Nevdávej se, nevdávej se, nevdávej se. Je to masochismus!
... alias jak se zbavit hypotenze.
"Koupim si novou skříň. Tahle je malá", upřela pohled nahoru a do stran po čtyřiceti letech společnýho soužití a přehodila nohu přes nohu a list v katalogu Ikey.
" Na co, prosim tě? Jaká malá? Je dobrá!", vodvětil von.
"Celej život po ní toužim. Prostě jí chci. Půl života na ní šetřim. A tak jí konečně budu mít".
„Vyhozený prachy. Na těch pár retro hadrů. Dyk za chvíli umřeš. Na co ti to bude?“, zeptal se jen letmo a vona s metrem v ruce třískla dveřma. A za pár dní se skvěla nová skříň v pokoji jak mrakodrap. Skoro stejně hrdě, jako vona, když mu votevřela dveře a vejskla: „Poojď, koukni, to je nádhera!“
„Co je to za hrůzu? Votřesný. A jak do tý almary polezeš nahoru? Dyk si zlomíš krček. Koukni do vobčanky. Kolik ti je let!“, zahleděl se ke stropu.
„Cccc!“, vodsekla. Nahoře jsou šponovky. A pokud budu moct drandit v důchodu na sjezdovce, tak snad vylezu i na štokrle!“
"Máme málo kandidátů, připiš se na kandidátku taky", řek von po těch čtyřiceti letech soužití zanedlouho po tom, co znechuceně zavřel novou skříň. A vona, vzorná manželka, na jeho podporu řekla - "Ta vaše dvouprocentní strana. No tak jo. Za podmínky, že to nikde nebude, Politika mě nezajímá!"
„Jasně, je to jen do počtu!“. A tak jí zapsali kamsi na poslední místo, aby jich bylo víc.
Za pár tejdnů po podpisu, asi tejden před volebním vobdobim, udřená k smrti, v žaludku pár tablet proti migréně po deseti hodinách šichty, jede s chotěm domu, civící unaveně před sebe, nehybně pozorujíc ubíhající chodník kolem“ „Podivej se, to je stejně trapný, ty předvolební kampaně, toho papíru! To mě irituje. Kdyby tam radši dali psy, když už to musí bejt, z útulku, co potřebujou novýho pána… A těch peněz, kolik to asi stojí. A řidičům to vodvádí pozornost.“
V cukuletu během dvou vteřin vopar, prasklá cévka v mozku, hle, zírající z vokna auťáku na ulici na míjející sloup elektrickýho vedení... "Tvl, ježišmarjaaa, co to je? Kdo to vymyslel! Přísahej, žes tohle nevymyslel zase ty! Přísahej na mou smrt! Na smrt dětí!“, draly se jí skřeky z jícnu.
"Jen to vopižlaný háro. Lepší by byly vlasy delší!"
Já tě zabiju", sípala. "Já myslel, že budeš mít radost, miláčku. Celej den jsme to rozvěšovali. Vod božího rána. Sedum hodin."
"Cože?" , zbledla, vyskočila z auťáku, když zprudka vesele zabrzdil, přiskočila k plotu, kde tkvěl se další vobraz a začla tlumeně slabikovat - spe-ci-a-list- ..... ty jsi snad uplnej debil!", zaburácela, až se seběhli lidi kolem. Naklonili se blíž, v dotykáčích nastavili foťák. Cvak.
"Je to jen třista plakátů,", zabouch dveře auta. "A padesát v tramvaji. Ale ty jsou jen malý. Uvidí to jen pár lidí".
"Zejtra podám žádost vo rozvod!", zapištěla.
"Uplně to vidim....", vodvětil, " kandidátka z posledního místa přeskočila lídra!", vyprsk smíchy slinu na košili.
ANEB JAXI UDĚLAT Z MANŽELKY PRDEL. Alias jak milovat drahou polovinu, ne jinak.
Mimochodem plakáty byly jenom dva.
