizuje. A ani jsem nevěděla, že to myslí vážně. Myslela. A nakonec jsme se dohodly místo ryby na biftecích a zelenině s mým přáním: „Nezapomeňte foťák!“ A s jejím dovětkem: „Nešil, není to recepce, ale obyčejný posezení doma! Rodolfovi ale žádný koření. Jen sůl. A jenom maličko! A né, aby po něm furt lez ten pes.“
 
Večer jsme tedy vyrazili na nákup do Makra a z mnoha druhů svíčkové jsme vybrali jednu z nejhonosnějších a doma drahá polovička půlku masa dala Egonovi (našemu desetiletému dědečkovi německého ovčáka) a zbytek naložila do oleje v mé hrůze, že bude i tak tvrdé jak bota, což se někdy stává. Po půl hodině jsem otevřela lednici a ještě na bifteky pro Rodolfa přidala špetku soli. Připadlo mi, že tři původní zrníčka je opravdu málo. V podstatě mi nějak stále nedocházelo, že na gastronomii si vážně nemusím zakládat. Když jsem sdělila synkovi, že k nám přijde indián, nejprve se rozhodl opustit domov, protože jako introvert nesnáší návštěvy, ale nakonec se už nevyjadřoval a s všeříkajícím pohledem – zase sešlost penzistů – zavřel dveře.
 
Druhý den jsem letěla z práce rovnou do pekařství, rychle ještě pro suchárky Dingo hafanovi, páč celej předchozí večer drápal do špajzu s výrazem – jsi totálně tupá, jak můžeš dopustit, abych tu neměl zásobu - a pak úprkem domů. Vytřít, vyluxovat, připravit stůl, nádobí a všechno kolem. Přísným pohledem jsem ruce v bok kontrolovala všechny detaily s vědomím, že je úplně jedno, co kde bude stát a odstranila z jídelního stolu kytku, kterou mi přinesla máma ze zahrádky... Co kdyby měl Rodolfo alergii na českej pyl.... a začla jsem krájet a činčat honosnou zeleninovou oblohu. Protože mě sestra informovala o tom, že i když se obávali, co všechno bude Rodolfo jíst, nakonec ochutnává všechno a nic mu z toho není, řekla jsem si, že vlastně bude vlastně zcela fuk, že vaření nesnášim, vždyť kuchařem večera je můj choť a na mísách plných všech druhů rajčat a paprik snad nic nezkazím a poctivě jsem začla vykrajovat vzhledné hvězdičky z ředkviček s podvědomou obavou, aby ale Rodolfa nenadmuly, protože ty přeci nikdy nemohl ochutnat.(Letos jsem se pokoušela o zelinářský um na zahradě chalupy a kvůli nekvalitní půdě a malé zálivce jsem z nich vypěstovala nepoživatelné dřevité klacky).
 
Před osmou mi to nedalo a zavolala jsem pokrevnímu sourozenci, jestli tedy vlastně vůbec přijdou.... Řekla jen: „Už jsme za rohem.“ Velela jsem tedy: „Už se blížej, děleej, dem na to!“
 
A za chvíli se už Egon hrnul ke dveřím, kde zvonil zvonek a s vrtícím ocasem očekával, kdo vyjde do 2. patra.
 
S Rodolfem jsme se přivítali a první, co mne napadlo, byly dvě věci - Ježiš, jak jen se ho na všechno zeptám, když neumim španělsky! A ani čamakoksky. A - musím říct ségře, ať mu řekne, kde je u nás záchod, aby mu nebylo trapný se ptát. Posadili se všichni do sedačky, šéfkuchar dohlížel na maso a já zase na Egona, který se jal okamžitě Rodolfa jako novou návštěvu s nadšením očichávat a oblizovat a obdarovala ho psím sucharem, aby mu nezačal strkat do klína všechny svoje oslintaný hračky. A jako šílenou pejskařku mne nadchlo, že ho Rofolfo pohladil po hlavě celkem beze strachu. Ztlumila jsem televizi a pobavilo mne, že akorát ukazovali ve zprávách gorily, které odpoledne také zrovna v ZOO viděli.
 
Bifteky už byly skoro hotové a tak jsem pozvala všechny ke stolu, Rodolfovi jsme nabídli místo v čele a s milým úsměvem přišel pozdravit a povečeřet s námi i synátor, což jsem do poslední chvíle nečekala a po očku ho se zájmem pozoroval.
 
U stolu jsem se ptala na lecos, byla jsem nedočkavá, takže mě sestra několikrát musela usměrňovat, ať nechám Rodolfa domluvit a jí všechno dopřeložit. Nedocházelo mi, že ani jeden z nich není španělský překladatel. Ale na usměrňování jsem zvyklá, jak se o něco zajímám, jsem do toho vždy tak hrrr, že bych skákala do řeči i při projevu ministrovi (kdyby tedy něco zajímavýho řek´). Při konverzaci jsem se dotazovala pochopitelně hlavně já a během překladatelské Yvinny činnosti jsem některé informace získávala od náčelníka Pavla, vnuka Rodolfova dědečka, mého švagra, abych nevypadala úplně jako blb.
 
Zajímalo mne hlavně, jak Rodolfo vnímá prozatím týden, co zde strávil, zda-li není unavený z neustálého cestování, co se mu dosud líbilo a co naopak. A protože jsme hodovali, co vlastně jedí třeba u nich.
 
Protože jsem skutečně vášnivý, resp. praštěný kynolog, napadlo mne některé dotazy směrem k psům, ale raději jsem se nejdříve zeptala náčelníka, který psy zrovna nemusí, jestli tam vůbec nějaké mají. Poučil mne, že indiáni se chovají ke psům velmi nepěkně, protože je již před desítkami let přestali používat k lovu a nyní jim nijak neslouží a někdy zdivočelé členy zbylé psí smečky potulující se kolem odhánějí i dost surově, ačkoliv nejsou psi nijak agresivní (asi na to nemají ani kvůli vyhublosti sílu) a psy prostě nemají vůbec rádi. Poprvé v životě jsem nepocítila ono nenávistné brnění, co pokaždé, když slyším o jakémkoliv psím příkoří a naopak jsem velmi ocenila Rodolfovo pohlazení Egona a zdůvodňovala si to třeba tím, že psi mohou přenášet všemožné choroby a těch tam nikdy není „dost“. Když jsem si všimla, že Rodolfo zbystřil, že Egon pod stolem kňučí ze spaní a pohybuje končetinami, sdělila jsem jen, že se mu něco zdá , Rodolfo se usmál s tím, že má určitě sen o tom, jak honí tygra!
 
Zeptala jsem se také, co říká zdejšímu počasí. Povídal, že u nich ženy, když začne pršet, pláčou. Protože je jim zima, všechno je mokré, všude je voda a vědí, že období dešťů trvá půl roku. Mrkla jsem na Egona, který miluje procházky za slejváku a ten zavrtěl ocasem, jako by mi říkal – noo, ve vedru´s mě v létě tahala na procházky, ale abys mě vzala do Paraguaye, kde půl roku leje a moh bych si to užívat, to ty samozřejmě ne! A tak jsem mu dala suchar.
 
Přemýšlela jsem při každé otázce, co mi asi tak může Rodolfo odpovědět a přiznám se, že každá odpověď mne překvapila svým obsahem jako člověka žijícího jen v moderní civilizaci a sama před sebou jsem se (nejen za sebe) vlastně zastyděla, jak samozřejmé je pro mne všechno to „běžné“ kolem nás, jak si nevážíme všeho, co máme a jak hodnoty života jsem vlastně úplně jinde a většina z toho, co denně zuby nehty upřednostňujeme, jsou jen banality, které nestojí za řeč. A jak je smutné vlastně žít v „blahobytu“. A to neustále zkuhráme. Uvědomila jsem si, že nikdo z nás nemůže pochopit, jaké Rodolfovy pocity mohou být. V mnoha jeho slovech jsem viděla pocity Čerwuiše a na chvíli mne napadlo, zda-li Rodolfo po návratu domů nepocítí stesk po tom, co na pohled je tak lákavé a bezstarostné a nestane se, že pocítí lítost nad tím, že celý život žije v přírodě bez znalostí toho, co pro nás zde je něčím, co nestojí ani za zmínku.
 
CO JSEM JEŠTĚ NEVĚDĚLA A PO VEČEŘI UŽ VÍM
 
Rodolfo se nad mou otázkou, co se mu zde zatím nejvíce líbilo a co nikoliv, zamyslel a projevil velkou lítost nad tím, že mnoho z toho, co zde viděl, mu doma ve vesnici nikdo neuvěří. Náčelník ho ale ubezpečil, že některé věci bude mít vyfocené, takže je dokázat bude moct!!
 
„Viděl jsem z letadla mraky zezhora.“
 
„Byl jsem v ZOO tak blízko tygra!“
 
„Jel jsem metrem pod řekou.“ „Je zcela nepochopitelné, že konstrukce metra je tak silná, že se na lidi neproboří a voda tam neproteče“. Ujistila jsem ho o tom, že civilizační vymoženosti často nechápeme ani my, kdo zde žijeme a denně je používáme. „Češi jsou jako mravenci. Udělali jste si cesty pod zemí“.
 
"Herci. Divadlo."
 
ZOO byla jeho nejčerstvější zážitek: „Vůbec jsem netušil, že existuje takové množství různých zvířat. Většinu z nich jsem nikdy neviděl a nikdy o nich neslyšel..“ Nejvíce ho prý zaujal krokodýl z rodu gaviálovitých, který má uzoučké dlouhé čelisti, oproti těm, co zná z domova, ruský tygr a žirafa a pruhovaná zebra.
 
Zmínila jsem, že vím, jak si náčelník Pavel šel loni zaplavat v Chacu do řeky. Rodolfo se zamračil a říkal, že měl strašlivý strach, když viděl, že je v polovině řeky a byl přesvědčený, že zpátky už živý nedoplave. Vyslal pro něj tedy kánoi. V řece jsou kromě krokodýlů i pirani. Indiáni se v ní proto nekoupou. Jen se oplachují u břehu (a to často, jsou velmi čistotní). Dětem, které si v mělké vodě hrají pirani vyhryzávají kusy masa z kotníků a lýtek. Náčelník Pavel na to jen řekl: „Poučili mne, tak tam v řece teda už neplav, aby neřekli, no.“
 
Podle úsměvů ho velmi pobavilo, že by zde měl cítit nějakou únavu: „Unavený jsem, když celý den štípu dříví. Né, když se tady procházím a hovořím s lidmi“.
 
Jako nejkrásnější zážitek Rodolfo uvedl, že nikdy nebyl z tolika bělochy v jedné místnosti, natož s takovým množstvím důležitých, vážených lidí. Všichni se na něj dívají a on v tu chvíli trémou zapomíná, co chce říci. A právě tato odpověď mne přesvědčila o tom, že se nikdy, ani na okamžik, nemohu vcítit do jeho pocitů. A asi nikdo, zcela nikdo z nás.
 
Následovalo ale ještě silnější přesvědčení po dotazu na zážitek nejhorší. Sestra bydlí poblíž nemocnice, kde projíždí denně mnoho houkajících sanitek. O tom byl Rodolfo informován. ( První slovo jejího nejmladšího syna nebyla máma nebo táta, nýbrž zvuk sanitky....). Rodolfovi nevadí jejich hluk. Pokaždé ale, když slyší sanitku, má vnitřní zoufalý pocit, že v ní jede nemocný člověk, co mu asi je, že potřebuje pomoc. Sanitky v některou denní dobu ale jezdí méně často: „Myslel jsem si, když přestaly houkat, že je již nemocnice plná a nepřijímá další pacienty“.
 
Jako zdravotník ví, jaké vážné choroby číhají na obézní lidi. Šokovalo ho, že je tu tolik silných lidí, když je tlouštka tak nebezpečná.
 
Také prý konečně teď pochopil, když vidí pražskou dopravu, proč hrozí tolik úrazů a nehod.
 
Česnek a cibuli indiáni kupují, jiné bylinky nepoužívají, jedí v podstatě jen ryby (které Egon nesnáší, leda by to byl losos na grilu s drceným pepřem), krávu porazí zcela výjimečně, poté ji konzumují po vykrvácení v podstatě ihned, neb maso není kde skladovat, proto je vždy velmi tuhá. Holandská svíčková z Makra z mladého býka byla skvělý kup! (Šmáknul si i náš psí děda, i když teplý paraguayský barf by tedy byla pravá lahoda). Tak měkký biftek už jsem dlouho nejedla. Nad jeho měkkostí se Rodolfo rozplýval (což nám udělalo radost, protože si můžeme myslet, že to nebylo stářím krávy, ale kulinářská zásluha). Hady, kterých je tam přemíra (a hodně nebezpečných), nejedí. Vyrábí z jejich kostry ale čelenky, které dodávají člověku prý kouzelnou sílu. Možná ji Rodolfo nosí stále a proto je tak neuvěřitelně vitální. Jaguáry neloví, jsou chránění. Jejich tuk ale pomáhá při revma ...
 
Usmála jsem se při vzpomínce na to, jak Egon pokaždé, když jdeme k sestře na návštěvu, s přivřenýma očima slastně očmuchává darovanou jaguáří kožešinu, která pyšně visí na křesle u počítače a hřeje překrásně záda).
 
Po večeři jsem uklohnila malé poháry zmrzliny se šlehačkou a nabídla všem kávu.
 
Rodolfo kafe odmítl, ale když viděl, že si jí sestra ozdobila šlehačkou, dal si taky šálek. Šlehačky jsem mu tedy na půl deci kafe nastříkala deset centimetrů. Zmizela během chvilky.
 
Podle náčelníka si Rodolfo koupil baterku. Jsem moc zvědavá, co všechno si poveze domů. Sbírá prý každé semínko a pecku, které mu přijde pod ruku, protože by se rád věnoval zemědělství. Semena se ale nesmí do Paraguaye dovážet... Hned jsem si vzpomněla na dobu u nás před revolucí a moje dětské cesty do Jugoslávie s pašovanými čínskými pery, které jsem tam vyměňovala na trhu za dárky pro rodiče.
 
Při odchodu se přišel rozloučit i náš syn. Rodolfo mu při pozvání k nim nabídl, že mu půjčí koně, protože jich tam mají dostatek. A že ho pozve na rybu. Pirani prý mají moc drobných kostiček, tak když bychom přijeli, tak by upekli velkou rybu Pakú. Popřála jsem mu hlavně zdraví a alespoň tak vysoký věk, jakého se dožila jeho maminka Hermína. Trošku se jakoby zasnil a najednou z něj čišelo rozechvění .... „Ve chvíli, kdy jsem se setkal s vaší matkou, vzpomněl jsem si na svou maminku a bylo mi moc těžko, že již nežije.“ Vešel do dveří, otočil se a ještě jednou něžně pohladil Egona po hlavě, který vzácnou návštěvu spolu s námi vyprovázel.
 
Na jeho milé, neuvěřitelně distingované chování, nepopsatelně dojatý pohled a upřímný stisk ruky při rozloučení nikdy nezapomenu. Cítím obdiv ke své sestře a švagrovi, protože jejich pomoc Chamacocům a měsíční ustavičná překladatelská činnost a neustálá improvizace při prvním Rodolfovu pobytu v zemi, odkud pochází jeho kořeny, musel být pořádný záhul, který jim ale vlastně závidím.
 
Díky za nezapomenutelný večer…

*************************************************************************************************************
VYSVĚTLIVKY:

Proč Rodolfo přijel do Prahy?: https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-rodolfem-ferreira-fricem-d7n-/domaci.aspx?c=A120907_130657_domaci_maq

Rodolfo, indián s českou krví: https://rodolfo-ferreira-fric.blogspot.cz/

Rodolfova cesta do Prahy: https://rodolfo-ferreira-fric.blogspot.cz/p/bylonebylo-rodolfova-cesta-do-cr.html

Hermína, Rodolfova maminka: https://www.checomacoco.cz/chamacoco/hermina

Checomacoco (náčelník Pavel): https://www.checomacoco.cz/checomacoco

Alberto Vojtěch Frič, dědeček bratranců - náčelníka Pavla a Rodolfahttps://www.checomacoco.cz/checo-a-v-fric

V Praze nejdříve Čerwuiš, nyní Rodolfo... https://casopis.vesmir.cz/clanek/o-zahadne-nemoci-kmene-camakoko-a-indianu-cerwuisovi

 

****************************************************************************************************************

2016:

www.zakulturou.cz/spolecnost/prednaska-sdruzeni-checomacoco-v-divadle-dobeska---nadeje-pro-esperanzu:-pribehy-lidi.html


Vytvořte si web zdarma! Webnode