2016 - Pandí psaní do psího deníčku, když už tu pejsek není...
www.mistnikultura.cz/vyznamny-cesky-kral-a-bezvyznamny-cesky-pes
16/11
To si to tak člověk nasadí na nohy gumáky, přehodí přes záda zateplenou vestu, postaví dva plechový kýble kolem sebe a tři plastový, chytne do ruky smeták a do druhý lopatu a rozhodne se udělat po letech úklid zcela generální na zahradě kolem dřevníku a vzadu za garáží a tak drápe a škrábe a rejpe a mete a světe, div se, co to na něj zpoza tý špíny nevykoukne na starym kusu betónu... opravdickej, nefalšovanej, pravej Egon Ort Bohemia ... :)
10/11
Byl jednou jeden princ. Princ, co miloval bláto a mlhu a vlhko a louže a posun letního času. A vítr a studenou zem. A postupně tlející listí, který díky barvě v této roční době splyne s kočičincem. A taky mokro. Hodně chladnýho deště. A vlezlý mrazíky po ránu. A jinovatku. Byl to podzimní princ.
3/11
12/10
7/9
Černej brabrador Rony, velkej brácha Egona, co jeho děda byl taky vlčák, míval dvanáct roků uplně jinej polštářek než teď! Svou unavenou černou hlavu bez balonu skládá už nějakej ten pátek jinam, než tomu bejvávalo před lety.
Ať dneska si jí položí na vypranej pelíšek, čerstvě převlečenou peřinu na letišti, do měkký trávy v parku nebo na dlažbu chodníku, kde vodpočívá, když ujde si pár krůčků na procházce, je to fuk, hlavně, ať mu to eště šlape po tom parku a po chodníku mnohem dýl, než těch 15 roků, co právě dneska slaví...
Buď zdravej, Ronýsku!
25/8
1/8
.jpg)
12/7
Letí to. Už je to celý dva roky. Dočista.
Byl dvanáctej červenec. Sobota. Někdy kolem půl čtvrtý ráno. Asi jako teď. To jsme se viděli s tím skvělým psem, nejlepším parťákem pod sluncem na tom našem světě, úplně naposledy. Ještě za šera. Psi jsou zvířata šerosvitu. A překrásně voní. Kdoví, proč jsem zabořila tváře do tohohle kožichu s tou hustou podsadou během těch dvanácti roků jenom někdy. Možná je to pro pejskaře banalita. Snažila jsem se teda nasát během toho nejsmutnějšího okamžiku tu vůni napořád. A onen okamžik nebyl nekonečně dlouhej. Přímo naopak.
Jsou věci, který člověka přepadnou, ani neví jak. A vezmou mu dech a ukradnou nečekaně úsměv z tváře. Jak když bičem mrskne. Jak když prsty luskne.
Ta vůně už je nadobro holt pryč.
Díky. Díky za to, že jsi tu byl! Klaním se ti, pse jeden s kukadlama nějak jinejma, než byl prostě standard...
Ráda na tebe vzpomínám. I na to tvoje bělmo z profilu. Na ten tvůj kukuč plnej bezstarostný provokace. Na to, jaká s tebou byla psina. Den co den.
Jen mě fakt ňák dřív za půl století, bok po boku hafanům, nikdy nenapadlo, že psát vo nich je tak jiný a tolik těžký, když člověku neležej hlavou vopřenou vo kotníky pod stolem. A tak je to trošku fuška. Holt...
19/5
Vyšly Psí kusy č. 7 ..
19/5
Šup do trafiky! Vyšly Psí kusy č. 6
18/5
Hoj, pejskaři či nepejskaři, co sem tam zavítáte do tohohle deníku, co už neni tim, co kdysi bejval! Nechť se vašim svěřencům daří (y) !!. A vy, kdož sem zavítáte i dnes, pomalu po dvou letech, kdy tu už EGON není a lítá si snad někde kdesi nahóře, esli to tam tedy je, vězte, že to byla potvora! ... /eště větší, než panda/ , prostě uplnej thriller na tomhlenctom světě :
https://eurodenik.cz/kale…/16-nejnebezpecnejsich-psich-plemen
14/5
Byl 14. květen. Rok 2004.
Byla to voslava! Se smečkou.
Trojka, co držela, jak jinak, dycky při sobě.
Ten nejmenší mu řek " Zrrrní!" "Krrrásný"!
Páč neuměl říct narozeniny.
A tak mu pošeptal: "Dík!"
12/5
Dnes vychází Haf & Mňau
10/5
Dvě dilema aneb taková vobyčejná májová neděle
Byl jednou jedej fejsbúk, na kerej sem vlezla jednou v neděli večer, když jsem měla asi tak deset minut volno vod raťafáků, toť iks let zpátky, prostě dávno tomu, no a jednoho dne mně někdo napsal, že mě přidal do skupiny německejch ovčáků. No a tak jsem vzala telefón a jala semse dopátrat toho, cože to ta skupina jako je. No a tak mi bylo sdělený, že tam jakože můžu vkládat fotky vovčácký a taky na jiný civět a vobdivovat je a tak sem tam teda vlezla, no. A čuměla tam na fotky jiných vovčáků a taky tam jednou vložila krtka, kterýho ulovil Egon a zachránil tak zahradu vod útoku válečnýho. A byla to fuška. Páč jsme na něj číhali celej červen a červenec i srpen. A září. No vod tý doby, co tu už hafan není, tak jsem neměla čas jen v neděli večer deset minut, ale každej večer dvacet minut a vkládala do tý grupy fotky nepravidelně ale někdy i pravidelně. Ale rozhodně asi ňák víc, páč sem nelítala po loukách a po polích a mohla si dřepnout k bedně a sentimentálně sem se hrabala ve fotkách starejch a eště starších a dycky ňákou fešnou našla. A to že jich uložených mam. Stovky, tisíce a asi eště víc. No a taxem tam vložila taky jednoho dne eště jednu fotku toho krtka jen tak na památku a eště sem taky ďála děsně velký problémy, páč jsem tam tedy taky dala párkrát i jiný psy než ovčáky s těma našima vovčákama a s tim Egonem a voni vůbec nebyli ovčáci a nebo měli dědy ovčáky a tak mě v grupě zablokovali a měla jsem po ptákách. Ale to už je ňákej pátek to že sem vyvrhel, už leckdo dávno ví. No a vod tý doby kdykoliv vypadnu z betonový metropóle do vsi, tak vzpomínám na Egona, co mi tenkrát pomoh chytit krtka, páč teď tam má krtek klid a taky pré a totálně si tam zabral jeho teritórium a místo anglickýho trávniku pro služební ráci mam všude bahno a hlínu a bordel a díry. A krtka. A kůli němu ani do tamtěch vovčáků už nevidim a nemůžu vobdivovat jiný ovčáky v tý grupě. A mam to. A tak je vobdivuju v jinejch grupách a taky na ulici den co den.
No a dneska si tak přehrabává drahá polovina kompost jarně úklidově, kde tlejou desítky drahejch kostí z kůže z bizona po Egonovi eště, kerej by v životě nic tak podřadnýho nezežral, páč to nebyl biftek nebo kus pajšlu, aby bylo kam házet to bahno a hlínu a bordel, to musí přeci bejt a najednou slyšim – poceeem, děleeej, mam hoooo. By se ve mně krve nedořezal, cože, bože, co to bejvalej páníček vyhrabal kousek vod našeho hřbitova kynologickýho a vidim, jak to valí před sebou a ječí – tak poceeem, děleeej, mam hoo, ať se zase nezavrtá a já už to vidim a zařvu – počkeeej a letim a hledám handru, páč krtek má vostrý drápy a taky blechy, no. A taxem ho čapla a přemejšlela, páč byl mladej, esli najdu pěstouny za strouhou a asfaltkou tvrdou nepoddajnou a taky esli takovej mrňous má už vorientační smysl a bude schopnej se vrátit zpátky jako před lety, aby moh likvidovat zahradu dál a nezbyl tam už z trávniku ani metr čtvereční. A taxem vyrazila půl kiláku za vesnici a lítala tam s krtkem v handře, než jsem našla jiný hromady vod krtků a jaxem spratka pustila, hned se zavrtal do novýho bejváku a já vítězoslavně vodkráčela zpátky. Už vod vrat slyšim – poceeem, děleeej, kde si takovou dobuuu? A další potvora. Taxem jí zase čapla a vyrazila za vesnici za bráchou. A když jsem totálně zpocená (no joo, přechod se holt blíží už na jaře, dorazila k zahradě), už zpoza rohu slyšim, - ježiši kde siii, kam s tim lozííš, poceeem, děleeej, dalšíí. A taxem šla po třetí a přemejšlela, jak je možný, že jsem dnes a denně lítala půl století s čoklama a furt nemam endoprotézu eště ani jednu. Po cestě jsem přemejšlela, esli tu trojku pěstouni příjmou a nebo nepříjmou a esli se neporvou a esli se vůbec rvou a esli nebudou mít depku, že sem na ně šahla já, dvounožec a taky, esli krtčata matka nekojí a jak pod hlínou rodí a esli neexistuje ve zverexu krtčí mlíko a žížalí granule. A když semse přiblížila k zahradě, neslyšela sem už poceeem, děleeej ani kde sii. A taxem se rozhlídla po tom voraništi plnym hromad a děr, který dřív bylo fešnym trávnikem zelenym chundelatym pod dohledem služební ráce a vyguglovala, že krtci maj haranty tři. A nebo až sedum. A pokusila se vopatrně vo voptimistickou prognózu – asi se držej u sebe a víc jich snad nebude, viiiď? Přes plot vykouk soused a řek – „hmmm, ty se vám vrátěj, sou chytrý, že jo a votočil se na svýho hafana, kerej kdo ví, co mu to čouhalo z huby. Nefunguje nic, ani voda ani plašič ani kouřič. Jedinej způsob, jak se jich zbavit je, vzít je rejčem po hlavě.“ Bejvalej páníček vodložil lopatu na jedný straně, vopřel se vo rejč na druhý straně, na souseda se podival s vodporem a řek – „no, to určitě a TY!...“, pohled hodil na mě, „…se připrav na boj. Teď si vytočila starý rodiče a ty ti tu rozrejou i ten zbytek, co kdysi vypadal jako tráva, takovym způsobem, že si tu bude moct rovnou zasadit ten chlap řepku.“
A tak mam dilema. Hned dvě. Co je lepšejší? Vytočený starý rodiče nebo hejno mladejch zdatnejch harantů? Jsem tyran s hadrem nebo liberál bez rejče? Xenofob a vrah? Nebo infantilní sluníčkář. Páč prejže macecha cizí děti použije jako voběd pro svý děti. Že semse tam nezahrabala radši sama. A nebo si nekoupila koně, co dupe a tak se kůli němu krtek stěhuje.
Tak až budu sázet řepku, budu přemejšlet, jak zachránit ptačici Boženu před sousedovic kočkou. Páč Božka letos porodila u dřevniku a sedí na vejcích. A vesnický kočky, to jsou mrchy lovivý. A Božka je kámoška. Z loňska. Dělá mi společnost. Celý léto. No, nepejskaři maj složitej život. Samá komplikace. A taxem mrkla nejdřív za sebe na desku s jménem Egon, kerá se tam blejská už druhej rok a jak to kolem ní pěkně kvete teďkonc na jaře a kačena bo husa bílá, páč jsem nesehnala labuť, už je vidět jenom zčásti, a vzpomněla si, že to za pár dní, přímo v den narození českýho krále, 14. května, bude čtrnáct let, co přišel tenhle pes na svět a pak jsem mrkla jen tak vzhůru, jaxi mraky plavou tam a sem a najednou vidim, čučim na to jak ten puk, že civět sem dolu z tý vejšky musí bejt asi velká sranda… a že tohlencto snad ani není možný….
5/4
Máte rádi profi německý ovčáky? Laicky prostě česky vlčáky? Hltáte jejich fotky? A máte snad tuhle ráci doma? Nebo u sousedů? Nebo se po ní vrháte na ulici, i když jí znáte jen z atlasu? Či s vámi sdílela jeden bejvák nebo hlídala vaší usedlost, ale už je to totam? Máte po krk hádek ve skupinách votevřených, zavřených a nebo tůze tajných třeba? Prostě v jakejchkoli? Berete fejsbůk jako srandu a dřepnete k němu někdy pro pobavení? Je vám jasný, že jen řádka těch, co sem čučí, to myslí vážně a nikdy nekecá? Smějete se rádi? Holdujete ironii, nadsázce a líbí se vám humor zdravej nebo i ten black? Nechytáte každýho za slovo? Chytáte radši bronz? Umíte číst někdy mezi řádky? A tykáte si s tolerancí? A jsou vám šumafuk bonzáci? Rádi si vo hafanech něco přečtete? A nebo navopak rádi něco hodíte na papír? Tedy do klávesnice moderní? Prostě ste čtivci a nebo psavci či vobojí zároveň? Dokážete se rozchechtat sami nad sebou? Vyšoupli vás z někerý grupy jen proto, že tamnější "pravidla" byly prostě jednoduše dvojsmyslný? Zastydla vám puberta jen lehce? Umíte přehlížet to, co neni vaše parketa? Jste uplně vobyčejný lidi, kerý někdy chybujou a uměj to i přiznat? Nevnucujete svý názory druhejm, i když je jasný, že jen ten váš má nadprůměrný ikvé? Chcete se poradit vo potvoře právě vaší? Nebo se děsně chcete zeptat na toho, co chodí vokolo? Zajímá vás, co si myslí někdo jinej, než-li vy? A nechcete se u toho bát? Umíte se zamyslet nad tim, proč s váma někdo nesouhlasí? Či se jen jednoduše pochlubit? Páč pes, kterýho máte doma je ten nejlepší na celym světě a žádnej jinej na něj jednoduše nemá? A jste snad trochu, jak to jen říct správně... Emotikona grin prostě problematičtí? A přitom nesdílíte na psí stránky menstruační vložky nebo pornofilm? Pak to můžete zkusit třebas tady....
https://www.facebook.com/groups/449217425273663/?fref=ts
A nebo taky ne.
25/3
Nazdar žlutej pse, cos vyrost jako z vody a co z tebe tam dole nemaj lidi respekt a proto zlata jako seš ty, provázej slepce a lidi marodný a dělaj exponáty těm, co z hafanů maj strach, páč už na první pohled vypadaj tak něžně, jako ta volafka, cos zahlíd nad sebou a v tý vejšce jsi na ní nedošáh, abys po ní chramst. Mam se tu fajn a tyhle ptáci tu se mnou někdy žerou z jedný misky. Grilovaný bifteky. Se solí a s kapkou pepře. Né žádný granule. Tahaj se se mnou někdy svejma zobákama do růžova vo tuhle dobrotu, kerou přisolila moje panda dycky jenom sobě a těma jejich dlouhejma pérama na hlavě mě šimraj na uchu, když si mlaskám, páč kus flákoty, to voni rádi, stejně, jako já a polykaj jí taky vcelku.
Je jasný, vo tom neni pochyb, že v psí radě sedim den co den. No, to si piš. To abych měl fšecky místní háravý čubyb v merku. A taky proto, že vo přestávce podává se kýbl Vídeňskejch párků a pravejch českejch piškotů, kerých sem zešrotoval tam u vás na tom světě bedny. Né těch, co vám tam dolu teďkonc vozej někde z Polska a maj chuť, že to ani čivava vod sousedů nechce žrát.
Toho vopeřence, cos na něj čučel zezpod a já zhora, toho, kerej, když zrovna neplachtí, se tak rád čochtá v rybniku a nebo ve Vltavě tak, jako sem to dělával já a jako ty se toho teď na jaře už nemůžeš dočkat, jsem ti vyslal, abys věděl, že na tebe často myslim. A taky tě pozoruju. Když se tu se smečkou krásnejch háravejch čub válim na sluníčku, i když u vás dole je mlha, smrad, fouká vichr nebo prší a pandy vám dávaj pláštěnky a pak vám mejou packy. Co jinýho by ti mělo přelítnout vo velikonočním svátku nad čumákem, než pipina, co snáší zelený vejce! V pondělí se touhle lahůdkou pořádně nacpi, abys dlouho vydržel. I když tvoje panda bude asi remcat, že ti to zvýší cholesteról.
https://www.facebook.com/GOLDEN.RETRIEVER.ENZO/photos/a.340089696085917.792 63.339892339438986/1006163889478491/?type=3&theater
27/2
Bejt pejskař, to chce hodně volnýho času. Páč nebejt jeho, pak je sice člověk pejskař, ale hodně blbej pejskař. Bejt nepejskař má hodně výhod. Ale bejt nepejskař po půl století má jednu zásadní nevýhodu. Když se ta chvilka volný času najde, pak člověk neví, jak jí využít. Páč volnej čas neumí trávit jinak, než s psama. A tak přes tejden je to v pohodě. Rachota, blázinec, povinnosti. Ale vo víkendu, když je ňáká ta hoďka sem tam navíc plonková... to je chvíle, kdy se nepejskař rve s nudou, výčitkama, jestli to všechno neni ztráta času a taky se závistí! Pořádnou! Zvlášť, když si teda po tejdnu dřepne a mrkne sem. Na ty mraky pejsků. To se pak v palici vzpomínky honěěj, jak zajíc v honitbě. A nebo jelen třeba. A i teta Tesknost v tu chvíli klepe na dveře. Se ségrou Nostalgií, no.
Tak co vy, pejskaří, kam dneska razíte? S psama?
11/2
Byl únor. Byl to rok 2003. A jemu eště né rok.
Vodrostlý štěně. Puberťák. Celej život před sebou.
V český Peci. Tam, kde rozhodně nebylo vedro,
kerý nesnášel.
4/2
To je Mimi. Věčně zdrhá. Policajti jí už znaj. Stačí jen brnknout, přijedou, čapnou jí na vodítko a čekaj, než si pro ní příde pán. Ten dycky dorazí a řekne - šmarjá, sem vám řikal, že jí nemusíte vázat, je cvičená... Vodítko poldům vrátí a řekne - pooď. A jdou spolu procházkou domu. Když jí viděl poprvý Egon, čuměl na ní jako puk. Tak fešnou čubu předtim eště neviděl. Vod tý doby, když´sme na ní narazili, dycky jí voblíz čumák. Egon už tu dávno neni. Ale Mimi jo. Pořád si někdy trajdá.
24/1
Víkend, kdy si hafani užívaj svý dvounožce většinou víc, než vobvykle, je zase fuč. A já vzpomenu, (aby totálně řeč nestála), na standardní naší víkendovou diskuzi, co bejvávala pravidelně na chalupě...
Šmarja kam deeeš?
Chvíli počkej, skočim pro tvaroh. Za roh. Ať nemusim zamykat.
Nevopouštěj měěě!
Jsem tu hned. Koupim ti pribiňáka. Víš že je to pěšky kousek.
Už nikdy se nevráátíííš!
Neřvi, sem tu coby dup.
Zemřu tu sááám!
Klid, mazej si lehnout.
Tě milujuuu, nevodcházeeej!
Lehni.
Umíráááám.
Čekej tu.
Mám tě rááááááád.
Ši marja no joo, furt, si vemu kolo, no.
Na kole neee!
Uhni kus.
Píchneš a nevrátíš see!
Lehni už.
Nevydržim tu bez tebee!
Bože ticho buď!
13/1
Stalo se to jednoho dne. Už je to docela dávno. To se sčuchla po psovsku fešná mladá mrňavá zrzunda Žofka bez domova s velkym Egonem, co si už užíval a užíval zaslouženej důchod v domově, jak má bejt. U chlapů věk nehraje roli a když se sčuchne mladá kočka s elegánem, kerej má už šedivý skráně, může z toho bejt láska jako trám. A to i mezi psama. A to i přes moderní fejsbukový stránky. Virtuálně. Přes internet. Prostě na dálku.
Je to už ňákej pátek, co si Žofka s Egonem psali romantický básně. Pátek, kdy pes Egon chtěl pomoct týhle zrce krasomile, aby našla taky ňákou pandu. Tu, co jí dá lásky habaděj.
https://www.facebook.com/egonzmyhodenicku/posts/651367178244357
Je to už další pátek, co tu Egon nejni (a furt se mi stejská).
A je to rok, co tahle fešná Žofka strávila svoje první Vánoce u pandy, kerá jí má ráda tak, jak každý psí kočce náleží.
https://www.facebook.com/egonzmyhodenicku/photos/a.603456453035430.1073741828.603435376370871/799744880073252/?type=3&theater
A není to ani měsíc, co krásná Žofinka měla pod stromečkem dárek zas. Možná na to dohlíd zhůry Egon, kdo ví. Možná taky ne.
Kdyby tu byl a nebo kdyby na to dozíral z tý vejšky, tak by jí báseň poslal zas…
ŽOFINCE
Kdybych tu eště byl, Žofi,
Rozkousali bysme spolu boty.
Řek bych svý pandě, ať naloží mě do fára,
Přijel bych za tebou, ať háráš nebo neháráš.
Neboj se, sluch mi tady nahoře slouží líp než u vás
Jak tam dole vyješ, slyšim dobře, dyk máš kuráž.
Na labutě ale štěkni taky,
páč latexový prase, co fakt chrochtá, stojí velký prachy.
Buď hodně dlouho zdravá, Žofi,
zůstaň tam dóle eště hafo let.
Radim ti dobře, už jsem na to profík,
Poslechni starýho bracha, když jsem ti to řek!
****************************************************************************
Upřímně přeju Žofince roky pevnýho zdraví! A eště víc těhlech roků člověku, kterej se nezištně a dojemně stará vo psy, který to potřebujou často víc, než jiný! Kéž se tomuhle skvělýmu chlápkovi eště dlouho, dlouho daří, aby moh dávat šanci na lepší život těm, co jí dosud neměli…
www.facebook.com/eddy.kolibrik
