2017 - Pandí psaní do psího deníčku, když už tu pejsek není

31/12

Tak takhle nějak by to mělo v tom příštím roCE, co už za necelou hoďku spatří světlo světa (ať se Vám v něm daří!), jakoby trochu v knížCE vypadat.... Úpravy budou ale veeeelký! Na jaře, v létě, až bude padat listí, nebo na VánoCE bude finále. Tak držte palce, ne asi..., je to i na Vás! A Egon? Dohlídne na svůj deník z vejšky. 

www.ecanis.cz/clanky/egon-z-myho-denicku_522.html

30/12

24/12

Dnes je ten sváteční den. Po roce. Nikomu ať neni smutno! Když jsou Vánoce. Až usednete k štědrovečernímu stolu, vzpomeňte si na ty, co tu bejvávali kdysi spolu...

s Vámi... uždibli si kapra bez strouhanky, užívali si vánoční radovánky a Vám tenkrát nedošlo, že byly to chvíle výjimečný. Ani Vás vlastně nenapadlo, že je to zcela neskutečný... mít přítele, co nikdy neradí nesmysly namyšleně, co vítá vás, když vyjdete z koupelny, zaručeně. Kámoše, kterej vás tu a tam naštve, pořádně vytočí, ušpiní kabát, ukradne svačinu a Vy ho nazvete svoločí. Parťáka, co dává vám pokoru, ať jste dlouho či krátce pospolu...

19/12

12/12

To je Rony, brácha Egona, vrčák, co jeho děda byl pravej vlčák. Akorát dneska slaví narozeniny. Páč když je někomu 16 let a 3 měsíce a navíc přesně na den, tak může slavit narozeniny třeba každý úterý. To dá přeci rozum. To přeci každej hafan ví. Dneska je Rony psí dědek, vrčí už jen trošičku, skoro neslyší a taky toho vidí míň, než dřív a nelítá sem a tam a zase zpátky třistapětašedesátkrát za procházku v hubě s tenisákem, co brousí lahodně chrup jak smirkl papír. A může radit kdejakýmu Alikovi z vokolí, páč mu už dávno, hodně dávno bylo šedesát. Paměť mu slouží a čuby a pořádnej žvanec pozná furt na kilometry daleko. To zase jo. A taky si dobře pamatuje, jak kdysi tenkrát, pár let zpátky, kdy tu po studený afaltce běhal eště se svým nejlepšim kámošem Egonem a kdy k těm jeho narozeninám mu napsal dopis. Jen tenkrát netušil, že ty geny jsou pořádně zapeklitý a že život je pes a že tady zanedlouho bude muset trajdat po tý asfaltce bez kámoše sám….
A tak v tenhle sváteční den si na svýho kámoše a na ten dopis vzpomene, to by byla vostuda, kdyby ne, tady na tom fejsbůku neasi…

*****************************
Když jsem byl eště malý štěňátko, moc rád jsem chodil ven, pořád, pořád a furt… S mojí pandou, která si mě koupila. Ve dne a hlavně v noci. Aby si to užila. Dneska, stáří je blbá věc, už se vydávám na výpravy leda tak do špajzu, protože jsou tam piškoty…! I jiný lahůdky, na který došáhnu, když mě nikdo nevidí, hlavně Vona. Mňam!

Ale tenkrát, no už to bude takovejch skoro 12 let, jsem bydlel na takovym plácku. Ze všech stran vobklopenym barákama. A v jednom z nich jsem sdílel pelech s tou Mojí. A do baráku vedlejšího se jednoho dne nastěhoval ON – EGON!
No řeknu, to bylo teda dílo, povidám…!

Já myslel, že vod tý JEHO budu mít konečně pokoj…, ale kdepak!

Dokud ho eště neměla, tak jsem se bál pomalu vystrčit čumák z brlohu… jak nás tamta zmerčila, hned k nám letěla, páč na mě číhala, jako bych byl ňáká myš. A neštítila se ničeho! Řvala přes celou ulici jak šílená: "Panii, panii, no vyy, vy s tim černym pseem, panii, moh by se náš chlapeček podívat na to štěňátkoo…??!! Panii, stůjte, panii, počkejtee. A můžu si ho pohladit já?“ I vod auta by se nechala zajet snad, potvora, jen aby mohla zdržovat tu Mojí svejma blábolama vo psech, vo labradorech a vo vlčácích a vo červech a vo žrádle a socializačních fázích a přitom mě těma svejma křivejma hnátama furt vohmatávala, jako bych byl ňáký rajče v Lidlu: „To je fešáák, ty si miminkoo! My měli taky pejskyy a budeme mít taky štěňátkoo! Ale vono je eště úúplně mini. Eště ho čuba kojí. U chovatelee."
No fuj… ani kousnout jsem jí nemoh! Byl jsem malinkej… A neměl v zoubkách takovou sílu…. A vo tu její tuhou kůži na pařátech bych si moh tak akorát vylomit můj mlíčňák zánovní! A esli Vona měla taky někdy pejsky, mi bylo šuma fuk. A esli bude mít dalšího pejska, mě taky nebralo, páč by mi tak leda lez do revíru.
Toho chlapečka jsem voblíz a řek: Hele, lidský štěně, mohli bysme před ní zdrhnout vobá dva. Daleko. Jenže ta Moje držela mně a naparovala se, jak jsem pěkný štěňátko a Vona držela to dítě dvounohý a taxme byli držený v zajetí voba dva.

No a jednoho dne jsem zavětřil a zjistil jsem, že je to tu. Přivlekli ho. JEHO, toho, co vo něm tamta věčně mlela den co den. A nakazila i tu mojí a ta vo něm mlela taky. No a vod toho dne tam VON začal bydlet taky… A v tu chvíli to fšecko začalo!
Jako by JÍ nestačilo, že má konečně svýho psa a může si ho vohmatávat jak jen chce, ráno, v poledne, večer i vo půlnoci. Ale to NE…! Vona se prostě rozhodla, že stůj co stůj toho, co ho přivlekla do mýho revíru, zkamarádí zrovna se mnou. A řekla tý mojí, že prej sme spolu stejná géénerace, že socializace je eště důležitější než tenisák a že nás dva snad zbratřej… nebo co?! Bylo to fakt na psí blázinec…! Eště, že nám nechtěla nařezávat tlapy nožem a spojovat nás krví…! jako jsem to zahlíd v jednom filmu dvounožců (a moje malá panda, ta, co je eště furt menší než ta moje velká, na to koukala a děsně u toho bulela tak, jak to pandy dělaj vod malička…).

Tož taxi takhle jednoho dne stojí tamta z toho protějšího baráku i s NÍM před tou jejich chatrčí z cihel a zrovna ve chvíli, když já šel s tou Mojí z krásný dlouhý procházky, páč už jsem povyrost a ta moje mi dovolila chodit dáál a těšil jsem se, jak sebou fláknu na letiště a dostanu něco k žrádlu a vylemtám dva a půl litry vody a budu vodpočívat tak, jak to v růstu má přeci bejt. No a v tu chvíli nás zahlídla právě VONA a zařvala: „Jé panii, poďte seem, poďte se podívat, my už ho taky máme doma! Helejtee, pejskaa! Mimino, vovčáčí, černýý, jako je ten váš. Ouplný dvojčátko! A jmenuje se… Gigíísek.“

No, já se vohlíd, nadzdvih jsem vobočí a málem to tam se mnou fláklo! Prej pejska…! Dvojčátko! Cipísek! Takový jelito tam sedělo, na vobrubníku…, voči vypoulený, samá tlapa. Tady přední, támhle zadní, tůhle levá, kdesi pravá a do toho děěsně dlouhatánskej vocas! Jak had. Anebo hadice. To jsem tedy nikdy předtim neviděl! Vo ten svůj vocas TO furt zakopávalo, si po ňom šlapalo a šmajdalo a šmatlalo to eště hůř než ta jeho VONA. Přišel jsem k tomu tedy blíž, čuchnul jsem, že to smrdí štěněcim vodérem, a lehce jsem se toho dotknul packou, abych si šáh, esli to není na baterky. No co vám budu povídat, byl to šok. Jsem se lek, až jsem málem uskočil dva metry vzad a metr nahóru a hned jsem se voblíz, páč jsem cejtil, že z toho budu mít dozajista do večera vopar. Eště, že jsem flegmatik. TEN mrňous zařval, jak se lek VON mně, slítnul z vobrubníku a přistál na zádech. Z vobrubníku vysokýho 11 celých 7 cenťáků. A tak tam zůstal takhle ležet, na těch zádech vychrtlých, všechny ty dlouhý tlapy ve vzduchu nahóře, každou jinde přes sebe a ječel a ječel a ječel…
No jak řikám. Jelito. Jelito, jak má bejt. To bylo naše první setkání!

A zůstalo mu to celejch dvanáct let, co si bok po mym boku vyšlapoval den co den! A já s nim musel strávit skoro celej život a den co den na něj dávat bacha a poslouchat, jak ječí, páč to padání mu na furt zůstalo. Trávit s nim dny a tejdny a měsíce a roky byla vážně někdy fuška. Bejt jeho vochránce a jeho dvorní sběrač vyfluslejch tenisáků, který zapomínal na každym kroku, když merčil háravky a tenisák mu vypad kůli testosteronu z huby. Labradoři je totiž merčej s tenisákem v hubě, to dá rozum, ne?!
A moje panda? Nakazila se časem vod tý jeho. Totálně.

****************************

TVŮJ MALEJ PÁNÍČEK, EGONE, JE DÁVNO VĚTŠÍ NEŽ TEN VELKEJ! ROKY TI ULÍTLY JAK VO ZÁVOD A LETĚJ TAKY MNĚ. KDYBYS TU BYL, VOBLÍZ BYS MI UCHO A VOKO A ZBLAJZNUL DROBEK Z PIŠKOTU V MYM KOUTKU A KOLEM NÁS BY ZAVÁL SMRADLAVEJ VODÉR Z JÍCNU. UŽ TU ALE NEJSI. JO, STÁŘÍ JE PĚKNÁ POTVORA. VĚTŠÍ, NEŽ VOBĚ PANDY V JEDNOM. VZPOMÍNÁM NA TEBE, EGONE, BYLS KÁMOŠ, JAK MÁ BEJT! Snad se dožiju toho, že tvoje panda, co tu pořád dole courá a někdy mě vohmatává, napíše konečně v novym roce tu knihu. Jednou jí vokoušem rohy za Duhovym mostem! Tak tam na mě čekej, ale eště pořádně dlouho. Tady dóle je to složitý, ale je tu fajn.
Rony

1/12

 Dárek

To když probudí se člověk ráno do prvního dne prosince, kdy nevlídno je, aby ne, když vůně Vánoc za dveřma se line ze všech koutů a vzpomene si na toho, co tu byl bok po boku dlouhý léta nejen v čase skoro svátečním a jen tak, bloumajíc, eště rád by zavrtanej v peří, zastaví se v trafice. Rozhlíží se a napadne ho zakoupit si časopis o psovi,příteli člověka, na kterej pejskaři stojej někdy frontu, ten, co v tuhle dobu bejvá plnej dojemnejch příběhů, tak aby pomazlil se se sentimentem kapku, neasi. Vopře se vo sloup na zastávce, sundá rukavici, aby prst si moh naslinit a zalistovat, co čeká ho a nemine, až nadejde volná chvilka a najednou tam vykoukne si na něj známá tvář...

 

www.facebook.com/egonzmyhodenicku/photos/a.603456453035430.1073741828.603435376370871/1610170219030710/?type=3&theater

 

16/11

16. května dvatisíce čtrnáct. Přesně tři roky a eště půl. To je doba, to je let, to to letí, už jsem kmet. V tomhle deníku to bylo tenkrát takhlenc, sluší se a patří, tu a tam to připomenout, že deník nebyl jen ňáká fotka jednou tejdně s citátem. Ale možná sem tam tu ten a tamhle onen se i trochu během toho veselýho poslední psího půlroku tady pousmál. Čas letí a časy se mění a věci se dějou. No a je to tu. Přichází doba přípravy knížky, kterou jsem na počet hafanovi jen díky vám všem tady, před třema roky uprostřed léta slíbila. Přání se přeci plní. Nejen o Vánocích. A sliby rovněž tak, neasi. A tak se pokusim teda hodit zadkem, no jo, vim, jak se to táhne, abych aspoň někomu uďála v příštim roce tu vočekávanou malou radost a toho finále se vůbec dožila. Tak nechť se vám zatim tůze, tůze daří.

www.facebook.com/egonzmyhodenicku/photos/a.603456453035430.1073741828.603435376370871/685238314857243/?type=3&theater

10/10

Pamatuju si to, jako by to bylo dneska. Ale bylo to kdysi. To přijeli jsme k babičce na návštěvu a pes jí vlez na starožitnou sedačku. Na chvilku se zamyslela, vytáhla historický povlečení, přehodila přes něj jeden kousek, aby neprochlad a sdělila: "Podivej, jak mu visí ta packa z divanu". A přisunula židli. A pak dodala: "Už neni nejmladší, eště, aby měl ze dřeva votlaky, šmarjá, józef" a šoupla jeden kousek pod packu...

8/10

Sluší se smutně do světa vyhlásit, že kráska s nejjemnějším kožíškem na světě, velká láska Egona, se dnes vydala za svým kamarádem za daleký dlouhý Duhový most... Bude tu, zlatovlásko Ajšo, zas vo kapku víc smutno, než bylo doposud...

*****

Byli jsme spolu den co den. Já tenisák v hubě. A Ona ten svůj. Lítali jsme po stráních, lesích a loukách a líbali se. Každou chviličku. Zepředu. I zezádu. Zezhora i zespod. Jo! A když hárala, Vona mě k ní nechtěla pustit. A váleli jsme se spolu v trávě, na gauči i v pískovišti, ve sněhu i v bahně. Byl nám rok a měli jsme celej život před sebou. Já a moje gejša Ajša. A dycky mě vyhnala zpod stolu, pod kterej si vlezla, když jsme u nás byli na rande a zavrčela, až jsem uskočil.

Dneska jsme si spolu dali véču. Políbili jsme se, ale trochu nám táhlo z huby. Příkrý stráně a mládí jsou fuč. A zuby vod tenisáků vošoupaný. Ale my dva jsme tu! Já a moje holka s hebkým kožíškem jak králik. Pod stolem na mě zase ňafla. A já jí tam pustil, i když je můj. Jsem přeci gentleman.

Vona nám dala jen jeden piškot. Prejže sladký škodí. 
Jo. Sladká panda.

24/5/2014

 

30/9

Pamatuje si někdo, jaký to vůbec bejvávalo kdysi v deníku prezentace hafici.net/prezentace/822  fejsbukový stránce Egon - z mýho deníčku? V dobách, kdy velitel týhle stránky eště moudře kráčel metropolí? Je to vážně už dávno. Je to pryč. Což takhle ale i tak vzpomenout si na to, jaký to tu bejvávalo tenkrát? Kdysi. Coż takhle vzpomenout si na jeden poslední zářiovej podzimni vobyčejnej den?...

Skočil jsem si odpo trochu zaplavat. A Vona? Místo toho, aby byla šťastná, jak mi to svědčí, páč plavání je zdravý na klouby, dostala hysterickej záchvat! Si jako myslela, že se jdu snad napít, nebo co! Řvala jak magor něco vo ledvinách a teploměru. Přitom ty hovězí mi dlouho nekoupila. Ani vepřový. To má za to. Co jsem měl dělat já? V létě? V tom vedru? V těch tropech? Kdy mě nechala se grilovat. A vařit. A smažit. Prejže kvůli hot spotu ňákýmu, že se jako málo hejbu. Ccc! Až budu chtít, tak si tam skočim zas! JO!

16/9

2/9

26/8

20/8

18/8

Nejlepší kámoš Egona je pořád tu. Tak ať mu to ještě dlouho tady dóle na tom světě šlape!
/Rony, 15 let a 11 měsíců/

12/7

Je to tři roky. Byl dvanáctej červenec, jako dnes. A bylo to k ránu, kdy příjemně zavál větřík ze severní strany, oblaka nahoře na nebi se z ničeho nic začly mračit, v šeru se hvězdy pomalu rozplývaly a kdesi v dáli se nepatrně objevilo kalný sluneční světlo. V to časný ráno opustil tenhle zvláštní svět jeden pes. Obyčejnej pes, co prožil obyčejnej život bok po boku obyčejnýho člověka. Odešel důstojně a byla by ostuda si zvlášť v tento den na něj nevzpomenout. Protože tenkrát, v onu chvíli, v ten okamžik, byl na tomto světě naposledy...

Egon Ort Bohemia 
14/5 2002 - 12/7 2014

https://www.facebook.com/egonzmyhodenicku/posts/716663025048105

 

 

6/7

 

16/6

 

3/6

 

28/5

 

7/5

 

1/5

Nuž, zavzpomínáme, když je ten první máj, pravý lásky čas... :)

"Tupější místo na můj milovanej plicník vymyslet fakt nemohla... Si jako Vona myslí asi, že budu v důchodu lítat Agility, bo snad co... Eště, žesem masožravec a nemusim prolejzat za tim lahodnym zelenym puntikatym listím slalom mezi tyčkama vod rajčat. Jak já ho müllüju!"

 

27/4

 

Nejdřív čte člověk knihy, kupuje časopisy, prolejzá internet, když je ta moderní doba a pak stojí u branky a zvoní na chovatele, kterýho si našel, anebo u vrátek útulku třeba a jednoho dne překročí to chlupatý cosi člověčí práh. A člověk se tetelí blahem a po dlouhý léta dělá šaškárny, aby se s nim ten jeho chlupáč nenudil. A jednoho dne, z ničeho nic, mu je hodně smutno a a on neví, co si počít a jak se s tím vyrovnat. Dny ubíhaj a taky tejdny a měsíce i slz je pořád míň a čas běží dál a jednoho dne, někdy zakrátko, jindy za dýl, si člověk sedne tu a tam třebas na bobek, má-li kde a místo slz se mu honí úsměv ve tváři a vzpomíná, třeba, když je to jaro a blíží se máj, tý lásky, co nikdy nezrezaví, na čas, jak to bejvávalo tenkrát fajn… :)

 

 

 

 

17/4

 

 

24/3

Dva kámoši na jedný stránce pospolu. Ten, co už tu dávno není a ten, co si tu stále vesele běhá... :)

 

6/3

V tomto rudém skvostu svezl se i chlupáč Egon. A nyní je tento závoďák na prodej v AutoBaďura.

https://www.facebook.com/autobadura/posts/773624442793114

 

 

22/2

z PPČ 3/2017 
(jsou chvíle, kdy i maličkost udělá člověku radost...)