Můj deníček - dříve

Jak na Nový rok, tak...
Tak jsem přemejšlel, jak to zařídit, aby panda měla těch prachů dvojnásob a čočkou se musela nacpat double.
A tak jsem to vymyslel. Páč jsem děěsně šikovnej.
Uzený... (celej flák 1,45 kg) nejlepší je studený...
... a uzená bílkovina byla fuč a dorazil hlad a čočka mizela a mizela a mizela ...
A Vona? Nedala mi nic. Prej - "na - tady máš černý uhlí, furt něco blížeš".
To byly moje skoronarozeniny...
******
I was eleven and a half on 14th of November this months. And She? She didn't give me anything. I heard - "here's the black coal against diarrhea, still you're sucking something".
Když sme tam přijeli letos poprvý, hned jsem zkontroloval sousedovic kočku zleva. A pak zprava. A taky zpředu a zezadu. I zezpod a zozhora. Zanechala tam po sobě tůůůze moc kočičinců. Panda řvala jak potrefená a jala se na to vzít 60 litrovej pytel a lítat po zahradě s lopatkou. Byl jsem rychlejší. Mňam.
Mrknul sem taky na psí sousedku , kerá už vodhárala a je z ní konečně ženská. A zjistil jsem, že jí páníček věnoval mojí boudu, kerou mi před třema lety smečka vyrobila na popud pandy, prej že rád lezu pod stůl, takže se mi to bude líbit. Stavěli jí celý léto a já tam pak vlez jen jednu, aby jednou Vona neřekla, že nemá životní foto služebního plemene, trapačka. Pak jsem si dal šlofila v páníčkově pelechu a zjistil, že zase /jako každej rok ( fakt nechápu, že jí to konečně nedojde ) zasadila panda trávu a zlikvidovala mi můj voblíbenej flek k vegetování. Takže jsem si ho jako každej rok patřičně jarně upravil a udělal si z toho fleku divan. Řvala po celý vesnici: Pane Bože, to na něj nemůžeš dát pozor? Furt tady makám a něco upravuju a je to k ničemu. Dyk to zase rozhrabal celý... Páníček na mě mrknul, hodil mi piškotek, naklonil se nade mě a pošeptal: nebooj, to jsou jenom jarní záchvěvy, nakonec si tu budeš moct hrabat, jako každoročně, dyk moc dobře ví, že je to Tvůj barák a Tvoje zahrada a můžeš si tu dělat co chceš.
Pozoroval jsem brouky, kerý sem si vyhrabal pod semenama trávy dóóle a čuměl jsem na ptáky nahóóru a chvilku pohody mi zlikvidoval pán, když začal jezdit s tou věcí, co mě tak vod malička štve, páč se točí a řve. Ale tomu to vodpustim, páč za to nemůže. Příšeru pouští, páč Vona to nedovede a pindá, že na to nemá sílu. Tak jsem jí seřval a hryznul jí do pazoury, potvoru. A pořádně jsem na ní zařval, ať ztichne. Jenže sekačka je na tom podobně s IQ jako panda, takže to nikdy nemá vodezvu.
Pak sem se jal hledat moje voblíbený rostliny, kerý si dycky panda vysadí na skalku a myslí, že už je nebudu vožírat . Moje voblíbený pruhovaný listy sem nenašel, páč ten sem sežral loni asi i s kořenama, ale byl tam plicnik. Můj drahej, voblíbnej plicníček. Jarní čerstvej měkkoučkej. Vožižlal jsem ho všechen. Vona nejdřív remcala, že jí to zase sežeru fšecko /fakt nechápu, že jí někerý věci nedojdou hned napoprvý/ a když už sem rostliny fakt všecky votrhal, tak upažila a poslední list mi utrhla se slovy: No, tady máš, už je to fuk, stejně jsi chytrej pes, kdoví, co z toho využiješ. Neboj, já ti zase zasadim další. Houby, nikdy jich nezasadí dost. a kdyby mě krmila barfem, nemusel bych si vobstarávat vegetaci sám.
Pak jsme šli na procházku. Na poli jsem ulovil myš. Nejdřív jsem jí voklepal, pak jsem jí vypliv. Pak jsem jí udusal a když jsem jí chtěl spolknout, Vona přiskočila a vyrvala mi jí z huby. To zas bylo: Ježiši, to snad nemyslíš vážně, stojíš tady vedle něj a nevidíš, že by to sežral i s chlupama? Kdoví, co to má za choroby. Páníček zved vobočí a votočil se na mě: Neboj, tudy nikdo nechodí, do vodpoledne tu zůstane... A tak jsem se nacpal aspoň čerstvym ječmenem. Mmmmm. To je lahoda. A panda? : Řekla mi, že se chovám jako ovce. A jala se kázání vo vobilovinách.
Páč si hodila ráno na nohu dlaždici a pajdala jak stará baba, každou chvíli si sedla a blekotala: stůůj a ty poceem, tady si chvíli lehni, ti to taky neuškodí s tou tvou packou nemocnou, když budeš průběžně vodpočívat.
Ccc, já klidně skáču po třech a cpu se psim brufenem, hlavně, že si lítám… Jediný, co mě může uškodit je - Vona.
A eště sem spořádal dvě pampelišky.
Nebejt jí, byl to úplně bezchybnej veganskej den.
V/2010
Nácvik sice trvá delší dobu, cvik nutno upevňovat, ale nakonec se ho naučí i ta nejblbější panda na světě!
Celej den jsem vyspával na studený trávě. Najednou řev: pocem heleee, je tu ježek, dyk je na něj už zima, co tu děláá a je ňákej mrňavej, jestli se neztratil samičceee, hele, dej na něj bacha, maj děsně blech, ať ňákou nechytí a navíc píchá…
A to má prej ráda zvířata.
Trádoval jsem s pánem po vesnici a vynadal pár psům, vyspal se v pizééérii, kde mi místo bifteku dala asi půl centimetru vysušený ryby z mrazáku a pak jsem si šel zalovit na pole. Myši jsou ale někde zalezlý, tak to bylo bez dezertu! Tak jsem aspoň seřval pár místních psů. Jsem si dycky stoup před jejich barák, vypláz na ně jazyk a řek – Čumíš, co! Si zavřenej a já si můžu vočmuchávat rohy! Heč! A můj páníček zlatej drahej milovanej mě drbal a házel mi moje latexový prasátko a já byl šťastnější než blecha v kožichu sousedovic psa, kerej jich má co hrdlo ráčí, toho, vod kerýho jí chytil ten mrňavej ježek, páč sousedovic pes sice necourá, ale může si hrát s každym ježkem nebo krtkem hodinu a nebo šest a jeho pandě, kerá mu semtam něco hodí do kastrolu vod voběda, je to z plna hrdla fuk. To by se mi taky líbilo.
2013/IX
Potkal jsem venku zedníka a jedna taková potvora ho táhla za sebou. Sem si říkal, chudák, hned ho musim vosvobodit. Tak jsem vyběh, přilít a aby mi nezdrhla, ani jsem neštěk, zahryz jsem se jí do tý kulatý nohy špinavý a povalil jí na bok.
Panda se projevila úměrně svýmu IQ. Ječela jak potrefená , čučela na tu hromadu a blekotala: „Ježiši Marja, pardooon, von je eště mladeeej, to se vomlouvám, vůbec by mě to nenapadlooo, že se vrhne na úplně cizíiii, lehni, pse potvornej, já vám to nějak posbírám nebo zaplatim či co… ?“
Nooo, to je naprosto jasný, že písek se dá sbírat.
To bylo ale dávno.
Dneska už zedníky na ulici nezachraňuju, ale jak vezme do ruky tu potvoru můj pán, už mu jdu na pomoc před tou hrozivou bestií!
Ale když stojí a ani se nehne, tak musim točit a točit a točit jako dřív. A Vona, jako dycky, když točim, ječí: „Jeeee, koukni, co zas děláá, si tam eště přiskřípne packu, helee, poceeem, to si neviděěěl“ . Kdyby byla co nač, tak pochopí, že je nutno zjistit, jestli je příšera na živu a nebo jsem jí už přemoh nadobro. A navíc – páníček to vidí pokaždý a jen řekne: Ťuťu, dyk si jak malej…
Dnes byl skvělej den! Pán měl moc práce, tak jsem ho zachraňoval po celej ten čas.
JSEM DĚĚĚĚSNĚ ŠIKOVNEJ!!!!!
https://www.youtube.com/watch?v=MA8XMy8kNgE
A né, že bych nesnášel, když se točí ta, která má kulatou nohu jen jednu. Ať je má dvě, tři, čtyři nebo víc, je to úplně to samý. K páníčkovi se nesmí přiblížit!
Když se přiblíží k pandě, je mi to fuk!
VI 2012
https://www.creativenow.cz/projekty/czechcrocs.cz/userfiles/images/Zoo3a2.jpg
VI 2012
Sem vyrazil na procházku senem a slámou. Kdyby tu bejvala byla, tak by zase řvala, že je to tam vostrý a že si něco zapíchnu do packy. Takhle sem se tam promenádoval, jak sem chtěl.
Vyrazil sem s pánem na houby. Vůbec mě nevázal na vodítko. Nechal mě běhat, jak je libo. A vůbec jsem mu neutek, páč zdrhnu leda tak před ní.
A už rostou.
Už vidim, jak mi tyhle hrůzy začne strouhat Vona večer do žrádla, páč někde vyčte,že maj vitamíny a eště mi je voblemtá žloutkem. Stačí, že do mě cpe hlívu ústřičnou. FUJ. Prej na imunitu. A furt ne a nejsem proti ní imunní.
Eště že tu neni. To minule v lese, kde je každej úúúplně potichu, aby nevyrušil zvěř (tedy třeba mě), řvala: Heléééé poďte sééém, ta je pěknááááá: Tak sem se naštval a hned sem jí ji slup. Řvala na mě: Malá, něžná zelená housenka! Vrahůůůů!
Protože pročítá blbosti a poslouchá kecy, jakože psi nemaj žrát vobiloviny a je mi jasný, že mi je bude chtít upřít, tak sem si je musel najít sám a napást se dostatečně! Jééé, ječmen! 6,3 kg. Bez remcání vo torzi žaludku.
Podpořil sem kámošku, která nám na chalupě vyhryzala živej plot. Kdyby tu byla Vona, tak by zase ječela. Konečně pořádně vidim, co se vedle děje. A esli plot nevopravěj, než začne hárat, bude nás tady víc. Já, ona a .... hooodně štěňat.
Abych nevypadal jako břídil, rozhrabal sem si další kus upravenýho trávníčku. Uprostřed zahrady bude flek můj a né, že mi ho zabere Vona. Kdyby tu byla, to by zase bylo kecůůůů. Páníček mě pochválil, jak pěkně umim hrabat a dal mi smaženej hříbek s tatarkou.
Osmdesátšestkrát sem přines mýmu malýmu páníčkovi tenisák, páč Vona mu zakázala mi ho házet, že prej mám vobroušený zuby a má mi dávat jen latexový kachny. Malej páníček je jako já! Taky dělá fšecko nejradči vobráceně.
Nezapomněl sem pokecat s mou voblíbenou kámoškou a půl hodiny jsem pozoroval sousedku, kerá venčí na vodítku kočky. Je to celá panda. Nevim, proč na mě tak civěla. Ani piškot z ní nevodpad. Sežral jsem šest brouků, ulovil tři čmeláky a vyhrabal žížalu a dva krátery před skalkou.
A když pán řek: Poooť, hop, do auta, jedeme domu! Za paničkou.... Tak sem si leh a ani sem se nehnul. Aby viděl, jak děsně se na ní těšim. Pohladil mě a řek: No joo, já vim. Ale nedá se nic dělat. Já jsem na tom jako Ty. A nalákal mě na poslední smaženej hříbek a tak jsem se zved, i když nebyl s tatarkou.
Když sme přijeli, hned začla ječet: "Ježiš Marjááá, dyť ten pes ňák předčasně zestáááár´, dyk mu úúúplně zešedly chlupy nebo co... ale nee, dyk je to ňáka barva, pane Bože, jak tohle z něj dostanu, to tedy nevim, to jste ho museli nechat promenádovat se kolem laku ňákýho. Kdyby nebyl aspoň bílej. A vůbec, co je tohle za barvu? Neni to toxický, aby mu z toho eště něco nebylo."
Zkontroloval jsem nově natřenej plot i ušima. Je to barva, která nepustí ničim!
A klidně se mi stát něco může. To má tedy pravdu. Páč co je komplet toxický, je Vona.
(IV 2010)
Pak jsem pad a tvrdě jsem usnul. Když jsem se probudil, viděl jsem, že všichni ležej pod stolem na zemi a čuměj na mě, jak na exponát v muuuuzeu.
Hned druhej den jsem se šel zkamarádit s Králikem, abysme si spolu mohli hrát na honěnou a protože mě k němu panda nepustila, počkal jsem, až se bude snažit zase něco hnusnýho uklohnit a hrabal jsem a hrabal a hrabal, až jsem se ke kamarádovi dostal. Honěná se mu nelíbila a tak jsem ho aspoň pořádně voslintal. Celou dobu jsem slyšel z dálky povyk: Ježiš Marjá, kde je ten pes? To na něj nemůžeš dát porzor? Neni někde v plotě díra? Von se snad ztratil, pane Bože, to neni možný, kde je... ježiš, koukej... no to je hrůza, to zvíře je úplně mokrý, to nemůže přežít... Vytáhla mě z vohrádky a vobestavěla jí cihlama. Páníček mě ale někdy za Králikem stejně vzal. Když Vona nebyla doma.
A vod tý doby jsem se vod mýho Králika už ani nehnul, i když ňáká zábava s nim jako tedy fakt moc nebyla a ani přetahovat vo klacek a hadr se se mnou nechtěl a ani balonek nosit neuměl. IQ měl podobný, co panda. A co víc? Vždycky sežral úplně ffšecko, co mu Vona dala do misky. Králici maj asi vo jeden smysl míň. Musí jim chybět chuť!
Na podzim dycky zmizel a tak jsem na něj čekal a hlídal mu jeho boudu, ale na jaře se zase vobjevil. Měl úplně jinou barvu a kde byl přes zimu, kdo ví... Rozhodně dycky po prázdninách jsem ke granulím dostal tůůze dobrý masíčko. Asi to, čím krmila jeho, zatímco mě strkala hnusný tvrdý granule.
(III/2004)
Skoro každej den se mnou chodila na obrovskej plac, kerýmu řikala cvičák a tam se mi moc líbilo. Když jsme tam nešli, vodila mě ráno na pole, kde pohazovala kousky masa, kterym říkala stopa a každý vodpoledne mě vytáhla na louku a vydávala tam různý pazvuky a dycky, když jsem udělal, co chtěla, skákala jak potrefená do vejšky, volala na mě takovym ladnym tónem různý zdrobněliny a za všechno mi dávala hromady piškotů a nebo se se mnou přetahovala (dycky jsem samozřejmě vyhrál) a házela mi můj voblíbenej balonek na šňůrce. A tak jsem na voplátku dělal to, co chtěla. Aby taky ne, když dycky navalila, co jsem chtěl.
A měl jsem spoustu kamarádů. Hlavně spoustu brabradorů. Sem tam jsem ale narazil venku na ty, kdo na mě byli moc hrr a někteří mě chtěli i rafnout a nebo vodehnat, když se ale vobjevil ten, kterej byl na mě hnusnej, panda ho hnala svinskym krokem (asi tim myslela chůzi divočáka, protože jsem nikdy neviděl vepře se někam hnát, dycky se v masně jen válí). Jednou jsem si hrál s kámošema v lese a najednou tam přilít voranžovej pes s pruhem na zádech a letěl přímo na mě. Myslel jsem si, že je to tygr a tak jsem začal utíkat. A utíkal jsem a utíkal a sem tam se votočil, jestli už mě nemá v zubech. A jak jsem se nekoukal před sebe, najednou jsem ucejtil šílenou bolest a všechno kolem mě se zastavilo. Skončil jsem do obrovský hromady kamenů a tůůze moc mě bolela pacička a strašlivě jsem brečel.
Panda mě vzala do náručí (to je co říct, že mě unesla) a letěla se mnou z lesa ven. Naložila mě do auta a vodvezla k veterináři. Ten pandu voblík do divnýho mundůru a pak mě s ní vyfotil (nevim, proč si nevyfotil jenom mě, páč jsem byl mnohem hezčí) a řek, že mám nalomenou kost na mym malým prstíčku a celou packu mi vobvázal. Místo toho, aby mě panda uklidnila a řekla, že to bude dobrý, vyváděla jak šílená.
Strašlivě mě to bolelo a ráno eště víc. Tak mě panda zas naložila a vezla k jinýmu veterináři. Ten mi nohu vodvázal, zase pandu voblík to toho hábitu a když mě vyfotil zase s ní, jako by snad byla tak fešná jako já, řek, že mám kost přelomenou úplně a že mi jí musí zdrátovat, abych měl prstík zase rovnej jako modelka (kdybych ho měl křivej, vůbec by mě to ale nevadilo!).
A tak jsem byl na voperaci. Zrovna chvíli předtím, než k nám přilít poprvý Ježíšek. Píchli do mě něco špičatýho, čemu řikali injekce a já usnul. Když jsem se probudil, bylo mi hodně blbě a měl jsem hlad a musel jsem skákat po třech, což mi moc nešlo. Panda mi nedala najíst a z plastový krabice vyndala bakelitovou menší krabici, na který bylo napsaný – Flexi. Vytáhla z toho dlouhatánskou šňůru a já myslel, že mi vyprala pelech a jde věšet prádlo, ale Vona ne. Řekla: Tak, a teď musíš chodit na tomhle vodítku, nesmíš lítat. Kdo to kdy viděl? Vlčák? A na Flexi? A nelítat? Připadal jsem si jak čivava. Nebo jako pudlice, páč doma mě furt chovala a v noci spala se mnou na pelíšku. Přitom má svůj pelech mnohem větší než-li já.
Bylo mi akorát něco přes půl roku a tolik jsem si chtěl pořád s každým hrát. A hlavně jsem chtěl chodit na ten cvičák, protože tam jsem moh dělat úplně všechno to, za co jsem dostával moje voblíbený piškoty a sejra a balonek na provázku. Místo toho mě Vona věčně hlídala a na každýho ječela: Chyťte si ho, von je po voperaci, nemůže skákat a běhat, chce to čas... Jenže by to ale vydrželo jen prase. Všichni kolem mě si mohli hrát a já musel bejt přivázanej. Dodneška jí podezírám, že mě přivazovala proto, že mě chtěla nechat někde v lese. Eště, že to tam bylo plný dvounožců a určitě se bála, že jí někdo uvidí. A protože už mrzlo až praštělo a pořádně to klouzalo, nandala si na nohy železný hřebíky a celý prochajdy venku měla vytřeštěný voči, aby mě s nima nedupla na nohu. Je zázrak, že se to nestalo, protože je hodně nešikovná. Trvalo pár tejdnů, než mě z tý blbý šňůry pustila. A jak to uďáka, lítal jsem eště víc. To bylo furt – pane bože, ten pes je blázen, dyk se někde přerazí, von je snad hyperaktivní nebo co, dyk se mu to tam hne… A nehlo. Eště to tak. Aby mě přivázala znova.
(IV 2003)
Doma jsem rozhryzal knížky, noviny a krad jsem papír ze záchodu. Moje nejvoblíbenější hračka byla rolička vod WC papíru. Měl jsem jich celou bednu. Dodnes jsem se nedozvěděl, proč smečka měla toho papíru takovou spotřebu. Protože všechny role jsem nestih ze záchodu ukrást a rozmotat po celym kvartýru. Když mě nechali doma samotnýho, vyhryzal jsem díru do lina. A roztrhal jsem křeslo, vopracoval televizní stolek a všechny nohy vod židlí. A vokusoval jsem podpadky pandiných smradlavých bot. Řikala jim lodičky a přitom to byly lodě. Pil jsem vodu ze záchodu a pomáhal věšet prádlo nad vanou, pouštěl jsem si pákovou baterií vodu, cintal jí po celym bytě a převracel misku na pití. Vona za mnou lítala s hadrem a já jí ho vytrh a páč byl durch, voda z něj stříkala až na strop. Jala se mě dycky honit, i když mě nikdy nechytla. Byla to děsná zábava.
Dycky u toho ječela: ježiš marjáá, dyk ty nejsi pes, ale lachtan.
Už tenkrát mě mohlo napadnout, že neni normální. Každej normální člověk pozná psovitou šelmu vod vodní příšery.
X/2008
Plachty se pak postavily, aby sloužily k tomu, co máme, voproti dvounožcům, tůůze kvalitní!:
Abysme mohli slyšet šustění pytlíku s piškotama, otevření dveří lednice, vrznutí sporáku a nebo odemknutí špajzu.
I/2004
---------------------------
Úplně ffšichni mi řikali, že jsem děsnej fešáák.
---------------------------
Byl jsem tůůůze hodný mimi.
Buď jsem papal nebo čůral nebo kakal a nebo spal či něco žvejkal. Hračku, klacek, kus bytovýho vybavení nebo členy smečky. A taky jsem na chalupě, kde jsem vyrůstal první měsíce, požíral kočičince. Vona z toho měla málem mrtvici, páč mě musela pořád dokola vodčervovat.
Jen granule mi vůbec nikdy, nikdy, prostě nikdy nechutnaly. A tak je tomu dodnes.
----------------------------
Narodil jsem se 14.května 2002. Jsem májový koťátko. Tedy štěňátko. Můj táta byl tůze výstavní a máma byla geneticky policajt. Jsem tedy kříženec těhlech dvouch. A mám děěsně dlouhej rodokmen Ort Bohemia. Jsem tedy pravej německej vovčák počeských, německých a maďarských předcích.
Pořídil si mě můj velkej páníček s malym páníčkem, kterej je už větší než ten velkej a panda - Vona.
Jsem přinucenej jíst granule, ale nejradši mám maso, psí suchary Dingo, vídeňskej párek a pribiňáka. Když mám zrovna v hubě místo a nemam v ní latexovej balonek s vocáskem nebo jinej aportíček.
Chovatel mě pojmenovatl Egon. Panda mi říkala Endy. A páníček Edo. Po tejdnu, co si mě pořídili, se na mě přijela podívat pandí tchýně a řekla: Egon? No, to je tedy votřesný. To mu nechte a tak mu řikejte. A tak jsem zůstal Egonem.
Říkají mi fffšelijak:
Egi, Egoš, Egina, Gigin, Gigis, Egonek, Egouš, Eginka a Giginka, Egon, Egiki, Egypt, Egoušek, Gigísek, Ňuňu, Gigoš, Myšili Pyšili, Myšilka, Gigi, Pipi a Mimi.
Pandy mých kámošů mi říkají Krokodýle a páníček Zlato moje a Ťuťu.
A píšu si deníček. Deníček je můj kámoš, protože se mu můžu svěřit se vším. A můj deníček je hodně tlustej.
Pár zápisků si zaslouží, aby jste je viděli i Vy.