Perioda

Pomalu jsem se pohybovala dlouhou chodbou, jakoby na vodě, kolem mě všechno trochu rozmazaný, na nohou pantofle, nohy courajíc a na sobě světlemodrý pyžamo z režnýho plátna, kabátek na knofliky, s prošitou manžetou a široký nohavice lehce nad kotníky s rozmazaným razítkem v místě lampasu. Přistoupila ke mně zdravotní sestra, položila mi ruku na rameno, ukázala na koženkovou hnědou lavici vlevo a řekla: „Sedněte si“. Dřepla jsem si unaveně a pohlídla na nápis na dveřích protější ordinace - Bez vyzvání nevstupujte!, byť dveře neměly kliku. Za chvíli se její dveře otevřely a zpoza nich na mne vykouk lékař v bílym plášti a bílých kalhotech s puky, kynul směrem ke mně, na tváři divnej úsměv, v ruce růžovej piják. Vstoupila jsem do ordinace a zavřel za mnou dveře: „Otočte se. Ano. Nemenstruujete. Škoda. Zítra proběhne povzbuzující společné ranní cvičení. Nástup je v 7:15.“ Pomalu jsem došla na konec dlouhý chodby a úzkou uličkou pod skleněným podloubím se dostala před prosklený dveře kulatýho altánu. Zaklepala jsem, pootevřený dveře se sami otevřely a já se svalila na proutěný křeslo naproti. Zřízenec ve světle modrý košili a bílých bermudách, na nohou crocsky, si přisunul béžový odřený dřevěný štokrle a posadil se proti mně. Přehodil nohu přes nohu a vyškubnul si dlouhej chlup pod kolenem a pak se shovívavě usmál. A já se na něj podívala: „Pomozte mi, prosím, nemohu přeci cvičit nahá!“ Pohlédl na mně povýšeně, stiskl mi žilnatou rukou zápěstí a řekl: „Jinak se cvičit nedá. Jen bez oděvu. Už pár dní tě pozoruju. Musíš být silná. Tohle si vezmi půl hodiny před cvičením. Nikdy jsi se mnou nemluvila! Je to jasný?“ a do ruky mi položil elipsovitou tabletu v polovině potaženou růžovým proužkem, uhladil si mastnou dlouhou patku a já prášek pevně stiskla v dlani, strčila ruku do kapsy a tam dlaň otevřela.

Zvedla jsem se a vyšla ven z altánu dveřmi se skleněnou výplní a všimla si, že jedna tabulka je prasklá. Ušla jsem pár kroků a po levý straně skleněnýho podloubí jsem zahlídla oknem do parku kruh, ve kterým stálo asi třicet lidí, akorát předpažili, otočili se zády k sobě, předklonili se a holými zadky se dotýkali těch, co stáli vedle. A z mikrofonu se náhle ozvalo: Ženy s periodou vpravo vbok, krok vpřed, rozkročit. Nad jejich hlavami blikal na transparentu v černém rámu světelný fosforově žlutý nápis - Povzbuzující odpolední cvičení.

Zatočila se mi hlava, jako bych do sebe hodila dvě deci vodky na ex, začlo se mi dělat černo před očima, sedla jsem si na bobek a předklonila hlavu mezi nohy, aby mi do ní naproudila krev. Zírala jsem na bílý dlaždičky na podlaze se zašedlýma spárama. Po docela malý chvilce jsem se narovnala, zvedla obě ruce a chytla se zábradlí natřenýho na modro, který se táhlo po zdi kolem. Přidržovala jsem se křečovitě, žíly na hřbetu rukou vystouplý a těžkopádně krok po kroku pokračovala zpět úzkou uličkou a znovu vstoupila do tý dlouhý chodby a pozorovala ženu, která si máčela vlasy přehozený přes obličej v půllitrovým hrnku čaje s obrázkem Ferdy mravence. Z pramenu mokrý kštice jí kapal čaj na zem, mezi sandálama se jí tvořila široká čajová louže a mumlala si: „Periodu. Můj Bože. Periodu. Nesmím mít periodu!“ Oklepala jsem se, stouply mi chlupy na rukou, aniž jsem to mohla jakkoliv ovlivnit a šourajíc jsem ušla ještě dalších pár kroků a před sebou uviděla červenej zarámovanej nápis - Uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Návštěvní den: první neděle v lednu a v červenci 13:00 – 13:30 hodin. V tu chvíli mi začla pronikavě řvát do uší siréna a já nebyla schopna zvednout ruce, abych skryla hlavu do dlaní.

Probudila jsem se, budík řval na plný pecky. Nejlepší je, vzít ještě v peří propisku a blok a zapsat si to. Páč za půl hoďky se to z hlavy dočista vykouří. A sen se mi zdá jen asi jednou ročně. Jen si tak ňák řikám v dopoledních hodinách, jestli jakože nějak tohle neni ňáký dočista jasný znamení =D