Můj deníček - 2014
PÁČ JSEM MODERNÍ HAFAN, MÁM SVŮJ DENÍČEK I NA FACEBOOOOKU. A PLNEJ FOTEK!
Egon - z mýho deníčku:
www.facebook.com/pages/Egon-z-m%C3%BDho-den%C3%AD%C4%8Dku/603435376370871?hc_location=timeline9/2
Jak na Novej rok, tak po celej! Tak nechť se jich, pejskaři, nezbavíte vod ledna až do prosince. Packu v ruce se zdravím a štěstím vám to určitě vyjde. A chlupy budou všude celej rok. A sliny jakbysmet. Uživejte si jich den co den. V tomhle roce dvoutisícímpatnáctým.
A panda si tu, zdovolenim, deníku, teďkonc zasejc hodí vzpomínku…
Jak šel čas. Rok za rokem...
Snad nebudu moc voráchlá, když koncem roku vyhlásim soutěž maličkou. Kterýpa péefko bylo to nejlepšejší....?
A než se vám vodleží bramborovej salát v lednici, hoďte pořádnej kus jehněčí flákoty do papiňáku, ať se ta libá vůně z ovce prolne s tou lineckou a františkovou nebo smaženou kapří.
A buďte celej den pospolu.
A až se setmí, než se začnete cpát štědrovečerním menu, nezapomeňte ťuknout vidličkou do talíře, nachvíli ztichnout a vzpomenout si na ty, co tu s váma už bejt nemůžou. A pak podrbejte za uchem svýho kamaráda, kterej na to bude čumět jako puk, proč cinkáte a nevrháte se na dlabanec bez čekání, když von pod stolem číhá na to, co vám upadne vod huby.
Na nádobí se vybodněte, špičatý kosti z kapra šoupněte nahoru na skříň vod linky, dejte s prskaffkou bacha na psí čumák a vybalujte dárky. Hlídejte mašle, ať vám je ty potvory nesežerou a hodně se na ně smějte. Dyk vánoce jsou štědrý a děěsně veselý.
Tak si je užijte, všichni, kdož na tuto stránku sem tam mrknete...
Vona sem přivlekla tenhle strom a pověsila na něj barevný balóny. Když jsem jí chtěl jeden přinýst, řvala na mě fůůůj, že je to skleněný. Když jsem chtěl tu dřevinu voznačkovat, řvala na mě fůůůj, že je to vánoční. Kyž jsem se jí jal vočmuchávat, žvala na mě fůůůj, že je to pichlavý. Vim houby, co jsou Vánoce. Si říkal po o, brácho, že pod tímhle jehličnanem budou ňáký moje vlký balíky. A že mi je navalí pan Jééžíííšek. A pak mi je bude nosit rok co rok. No tak ti tedy nevim, jak mam jako dlouho eště na něj čekat. Že tys kecal, cooo? ŽE ty děláš ze mě vola a ten strom sem Vona narafičila jen proto, aby na mě řvala – fůůůj. Že ty s ní snad pečeš nebo cooo? Že ty Vánoce, vo kterých vod rána meleš, neexistujou …?
Sedim si na rantlu terasy, zadek mokrej a studenej a čučim dolu před barák. Jako to dělával on. Náš pes. Zavřu voči a připadne mi, jako by to bylo včera. Je to ale už pět měsíců. A je to pořádná mrcha. Ten čas. Jak zatraceně rychle letí.
Byl začátek léta, červenec. Seděla jsem na lavičce na zahradě a Egon se válel ve stínu vopodál. Řekla jsem si – to je fajn, že letos nebyl čas na postavení bazénu. Snad by mi i bylo blbý se v ňom čochtat s vědomim, že on tam nemůže. Kdoví, třeba by to bylo líto i jemu, když se začly v rybniku množit sinice a nemoh si jít zaplavat. A tak jsem se zvedla, vlezla do koupelny, vyždímala si žínku na čelo a nechala si čůrky stejkat po krku, napustila kýbl vody a hřbetem ruky zkontrolovala, esli není moc studená. Kýbl jsem vodtahla na zahradu a řekla jsem: Pooď, poleju ti aspoň packy. A taky bříško. A namočim ti trochu hlavu. Jo chceeeš?
Blížej se Vánoce. Lidi si stěžujou, jakej je nečas a jak je zebou ruce a uši a brada a prsty na nohách touhle dobou v prosinci. Prej – už aby bylo zase léto. Já, teplomil, nadšeně drkotala hodiny zubama vo adventu den co den. Eště vloni. Sugerovala jsem si, jak je to fajn, že je zima, když jí ten náš hafan tolik zbožňoval. I když bych rtedy adši zalezla do pelechu a ani se nehla. A přála jsem si, aby se nikdy nevoteplilo. Aby mu bylo pořád fajn.
V pelechu je nuda. A vedro. Musim zase vyvětrat…
Bylo vedro. Jako prase. Jak v kotli, co tam vařil loni soused prasečí nohy na vohni. A když mi jednu chtěl dát, Vona sdělila: No prosim vás, psi nesměj kosti vařený. To byste moh teda vědět, nee, dyk máte taky psa! S tak packu dostal ten jeho. A páníček řek: Pojedem k rybniku, pooď… A panda suše sdělila: V žádnym případě! Ses zbláznil nebo co? Chceš snad, aby chytil sinicee? Na kůži, do ucha, do vočí nebo do žaludku, když to bude navíc lemtat? Ne! Neexistuje! A vzala hadici a polila mě ledovou vodou. Na to řekla: Helee, nemůže dostat rýmuu? Tak jsem se voklepal a nejdřív jsmem se zabahnil zpředu, ale kočku jsem nechyt. Pak jsem se zabahnil vzadu, páč jsem pandě pandy rozhrabal mrkev, kerou nežeru, když mi jí Vona cpe, páč nejsem králik. Podivala se na mě a řekla: No prosim tě, Egypte, fuuj! A tak jsem se urazil a sed si na skalku do čerstvě zasazenýho keře. Sem já ňákej Egypt? Nebo Maroko? Rozhlíd jsem se vpravo a pak vlevo a přemejšlel sem, kam se pudu zchladit. Nakonec jsem to vymyslel, páč jsem kluk šikovná a inteligentní, se ví. Vodkráčel jsem do baráku, ale za chvíli se tam vobjevila Vona: No poceem, podivej see, to snad neni možnýý… Ale vono to je možný uplně zaručeně – je jasný, že kůže prostě chladí … Skoro jako roztátej BÍLEJ sníh! A pak jsem kejch. Ježišši, von chytil tu rýmu…
Sedim si to v rachotě před chvíli navečír, pár hoděk přesčas zas, vod rána božího už uplně vyšťavená a najednou crrr, ťuk ťuk. Votevřu a ve dveřích, páááni, návštěva ... Jirka Hellerů se culil na práhu. Páníček puberťáka Enza! Tééda. Vizita.
Dostala jsem dárek. Nádhernej dárek. Až mi slza ukápla, když do ní teď nahlížim. Kecám. Vlastně tři.
Tak Ti, žlutej juniore ENZO - zlatý retrívr, přeju, aby ses dožil nejmíň dvaceti let (a nebo radši třiceti) a aby Ti to běhalo a lítalo jednou stejně jako teď. A aby sis semtam vzpomněl na rady starýho pardála, kterej, kdyby tu byl, tak by Ti čuchnul k pacce, eslis nenašláp venku háraffku, nasál by lehce testosterónu a tlumeně zamručel, ať si hodíš trochu zpátečku, páč neni žádná čuba, po který bys moh moc lízt a řek by - pooď, tady sebou flákni vedle mě, ať nás Vona nevidí a poslouchej.... já Ti řeknu, co eště nevíš a jak na ně, aby Ti bylo mezi těma Tvejma dvounožcema, co jsou tak volysalý a jenom sem tam chlup, eště líp, než teď... Ale nejdřív trochu zakňuč. Takhlenc.... To Vona přílitne a začne - heleee, nestalo se jim niiic? Kerej to byyl? Nebolí je něcoo? A dá nám každýmu suchar. A myslíš že spíš dva. To se nám to bude psovsky diskutovat vo moc lííp...
Bravo!
A dneska nevařim, neuklízim, nepeču, nečučim na bednu, advent mam na háku. Pazoury na vyleštěnej stolek konferenční hážu, kafíčko, tatřičku, čtyři cukříčky, nový brejle z fosforově voranžovýho futrálu tahnu a kulatou karlovarskou voplatku z alobalu a jdu si čííííst! A slibuju - i kdyby trakaře padaly a já na hubu s nima, víc času na Egonův deník si vyčlenim a hodim tim svym zadkem, aby se to tak netááhlo... Jo.
DĚKUJU !!!
A mně to nedá nevzpomenout si na jeden mikulášskej večír:
"Já nechci tamten, já chci tenhlecten a co u toho chrápeš?..."
Jen na pár okamžiků zastavit ten čas! V době, kdy je všechno tak běžný, tak obyčejný, tak banální a tak všední...
Je to tu bez Tebe takový jiný, víš...
24/10
Pandí fftip
Tři psi seděj na
veterině v čekárně, děsně se klepou a bojej.
Jeden se ptá - hele ty támle, proč tady seeeš? A druhej pes řiká: No, já sem
německej vovčák, sem služební plemeno, mam veelkej rodokmen, policejní předky,
spoustu zkoušek a jsem mistr republiky. Ve vobraně. V špička na stopy únie.
Evroský. Smetu každýho čmuchače. A tarťáci se rafou s ipákama, kdo mě žere víc.
Bydlim v kotci se zateplenou boudou s íízolací. Z Něěěmecka. A na terase má
moje panička celou sbírku poháárů a vááz a medailí z toho fšeho, co jsem jí
vyhrál na mistrákách. A hlídám vobrovskej barák a vobrovskou zahradu. S
domácíma zvířatama. I s pššštrosem, co si ho koupila panda. A poslouchám na
slovo.
Mam ale jednu vadu. Můj pán má velikánskej voplocenej dvůr, kde chová slepice.
Aby měl bio cholesterol. No a já když vidim slepici, tak se vě mě něco votočí,
prostě se rozeběhnu, letim, voni na mě volaj - fuuuj, nesmíííš, lehniii,
stůůůj, ale já je mam na háku, přeskočim ten plot, slepici chytim a sežeru jí i
se zobákem. No, včera jsem měl v hubě už stošedesátoutřetí.... tak mě přišli
utratit.
A co Ty?, ptá se
vovčák toho naproti... No, já tedy nejsem služební plemeno, ale jsem ráce
lovecká, německej vohař,mám taky pořádně dlouhý pépé, skvělý předky, spoustu
zkoušek, jsem mistr v přinášení zvěře a můj pán je myslivec jak má bejt. A díky
mně vyhrává všechny nimrodí soutěže. Do mrtě. Bydlim v hááájovně, mám tam
nádhernou boudu z břidlice, plot nemáme, páč poslouchám na slovo. A u hájovny
stojí stodola. Moderní se solárníma panelama. A s galérií mejch pohárů a
vycpanejch bažantů a diplomů všech druhů. A denně chodim s mým pánem na hodiny
lesem. Dycky na volno, páč jsem lovecky cvičenej.
Mam ale jednu vadu. To když tak dem a já ucejtim srnu, něco se ve mně prostě
votočí, začnu zdrhat, pán na mě ječí - fuuuj, zpěěět, lehniii, ale já letim,
srnu doběhnu a sežeru jí. I s kopejtkama. No, včera jsem měl v hubě už
dvaadvacátou... tak mě vezou utratit.
No a co ty, ty vypadáš
fakt hrozně, ptaj se voba psi, vovčák z Něěmecka i německej vohař toho
třetího........ No, já tedy nejsem služební plemeno ani lovecký ráce, žádný zkoušky
nemam a je mi naprosto šumák, co je ipo, tart či parková zopka nebo ňáký
nimrodi, moc dobře ale znám cac a cacib a jiný cancy včetně efcéí. Jsem rasa
společenská, německá doga a mám doma spoustu pohárů. Dokonce i pozlacenejch. Z
výstav. Jezdim na ně po celym světě a všude slyšim jenom - jeee, waaau, number
one! Exhibice mýho luxusního exteriéééru. Jedna za druhou. Moje povaha je
flegmatická, bezproblémová, s nikym se neperu, nic nehonim, nikoho nekoušu,
všechno mam na háku, jsem diplomat, miluju děti, starý lidi, na procházky
chodim bez šňůry i bez vobojku, protože jsem nejposlušnější a nejklidnější a
nejvzornější pes. Nebydlim ani v lese ani nehlídám barák se zahradou. Bydlím v
modernim mezonetovým bytě, co ho postavila firma Made in Italy a spím s mojí
krásnou paničkou na její hebký posteli s hedvábnym polštářem s nápisem Versace,
co jí řiká letiště.
Mám ale jednu vadu. Když večer moje panička vypne vířiffku, vyjde z masážní
vany a sauny a pak jde do ložnice nahá, něco se ve mě votočí a já se rozeběhnu
a jdu zezadu po ní... tak jsem tady na drápky.
12/10
Čtvrtka roku. Tři měsíce. Dneska přesně na den. 12. července
letošního roku. S kuropěním. Start mýho prvního dne nepejskaře po desítkách
let.
Iks tejdnů, skoro celá stovka dnů. Dlouhá doba.
První kousek toho dne je už na furt minulost. Fuk, jestli
starej měsíce tři a nebo třicet let. Z jezer slz jsou už jen potoky ústící do
pindi potůčku. Zůstala jen malá dírka kdesi uvnitř, co se nezacelí, jedna z
těch, co je jich tam už víc. A takovej ten divnej pocit, kterej nepopíše žádnej
jazyk na světě. Ten, kterej nepejskař nezažije nikdy a kterej i přes ty bodliny
stojí za to! Za to největší krátký bohatství, co dokáže dát člověku jen jakejkoliv
chlupatec. Ten JEHO.
Tenhle psí deník jsem založila na žádost mnoha mých známých
a kamarádů. Někdy koncem loňska. Už tenkrát jsem si řikala - jak dlouhý to bude
mít asi trvání? A bude na to vůbec někdo koukat? Pochybuju. Takovejch deníku je
přeci milion!
Byla to prima doba, den co den, když chlupatý zlato spalo
vopodál, špičku čumáku něžně položenou vedle mojí bačkory s dírou, napsat
navečer velkej nesmysl z toho nic, co jsme v tomhle věku ještě mohli podnikat.
Někdo courá po kantánech, jinej po kultůůře, další sedí u telky a tamten třeba
v putice. A někdo sedne k bedně a plácá do kláves. Byly to krásný chvíle,
dychtivě hltaný v čase, kdy už dávno je člověk se svým chlupatym kámošem
sehranej dokonalej tým, kterýmu stačí jen zvednutý vobočí nebo střihnutí ucha k
tomu, aby věděl, vo co go. A kamarádi a známý se smáli. A někdy pořádně. A
srdíčku to dělalo docela fajn. A zviřátko spokojeně spalo a vůně jeho kožíšku
se linula po celym pokoji.
Pak nastalo léto a fffšelijaký změny. Na deník jsem ale
nezapomněla. Ani na jeho příznivce. Ani na chvilku. Jako na svůj slib do éteru.
Kdo ví, jestli bude knížka k čtení. Třeba vůbec ne. Ale bude památkou. Je čas
se soustředit na ní. Běh na dlouhou trať.
Teď vobyčejnej deník slouží jen k vkládání fotek. Vzpomínky
na vnitřní straně, nuda na tý vnější. Páč smysl hesla "Jen tak pro zábavu" se
teď vypařil. Ale kámošem je mistr Čas. Ruku v ruce spolu kráčíme vpřed a každej
z vobrázků tlačí koutky pandích úst víc do strany.
K dnešnímu dni neuvěřitelných 1048 lajků deníčku. Jenom
díky těm, co sem sem tam juknou. A ty čísla! To by mě nenapadlo ani ve snu.
Celá Sazka Aréna. Jen a jenom díky Vám. Za to se klaním a patří Vám můj dík.
A teď šup - klikněte na ikonu vypnout, mlaskněte směrem za
záda a řekněte tu kouzelnou větu: "Poď! Deme ven!" A užívejte si plnejma
douškama toho, co jednou nebude. Protože jen to je ten vopravdickej deník
každýho hafana! I ten Váš.
POHÁDKA O PRINCI A BALONKU S VOCÁSKEM
Královským rodičům se narodil princ. I přistoupila k pelíšku první sudička a praví: ,, Budeš krásnej a chytrej, princi, ale až ti bude vosumnáct měsíců, tak ti z čumáku vyroste balonek s vocáskem."
Přistoupila druhá sudička a řekla: ,, Ano princi, budeš chytrej a krásnej, ale ve vosumnácti měsících ti skutečně vyroste z čumáku balonek s vocáskem."
V tom ale přistoupila třetí a řekla: ,,Ty se ale sebereš a skočíš přes vosumnáctero překážek, voběhneš vosumnáctero maket a přeběhneš vosumnáctero áček a doběhneš na mýtinku k rybníčku. Tam spatříš žabičku. Ty tu žabičku plácneš packou, aby ti nezdrhla, pak jí políbíš, ze žabičky se stane překrásná čuba a ta ti ten balonek z huby vytahne."
Tak se také stalo.
Princ rostl a žral a rostl a když mu bylo vosumnáct měsíců, tak mu skutečně vyrost z čumáku balonek s vocáskem. A von ale nelenil, sebral se a přeskočil přes vosumnáctero překážek, voběhnul vosumnáctero maket a přeběhnul vosumnáceteo áček, až přišel na mýtinku k rybníčku. Tam byla ta žabička, von tu žabičku sek packou, aby mu nezdrhla, pak jí políbil a ze žabičky se stala krásná čuba. Ta mu ten balonek s vocáskem z huby vytahla a štěkla…
…mam estrus.
nenápadně tiše - jako minulost.
Tvoje hvězda září kdesi v dáli, tam,
kde je ti snad hezky, kde jsi ale sám.
ZŮSTAŇ
Bylo to někdy koncem léta, asi touhle dobou, před dvanácti léty. Nebo že by spíš začátkem podzima? Jo, asi tak to bude.
Zaparkovala jsem škodovku u supermarketu a stáhla vokýnka. Teplota sice nelezla nikam do výšin, tak to ten podzim asi už musel klepat na vrata, ale i tak psi musej mít přeci dostatek čerstvýho vzduchu.
Byl mladej, brada černá jak uhel, roztaženej na zadnim sedadle a já jsem chtěla mít jistotu, že tam taky tak zůstane, dyk když dá dvounožec povel, tak ho musí i začínající psí puberťák vykonat a né lozit po auťáku a vožírat vopěrky nebo vyblizovat starý vajgly z popelniku. Ustupovala jsem, couvala od auta a s namířeným prstem jsem soustředěně, přísně opakovala: "Zůstaň, slyšíš? Zůstaň!" "Zůůůů-staaaaň!"
Kousek ode mne parkovala řidička, milá štíhlá blondýnka. Hned jsem si říkala, že na mě tak divně z bavoráku čučí. Vylezla, uhladila si minisukni po vystouplym zadku, pípla dálkáčem, prsteníčkem si přejela po obočí a podívala se na mě jako na totálního idiota a řekla: "Pani, to nechápu, proč nezatáhnete ruční brzdu?"
Co v tvých očích vidím? Tebe?
Nebo možná spíše sebe?
Nebo vidím v dálce nebe?
Sem tam člověk něco ztratí,
občanku či klíče z gatí,
mince, co se s nima platí.
Ztráta tebe, lásko milá,
trošičku mě rozhodila.
Snesla bych ti modré z nebe
za ten pohled, co teď zebe...
Vypla jsem motor, vystoupila z auta, sekla sebou tuhá na zahradě na lavičku a zavřela oči, hlava třeštíc, s touhou po kapce relaxu. Večer. Těsně po půl devátý. Po hoďce a půl na výpadovce v zácpě.
V hlavě mi zabliklo, že si kalhoty z čistírny s nažehlenym pukem, co jsem si ráno vzala do rachoty, abych byla fešná, musim pověsit hned na ramínko. Eště, že ten chlupatej děda spí. V tu chvíli mi v klíně přistál latexovej vepř a slina z něj se mi táhla přes celou levou nohavici. Až dólu. Ke kotníku. "Nazdar - haf!" Mrkla jsem na tu dýlku, vstala jsem, uchopila mokrý prase do pravý ruky a vyslovila: "Sim tě…ahooj, chlape, teď budem mít na sebe celý dva tejdny nonstop čas" a hodila ho pár metrů před sebe. A slizkou dlaň si votřela do nohavice vpravo, až se deset čísel puku vyrovnalo. Vystřelil. Uchopil prase do huby, až zachrochtalo a v cuku letu rovně seděl přede mnou. Jak na závodech. Kdysi dávno. Zabodnutej pohled do mých očí, co mi řikal – "Děleej, ať tu nedřepim celou věčnost, to je doba! Jééé!" – a tak jsem řekla - pusť. A sledovala tu pořád stejnou, neskutečnou přesnost, ty nehybný, hypnotizující voči, který čekaly na další lahodný slovo, co znělo v jeho uších jako čerstvě vyhrabanej kus Ementálu z kompostu po čtrnácti dnech.
Je to na den, přesně pět tejdnů dozádu. Touhle dobou. Těsně po půl devátý. Takovej běžnej, vobyčejnej, nic neříkající, banální páteční večer. Kdy pandy padaj na hubu po pracovnim tejdnu.
A tak jsem si sedla do vlhký trávy, těšíc se zase na čistírnu, se zbytkem nažehlenejch puků, s táhnoucim se dlouhym Dé eN Á, s prasetem a... s ním. A něžně se na okamžik přitulila, jenom na chvilku a nasála tu známou vůni hebkejch chlupů. Takovej vobyčejnej den, vobyčejnej pátek, vobyčejnej večer před dovolenou po roce.
Pouhých pět neděl? Jen jako by to bylo nějak kdysi. Někdy nedozírně dávno. V některym z minulejch století, před stovkama a stovkama let. To je ona - paní Minulost.
Můj malej páníček, ten, co je už dávno větší než ten velkej a kterýho nikdy, vážně nikdy nezapomenu voblíznout, když jdu kolem něj a on mě dycky, vážně dycky pohladí. Můj pán, ten nejskvělejší dvounožec světa. Můj žampióón. A taky Vona . Jsem smečkový zvíře přeci a tak to má tedy bejt! Seděla u mě na zemi, vyndala z kapsy piškot a já jí za to položil hlavu do klína. Všichni mě pohladili. A pak jsem v tom jejím voslintanym náručí usnul…
Probudil jsem se a koukal kolem sebe jak panda Alenka v říši divů…
Pomalu jsem vstal, posadil se, uši nastražil a musel na to čučet jako puk.
Sluníčko mi krásně svítilo do kožíšku, nebe bez mráčku a přitom mě vůbec, ani trošičku vedro nebylo. Přede mnou vzrostlý stromy a na nich místo listí vepřový uši na šťopkách a kosti z buvola a za mnou něco jako tůje zahlíd jsem. Ale bez jehličí. Vobalený piškotama ty tůje byly celý. Ňam. Vlevo zvláštní, nízký, vyšší, na jedněch samej vídeňskej párek visí a na druhejch větve plný mejch suchárků Dingo, co tak miluju. A nikde, vůbec nikde ani jedna granule! Zavál vánek a do nosu se mi dostala líbezná vůně. Syrový jehněčí! Syrovej biftek z artentinskýho bejka. A syrovej pták Emu. A tak jsem běžel po čichu a spolk jsem velkej flák. Votočim se do leva a tam vidim bazén velikej. A v něm žlutá voda, co ale nesmrděla po chlóru. Líz jsem si, zamhouřil voči a lízal jsem a lízal pořád dál. Ten bazén byl plnej pribiňáku. Páánečku! Kolem mě se vyvalovaly fešný holky, malý, velký, chlupatý i vostřihaný s vondulací, tolik jsem jich naráz eště neviděl! Nasával jsem a zjistil, že úplně všechny háraj, jedna chvíli, další dýl a já si to moh rozdat s kterou chci, páč se všechny naparujou a strkaj vohony do stran. Volizovaly mi uši a voči a taky na kohoutku a já je a žádná na mě nevrčela. Pak jsem se s nima rozběh po vobrovský louce a lítal s nima v kruzích vo sto šest, rychlejc než všichni chrti v dostizích. A skákali jsme spolu do vobrovský vejšky a když se nám už nechtělo, tak jsme sebou plácli, já a voni, do tý měkký trávy a vožírali plicník, kerej byl všude kolem nás a né jen na záhonu. Lány plicníku, celý stadióny tohohle žíhanýho lahodnýho listí!
Koukám, světe div se, přede mnou pět jelenů. A srnky. A za nima zajíci a morčata a surikaty. Na louce, né za sklem jako v Petcentru a ZOO, kde to voní divočinou. A celý kolóónie myší a krtků rejdily kolem mě. Lítám si tam a sem a zase zpátky …. Takovej lov jsem ještě nezažil. Dycky jsem je čap, zatřepal s nima, vodhodil je a běžel si zas dál. Rozhlížím se a vpravo vidim potok. Plný bramborový kaše se solí. Tu jsem si taky dal. Za potokem park a za nim řeka, kam jsem skočil po hlavě a po proudu si plaval v dál. Kilometry ve vobrovský hloubce mezi kačenama a s rackama pohromadě a všude kolem mě na hladině tisíc aportíčků s vocáskem všech barev i druhů. Vylez jsem vyplif jeden aport do písku a votřepal se. A vokousal sedum leklejch ryb. I s kostma. A taky s ploutví. A na chvíli jsem si lehnul mokrej na tu pláž. A pak s třema pudlicema meruňkový barvy, co měly fialovou mašli na chocholce, lítal jsem v kruzích zase dál. A dycky, když jsem se zastavil a leh si, abych si vodpočinul trošičku, čapnul jsem latexový prasátko. Ležely ffšude, úúplně všude, kolem nás. A chrochtaly a chrochtaly bez přestávky a ani jedno nešlo prokousnout! Určitě jsou to ty drahý a né ty levný z Tesca! A když se mi zachtělo, tak jsem chytil fotbalovej balón originál Adidas s úplně novou jemnou kůží a prokusoval jsem si jeden za druhym. A hned za rohem vobří hromady písku a v něm jsem si moh hrabat a válet se jak na gauči nebo zahrabávat ty uši vepřový z těch vysokejch stromů. Leh jsem si zas na chvilku a najednou ucejtl úplně jinou vůni. Tu, který nelze vodolat. Votočil jsem se a viděl bílej lán a tak jsem k němu letěl, letěl jako vo závod. Hurá! Už jsem tam a bořim se a skáču jako klokan… Lítal jsem, vyplazenej jazyk coural u země dobrou půlhodinku, abych se tý bílý věci co nejvíc nabažil. Páč kolem mě všude jen bílej, měkkoučkej, třpytivej, chladivej, prašnej sníh, kterýho jsem si letos skoro neužil. Ležel jsem si v něm a pozoroval další krásný psice, co se přede mnou naparovaly a plížily se blíž. S čumákama špičatejma i s těma, co holdujou boxu. A tak jsem si s nima zase hrál.
A najednou zázrak! Přede mnou se vobjevila ona! A za ní dalších jedenáct. Skoro jsem ty labutě v tom bílým sněhu přehlíd. A voni nesyčely ani neulítly pryč! A mávaly na mě křídlem… Pando, téda, nádhera, dyk Jéžíšek eště nechodí! Tady chci lítat už pořád, nejen v dnešní den. Vyběh jsem ze sněhu přímo zase na tu krásnou zelenou louku a sklopil jsem uši dozádu jen na chvilku. Páč mi vorosil kožíšek deštík, ve kterym tak rád chodim ven. A tak jsem si leh do louže a pak jsem se proběh úplně mokrou trávou. A koukám (prejže my psi vidíme blbě barvy, ccc) – duha barevná – to asi jak svítilo to sluníčko a do toho na mě kráplo. A za tou duhou vysokej, dlouhatánskej most…
Kouknul jsem kamsi dólu a viděl mojí smečku pospolu. A v jejich očích jsem zahlíd to, co jsem nikdy předtím neviděl… A samozřejmě zase Vona! Nebreč, paničko, vůbec si nedovedeš představit, jak je to tu fajn!
Měl jsem Tě rád, můj milej deníčku, ale mnohem víc mám rád moje dva páníčky a mojí milovanou pandu. A nikdy se to nezmění. Ale teď už musim běžet, za labutěma, no, dyk víš…
A oni? Vědí moc dobře, co znamená povel „Čekej“ přeci…
„… a jednou přijde den, kdy se náhle zastavim, zavětřim, nastražim uši a zahledim se do dálky. Moje jasný oči zpozorní, moje tělo se zachvěje nedočkavě a můj vocásek se rozvrtí do všech stran. Voddělím se vod skupiny skvělých kamarádů, vyskočim a rozběhnu se zelenou travou k obzoru a budu cválat a poletim tryskem rychleji a rychleji … Vždyť jsem Tě tak dlouho neviděl! A tam Tě naleznu! Vlhký šťastný polibky přes celou tvář, vobjetí, hlazení a zas ty známý věrný voči plný lásky. Povel Čekej bude odměněn. Tehdy překročíme Duhový most spolu. A již nikdy nás nerozdělí nic…
**************************************************************************************************************************************************************************
PANDA PÍŠE
Je to skoro půl století. Bylo mi asi šest. A já se naučila konečně psát. Vložila jsem do vobálky hrdě dopis a ten drobnými prstíky zalepila, aby obsah nikdo přeci neviděl: „Múj mylej jéžíšku, nenos my ňic. Jen pejska“
Roky utíkaly a po mym boku vždycky ňákej chlupáč byl. Každej jinačí. Moje sluníčko, co svítilo mi do života… A pak přišel ten, o kterým se říká, že je jen jedinej za život. Vzpomínám teď na ten výjimečnej den.
Nebýt Tebe, můj synku, co už dávno nejsi malej, nikdy jsem nezažila ty dojemný chvíle, když jste byli spolu.
Díky Tobě, moje drahá polovino, jsem měla možnost desítky let věnovat všechen můj volnej čas psí duši naplno, den co den.
A hej – i Ty tam nahoře, dík! Jestli tedy jseš. Díky za těch dvanáct let, za ten krásnej okamžik života, po kterej smi dovolil bejt po boku toho nejlepšího kamaráda. Zůstanu ti navždy dlužníkem. Zapůjčils a vzal sis zase zpět. Všechno jednoho dne skončí a pak už to nikdy není jako dřív. To já ale přeci vim. Ale jedno mi nikdo nikdy nevezme! Vzpomínky na minulost. A to ani Ty, ať jsi a nebo ne…
Slibuju Ti, Egonku, moje zlato za duhovým mostem, že nesmažu Tvůj deníček, i když jsem to chtěla udělat. A z deníčku bude jednoho dne knížka. Na Tvou počest přeci! Na památku, lásko, zlato, víš…
Dneska si to lebedim. Páníček zavřel forotu, nasedli jsme a vodjeli čáááu hnusná metropoli z betónu. A ležim si tu na trávě a ta mě skvěle chladí. To se to háže siesta. Já a moje prase.
Vožižlal jsem plicnik voblíbenej, vyhrabal díru u rybízu, ulomil čtyři fazole, zašláp sedum salátů do záhonu a vytáh třináct ředkviček. Fujtajbl. Vona je kříží asi s chilli.
Eště, že tu Vona neni. Vo tři čerstvý kočičince jsem se nemusel dělit ani s lopatkou ani s popelnicí.
A páníček koupil buřty.
To je pohoda! To je klíídek! To je pošušňáníčko! To je romantiika! To je lahoda!
Ale teď už musim jít, nemam čas, můj milej deníku, páč moje láska dvounohá právě votevírá sušenky Bebe!
Kdyby tu byla Vona, dala by mi jen jednu. Takhle si jednu nechá pán!
Když mi uvaří páníček, dycky je to mňamka. Umí vochutit i ty nejhnusnější hnusy jako esenciály, minerály a tuky, extrakty, sacharidy, bílkoviny nebo produkty a vitamíny a taky chondroprotektíva nebo posilovače jater. Nikdy nezapomene na sejreček nebo zbytek svíčkový či řízku, páreček, šunčičku či argentínskej syrovej bifteček a všechno to, vo čem věděj psi, že je to pro ně vhodný a co tím pádem šmakuje.
Vona uvaří rejží, nakrájí maso jak čivavě na drobkoidní kusy (prej že mám jako granulář úzký střevo), nastrouhá zeleninu, když je mrkev vařená, tak to matlá vidličkou, prej že jí hafani blbě trávěj (taky aby ne, když nejsme králici), vohřeje to na pokojovou teplotu (už jí i napadlo, že vydezinfikuje teploměr a bude to zkoumat do detailů), naháže do toho hnusný prášky všeho druhu (asi 168), různě je tam zapichuje a retušuje, abych je jako neviděl (že maj na hlavě psi něco jako nos jí nedojde), pak to úhledně šoupne na stranu a do druhý půlky nasype chemický koule. Šoupne mi to na židli (to je totiž normální - vlci zcela běžně žerou v lese na divanech!) a řekne - večeře. Já dělám, že spim, páč už ta představa je děs . Stojí mezi dveřma, čumí a volá - Podivej se, ten pes zase nechce žrát. To je děsný, něco mu je!
A tak to jde dnes a denně, včera, v lednu i před pár lety furt dokola.
Tak ke mě přijde páníček, sedne si na zem a šeptá mi: : Ťuťu, udělej mi tu radost! Vybodni se na to, že ti do toho šahala. Di se napapat, ať nemáš hladík. Já ti pak dám piškotky a budeme si hrát! Volíznu mu tedy čumák a eště ucho a zvednu se, na ní vypoulim bělmo a s vodporem lenochoda začnu vybírat maso, pak maso a potom maso. Na chvíli vodejdu a pak se vrátim a zase kousek užeru, páč tam už zbejvá jen to, co žerou jen popeláři. Aby ale taky ne.
Vona za mnou chodí s hadrem, votírá drobky po celý kuchyni, který mi padaj z huby a jak to všechno doleští, už vyrazim zase a zobnu si zase trošičku. Po chvíli vyhodim pár granulí na zem, vona je sebere a tak za chvíli aspoň volížu podlahu, kde předtim ležely, aby byla slizká. Když i tu po mě Vona votře, aspoň se jdu ještě napít vody, abych jí rozcintal znovu po kuchyni. Vona stojí a čeká a hned vodu vezme a misku vymeje s dovětkem - to tam máš zase napadanýho žrádla a naslintáno, hezky ti tu dám čerstvou vodičku. Natankuje jí a vodnese, kolem to vysuší a hned, jak zandá vypranej hadr s koštětem, napiju se znovu, 17 ml vyflusnu na zem po cestě do vobejváku a ještě si vykloktám zbytek ze stoliček. Tak znovu vezme hadr a vytře to zas. Tak ještě vyblíznu zbytek rejže z misky a vyplivnu jí vprosřed předsíně. Jen ať si trochu mákne! To má za ty jedy!
A zatimco vona maká na podlaze, jdu si votřít čumák vo páníčka, pak naslintám na konferenční stolek skleněnej, voklepu se a pár zrn rejže hodim na televizní vobrazovku, volíznu páníčkovi voko a eště ucho, kde mu uvízne zbytek vobilovin, který mi zůstaly v koutku tlamy a ten mě pohladí a řekne: To bylo hnusný, viď! Zejtra uděláme papání spolu . Neboj se. A dá mi piškotek. Pak se zvedne a dojde do lednice a votočí se směrem k pandě: To snad nemyslíš vážně!? A pak se usměje: No,to jsem si moh myslet, ti sežrala pribiňáček, co jsem ti koupil vodpoledne v krámě. Naaa, zlato, poooď, tady je jogurtíček. S jahůdkama. Po večeři to chce dezertík.
Zavře dveře, přidá zvuk u televizních novin a přidrží mi skleničku. A Vona zdálky kvičí něco jako: Néé celej, jen půůůlku mu dej, ať nemá průjem, neee! Pán na mě mrkne a na prst nabere to, co zbylo na víčku a vespod, kam se nedostanu. JO!
Nechám Ti, bez vobaf, ty Tvý granule holistický…, moje zlatá paničkooo!
Chtěl bych bejt vodou v kalíšku na led.
Chtěl bych bejt nanukem v mrazáku v Tescu. Nebo kuřetem v chlaďáku z Makra.
A Vona? Místo toho, aby mě naložila a vodvezla na Aljšaku, tahá mě po rozpálenym chodníku.
Tutově ze mě chce udělat biftek.
Tak jsem jí ráno voblízal celu hubu. Přesně v 5:35! A šlo se. Do vobory.
Já, můj vocásek voblíbenej, Vona a on - páníček, mýho srdce šampión.
Páč do půlnoci v tom rozpálenym peklu mě nikdo už ven nedostane!
https://www.psihratky.cz/fotky1701/fotos/gen320/gen__vyr_410latex5.jpg
A pak dodala: Sem čum? Udělejte sýýýýýýýýýýýýýýýýýr....
Páníček je moje zlato. Knedlo zelo vepřo papá nejen on, ale já taky.
Masíčko je měkkoučký, křehoučký, přesně pro můj chrup.
Zelíčko je slaďoučký, jemňoučký, přesně pro mý bříško.
A sádlo lepší než ňáká esenciální chemie.
Jen knedlik ne.
Ten ať si dožere Vona! Klidně jí ho nechám.
Miluju bramborovou kaši. Je lepšejší než hody z masa.
A když je někdo děda, měl by dostávat jen to, po čem se voblízne až za uchem vzádu.
A místo sněhu blankytnýho dovalí zejtra tropy.
A kozí bílkovina taky nikde!
Jak mu to můžeš dááát? Dyk se podiveej! Těch bakteriíí! Ty jsi snad slepeej! To je nevidííš! Dyk je to jedna bakterie vedle druhýý! Chceš, aby chytil ňákou chorobu? Bakteriální? Kdeste to vyšťouralii? Sem to loni vyhodila uuž! Že někde v tom sklepě? Jak ste tam lezli loni na podzim! Dyk je to tam vlhkýý! Eště plíseň chytí do huby. Nebo do ucha. Nebo ve vočích. Nebo do nosu dočista! Stačí, že za ty prachy ukrad kdysi tenhle luxus mladýmu!
Můj nejvoblíbenější balóneček chalupovej zahradní voňavej měkkoučkej kradenej koženej roztřepenej!
Miluju fotbalový bakterie!
Kéž je na ňom aspoň jedna pandí!
Dotkne se ho Vona a uvidí...
To nevíš, že krční páteři natahování nepřísluší?
Se neumíš pořádně naklonit?
A kdo je zvědavej na tak malý porce... Ham!
Příště ten ementál netřeba porcovat.
Poradim si z cihlou celou!
Senioři musej posilovat svaly.
Na prvnim místě žvejkací...
V neděli Vona blekotá, že se prej nedělá. To mY s páníčkem ale pracujem. Nejmse lemry líný. Jako Vona. I včééra dorazila hromada zákazníků. A jako i zejtra nebo včera byli štětří. Umim nadhodit ten správnej ksicht. Sežral jsem misku piškotů, pak hrnek froliců, krajíc chleba se šunkáčem, pribiňáka, půl romadůru na rohliku s máslem, šest sušenek Bebe, osum buráků, nohu vídeňskýho párku a půl tatranky. Zaleh jsem a dal si šlofika.
Pán mě vzbudil, že prej mi přines jeden dvounožec lahůdku. Koupil mi kost. Bizoní. Koženou. Velikou. Na moje zuby! Cccc. Jako bych byl bezdomovec a neměl co do chřtánu! Kost ňáká umělohmotná divná nevoňavá neforemná! Asi to byl ňákej lepší břídil, kerej netuší, že my psi máme rádi po o třebas stehno z krávy. A tu nedovalil. Sebral jsem jí tedy, aby se neřeklo, strčil čumákem do dveří kanclu a jal se hledat flek, kam tu dlouhou věc zahrabu. Jenže všude jen a jenom betón. Sem si řikal hned, proč mi to dává, když tu není pořádnej kus lánu. Ani kompost někde v rohu na dvoře. Dokonce ani hromada písku. Uďál jsem dvě kolečka, vobčas se zastavil, sem tam si bizona položil a vobešel terén bez námahy na sanici a neb jsem hlava šikovná, vrátil jsem se pro ní, páč jsem to vymyslel chytře. Zkontroloval jsem, esli mě někdo nevidí, votevřel jsem si packou největší garáž, tam se rozhlíd a kost jsem položil do votevřený starý škodovky. Zapres jsem jí pod pedály a zahrabal jí pod koberec. Aby jí jen tak někdo nenašel! Aby tam zůstala na horší časy.
Pak se tam vobjevila panda a vzala mě na procházku k vodě. Když jsme se vrátili, měla na stole vod páníčka vzkaz: Něco musim vyřídit, hoďku tu počkej, pan Novák si přijede pro tu škodovku, je to estét, tak to má naleštěný a vyluxovaný, nevyjížděj mu s tim, von se na řízení převlíká…
www.autosluzbybadura.cz
Jenže panda má dvě nohy úplně na houby. Nechytí s nima ani zajíce ani nedoběhne kočku.A má eště dva pařáty horní, kerý sloužej třebas k tomu, že sypou granule nevzhledný do misky, matlaj jód na každej škrábanec nebo šroubujou víčko vod šamponu. Takže nejsou taky k ničemu. Místo toho, aby se prodávaly sušený, když jsou vlastně ze slepice, nikde jsem je v krámě neviděl.
A tak jsem schroupal aspoň jednu kohoutí. Jako nedělní dezert.
HADICE je dravec bez těla a končetin. Pár jich má zakrnělou pánev. Někerá má až 400 vobratlů. Má pohyblivě spojenou lebku, kterou může, je-li třeba, rozdělit a vykloubit si tak čelisti. Zvláštností je Jacobsonův orgán uvnitř tlamy na vrchnim patře sloužící jako čich.
Je to lovec a loví hlavně hlodavce a ptáky pomocí jedu nebo škrcení. A někererá žere vejce.
Je jich skoro 3000 druhů. A asi pětikilo je jich jedovatejch. Tělo hadice je pokrytý kůží s šupinama a je samej složitej sval a svalovej úpon. Párový orgány jí většinou zakrněj, hlavně plíce. Vývod střeva je zakončenej v kloace. Levej vaječník hadici většinou chybí. Blbě vidí a slyší a vpřed se pohybuje vlnovkou jak housenka. A nebo harmonikou. A někdy klouže vzduchem. Had se nažere a pak tráví. Tejdny i celý měsíce.
Hadí jed je koktejlem změněných trávicích šťáv. A hadice škrtička kořist udusí během chvilky. Polyká i iks hodin. Většinou had klade vejce. Uvnitř vejce může být stočený hádě až 7x dokola. Zásnuby jsou většinou jednoduché a hadi o potomstvo příliš nepečují.
Lidí si had nevšímá a jde po nich, když ho vystrašej. A syčí.
PANDA má tělo, často tlustý a horní a dolní pár pazour. Pánev má vod určitýho věku většinou jak sud. Vobratlů má jen pár. Nemaj nic společnýho s vobratností. Vykloubit si může kloub jakejkoliv, páč s nima věčně hejbá. V tlamě němá žádnej čichovej orgán a nasává nepříliš funkčním nosem, kterej jí roste přímo uprostřed přední části hlavy. Když smrdí potem, sama to necejtí.
Nic neuloví a žrádlo nakupuje v supermarketu. To pak vaří, peče a smaží.
Je jí jen jeden druh. A ten jen vždycky jedovatej. Nemá na těle žádný šupiny, svaly jí rychle vochabnou, když přijde vo jeden orgán z páru, má z toho trauma celej život. Plíce má dvě a často jí zčernaj po cigárech. Vývod střeva je zakončenej v prdce. I když má vaječníky dva, často žádá o umělý voplodnění. Vidí a slyší tak dobře, že věčně psa sleduje, číhá na něj, votravuje ho a nebo řve fuuuj, buď zticha. Vpřed se pohybuje chůzí s kroucením zadku.
Klouzat vzduchem nedovede, ale každou chvíli uklouzne a někde sebou švihne. Panda se nažere a za půl hoďky by žrala zas. Tráví často pár desítek minut a pak se nacpe znovu.
Pandí jed je koktejlem nesmyslnejch výmyslů a keců. Zároveň je každá panda škrtička. Na psa se pověsí a dusí ho celej život. Když chce pes zdrhnout, řve zůstaň, lehni a nebo stůůj. Zpolyká za minutu několik knedlíků . Zásadně neklade vejce. Holý pandě z ní vypadne jak dlouhý tak široký a stočit se neumí pořádně nikdy. Zásnuby často trvaj několik dní a potomstvo votravuje po celej život.
Jak vidí panda psa, jde po ňom, i když si jí pes nevšímá. Má skřehotavej zvuk.
Dneska máš zase narozeniny.
Je ti dvanáct let a měsíc a dvanáct dní.
Bude oslava. Copa by pejsek asi chtěěěěl?
No, to bude zase ňáká chemie, semsi řek, žádná labuť. Ani morče tutáč nenavalí.
Namalovala si na hubu ksicht, sundala vodítko z háku v předsíni a řekla:
Deme, poooď, brouku. Votočil jsem se za sebe, že nám do bejváku nalez ňákej hmyz.
Vobešla se mnou blok, 17x si dovolila mě vodtahnout vod háravý značky a pak mě naložila do auta. Na chvilku mě napadlo, že mě snad veze k Vltavě, abych si k narozkám ulovil aspoň racka, ale ne. Místo na východ zatočila na západ a mě to bylo jasný! Aby ne. Čim je Canis lupus f. familiaris starší, má lepší vorientaci. Na rozdíl vod ní. Ta jí den vode dne ztrácí. A do masny, vypadá to, asi netrefí už vůbec.
Zastavili jsme a já zavětřil, páč proti nám zaparkovalo další vozidlo. Vylez z něj Lukáš, doktor můj veterinární a já zavrtěl pořádně vocasem.
Jéé, pane doktoreee, já jsem se sem vobjednala teeeď. Abyste tu taky byyyl. Vám ho vezu ukááázat, jak sme se dohodli už v tom lednůů ,jakože jak chodíí, esli mu nedáme už ty prášky, noo, aby se mu líp chodilo na randee. Ale víte, že mu je vlastně dát nechciii!
Lukáš po vě hodil voko, zved voči v sloup, chceee, nechceee, zalitoval, že nepřijel vo kapku pozdějc do práce a řek jako dycky - „Ahooj – Egone, fešáááku“ a zmizel zadnim vchodem, páč když na něj po ránu narukuje něco jako Vona...
Vodvlekla mě do čekárny a postavila na váhu. Jak ňákej nevzhlednej balík. Přimhouřila voči, páč je slepá jak patrona a sdělila: Hmmm, žereš. Koukni. A nedala mi psí bombóón, co tam leží na misce v réécepci vlevo na pultě, napravo i vprostřed, pro každýho hafana, kerej jde kolem, aby ho měly pandy čim voblbovat. Nekoukej, vydrrrž, nejdřív ti vemou krev a pak dostaneš.
A tak se i stalo. Vona mě držela zezááádu, sestra ze strany a Dáša, moje voblíbená doktorka, kerou Vona chválí kam se vrtne, vzala strojek a vyholila mi kus pacičky. Moje chlupy spadly nadlaždičky. Vohmatávala mi pak kůži, přesně tam, co jsem jí měl bez chlupů a řekla – Heleee, Egoneee, nechceš si sednout? Ty přede mnou tu žílu schováváváš, viiď? No jo, další chytrá panda promluvila! Psi běžně schovávaj žíly. Den co den! A nevim, proč bych si měl sedat na špinavou zem, po kerý se předtím promenádoval ten králik, co jsem si myslel, že mi ho Vona daruje! A tak vzala strojek, zapla ho a nadhodila u toho: No joo, to bude mít zase páníček radost, že budeš vyholenej jak pankáč, coo?
Už to trvalo dlouho, stát v mym požehnanym věku na třech, to je vážně týrání a tak jsem povolil vovčáčí záď a dřep si na zadek, přised jsem nohu pandě, ruku sestře, přední packy mi ujely dopředu a nabod jsem se na tu jehlu.
Nooo, vidiiiš, si tu krev nabereš sááám, řekla Dáša a rudá vod krve, chytla mojí vzácnou tekutinu do ampule, vona červená, sestra červená, panda červená, dlažba červená, packa červená. A tak jsem tam seděl a řek: Si to užííte, jedna panda jako druhá. Uklízet, votírat, vomejvat a žádná flákárna! A pak mi nalepily na packu pásku. Červenou. Jako bych byl ňáká háravka. Nebo sloupek na reklamu.
A pak jsem dostal 27 bombónů, těch, co maj i na tý recepci, spolk jsem je na eks a zatáh jsem, abysme už vypadli z toho strašidelnýho baráku pryč.
Zah jsem rovnou k východu a řek si – tak za tohle se platit nebude! Jenže Vona venku řekla. Tadyhle si dřepni a čekej. Za chvíli bude výsledek. A tak jsem čekal jakta trubka. S páskou na pacce. Červenou! A kdykoliv šla kolem ňáká fešná sámička, strčil jsem packu pod sebe, aby neřekla, že jsem snad ňáká čuba.
Najednou se venku vobjevila Dáša a řekla: Perfektníí, v pořáádku. Můžem se teda domluvit…
No, to mohly říct vobě dvě už na začátku, že mi darujou jen jednu pikslu bombónů. A nemusely se na tom domlouvat takovou dobu. Prej s játrovou polevou. Houby s voctem! Játra jsem vůbec neviděl. A vona dodala: Máš pomalu 42 kilo! Páníčkovi na každej den do práce vodsypu. Ať Ti neni blbě.
To byla moje narozeninová voslava. A to byl ten honosnej dar:
https://petshop.vetcentrum.cz/cz/showimg.php?name=%2Fitems%2Fbig%2Fkrm02711.jpg
(A navíc počasí jak lusk!)
Vyloudil jsem 15 piškotů, nohu vídeňskýho párku, 4 lískový oříšky v mlíčný čokoládě, syrovej biftek, 5 pistácií, půl housky s máslem, 3 lentilky, kus ementálu, čtvrt kotlety s jedním brambor. knedlíkem a na dně activie.
To hned spraví chuť a tak jsem vyblízal celou misku večeře. MŇAM. Ale nic nemůže bejt úplně bez vady. Odmítla mi dát slaný buráky. Ani jeden jsem z ní nedostal...
Jenže Vona zapomíná zavřít plechovku...
(pro ty, co maj výýdrž )
Pán mi dával už vod jara vařenej dlabanec i syrový maso. Po letech letoucích sem se konečně nažral. A co víc? Chutnalo. A každej den jsem chodil s pánem k řece a plaval si a plaval a plaval. Nemělo to ale dlouhýho trvání. Jednoho dne se Vona postavila a řekla: Děláš mu to nevyvážený, podivej se - co má na sobě, má matný chlupy, má málo živin. A do tý vody furt nesmí. Dyk se mu kůže zapařuje!
Tohle z ní vypadlo. Přitom pán mi dával samej biftek a zapařit se v tom vedru moh tak leda její mozek. A to taky jo, páč sdělila: S koupánim je letos konec, je to jasný? - je to plný sinic! Nevidíš, že líná víc než jindy! To vůbec neni normální. Normální je, aby línal jako vobvykle. A naložila mě a vezla v tom vedru k veterináři. Ten se mi hrabal v kožichu a čuměl na mě lupou a moje chlupy strčil do sklenice, jak vokurku. Když jsme dororazili domu, zašpuntovala bílou bednu a řekla: Tak a dem na to. Jsem si myslel, že jako chce, abych byl fešák a tak jsem si řek, že to vydržim! Že jí konečně došlo, že budu ten nejlepší krycí pes na světě i s DBK – tedy DKK, jak vona furt vo tom kecá, páč přeci nejsem teplej, že jo. Jenže žádná vondulace nenastala. Tu bych totiž kvůli ženskejm vydržel. Jenže Vona sdělila: Nedá se nic dělat! Vod těch blbejch kočeks něco chyt! Teď si na řadě ty. A pak vymýtim ty kočky. Představ si, můj milej deníku, že do tý bílý bedny zašpuntovaný nalila smradlavej sajrajt a rvala mě tam vob den. Celý prázdniny!! Jako bych byl ňáká kachna, úhoř nebo plotice či dokonce skalára! Je jasný, že zešílela. Z toho vedra. Na slunce leze bez izolace, podsadu nemá, na palici jí to pálí! Všichni psi si plavou v řece a já musel sedět ve vaně! Mydlila mě smradama a eště si u toho nastavila budík na 20 minut a tvrdila, že ten sajrajt voní. Už ztratila i čich. Dyk nejsem gigolo, dyk jsem pes – sem říkal furt dokola. A Vona nic. Do toho věčně řvala s vysavačem, kterej nesnášim a s hadrem s páchnoucí dezinfekcí a furt mlela dokola: To je hrozný, to je z těch divokejch koček, jak se toho jen zbaví?! Ježiši marjá, marjá jóózef, to bude zase lééto. Nevim, proč bych se měl zbavovat mý nejlepší zábavy. Kdykoliv jsem viděl, že bere špunt na řetězu do pazoury, flák jsem sebou na zem a na povel ke mně jsem si leh na záda! Aspoň jsem jí trochu dycky zdržel. Chtěl jsem si vyhrabat hrob. Venku, na koberci a nebo třebas na boku. Hlavně žádný mydliny!!! Tak jsem na ní dycky řval aspoň z toho plastu – Nech mě už na pokoji!!! Ty příííšero šílená! Jenže Vona je ke všemu i hluchá.
Když mě vyndala z tý bedny, hodila na mě celou skříň vosušek a jala se mě drbat do sucha. Pak nechápu, proč mě předtím tedy máčí, když chce, abych byl suchej. Třeba je to forma, jak ukázat vejšku IQ!
A protože všechno kolem bylo vyprahlý a Vona mě nepustila plavat , tak jsem schválně ležel jenom na studenym betónu, aby se mi uďály votlaky a Vona z toho měla amok. A páníček vopravoval náš vesnickej barák, kde to miluju, páč tam můžu bejt venku a né na pitomym koberci, teplym, chlupatym, nepříjemnym, hnusnym a Vona? Mě furt za zadkem: Di di di, se vo něco řízneš eště, si pokaždý lehneš na to nejnevhodnější místo! Tak jsem před ní dycky zdrh, uďál kolečko, vobešel barák a fláknul sebou stejně tam, kam jsem chtěl já! Asi jsem blbej, abych si něco sám sobě dělal, né? To Vona mi dělala. Třeba mě nechala zavřenýho na zahradě, že prej jde na nákup. Přitom dobře ví, že jsem smečkový zviřátko a né ňáká samotářská kočka a že mě má brát všude sebou, vod toho si mě pořídila, abych jí provázel na každym kroku a zvlášť po nákupech, kde mi má koupit mi pribiňáka a párek před krámem. A to každej večír dělá, že si čte vo hafanech. Místo pribiňáků ve vitríně samá kynológie. A k ničemu. Kdoví, esli to vůbec dovede. Tak jsem se urazil! Z nudy jsem pozoroval mravence, kerý – mezi náma – chutnaj líp než granule a k večeru jsem číhal u bejváku čmeláků a zdláb jich šest. To bylo zase na páníčka řečí: To mu nemůžeš říct, aby si leh někam jinam vod tý díry? Dyk von je žere, podiveeej! Dyk se mu to bude hejbat v břiše a bude mu blbě! A co když ho kousnou do jícnu! A vůbec, dyk jsou chráněný! A nemaj ňákou chorobu?
Taky jsem pořádně vyl, když jeli kolem hasiči. Prej mi vadí ten zvuk. Pcháá! Pani Chytrá zas! Jakejpak zvuk! Dávám avízo všem vostatním psům ve vokolí, aby si dali majzla, že by jim moh shořet žvanec. To jí by to bylo určitě fuk, páč je furt samá dieta. A kdoví, jestli ty granule hnusný chemický by nakonec vůbec hořely. Tutově musej bejt nehořlavý. Tak jak jsem moh, tak jsem běžel za mym malym pánem, kerej je už dávno větší než ten velkej,, páč mi dycky kopne balon a já za nim letim jak vo závod za jejího řevu: Co děláááš, nekopej mu to tak dalekooo! Dyk má tu nohuuu!! Nesmí skákat! Jseš ty normálníí? Nesmí lítat! Nebude moct chodiiit! Dyk mu to uklouznee! Asi mi to bude kopat deset centimetrů ne? A nohy mam čtyři. A jen ať to viděj všichni rozhodčí, kerym Vona tvrdila, že se mnou už nemůže dělat další zkoušky, páč nesmim skákat vysoko! Eláá… hop!
Eště, že můžu chodit na prochajdy do polí, to je moje! Ale eště vo dva chlupy lepčí je les! Když mě v ňom teda Vona zrovna neuváže ke stromu. Tyranka. Prej, abych si vodpočinul (i když takovej vodpočinek v měkkoučkym mechu, to je pošušňáníčko! To jí ale říkat nebudu!). Nebo když mě neváže na šňůru, když pozoruju srnky. Vona prej, že zdrhnu a bude mě bolet noha. Kam bych asi jako zdrhal, nejsem štěně a dobře vim, že je stejně nechytim. Hlavně, že má plnou tlamu keců a přitom mě tahá po lese i několik hodin, protože tam hledá jednonožce, co jim říká houby. A přitom jí vadí, když se usaděj na mý kůži a blbejma koupelema je ze mě chce dostat pryč. Kdyby si z nich uďála smaženici, byl by klid a nesváděla by to na kočky a nestrkala mě do vany jak ňákýho pudla.
Prej maj ty tvorové, co si řikaj lidi, fšelijaký přání a neplněj se jim. Moje přání se ale splnilo. Strašně sem si přál, aby se jí stalo něco hnusnýho. Za to všecko, co mi pořád dělá. A jóó! Vyplnilo seee! Huráááá. Spadly jí tašky na auto, kerym mě vozí k veterináři, co do mě píchá injekce! Je skvělý, že na ně teď nebude dlouho mít! A mně dá pokoj! A pak, že se přání neplněj nebo jen vo Vánocích.
Ať je to jak je to, musim ale říct jedno. Nerad, vážně fakt nerad to přiznávám! Ale s pravdou se musí někdy ven. Já to ale řeknu jenom Tobě, můj deníku: Bude to naše tajemství! Přeze ffšechno jí mám docela rád. Tedy jen někdy. A tedy fakt jenom trošičku.
"Už brzy si vezmu pár dní volna a pojedeme spolu na chatu sami.
Pandu necháme doma, ať gruntuje, vyčistí ti koberec, vypere pelíšek, vydrhne mističku a natře futra vod špajzu, na který drápeš, když chceš suchárek, páč Vona sedí u bedny, místo aby měla nástup v pozoru a kdykoliv jen pacičkou pohneš, letěla do spíže.
A budeme spolu dělat mazli mazli mazli. To ti slibuju, zlato moje!"
To bylo samý – počkeeej, musim to pročííst, stůůj, helee, tohle je novinkáá, nemáš brejleee? Jéé a koukeej, novej dizajn pelííšků! A tohlee, to je na vitalitůů! Jéé a tenhle vobojeek! Chemický kosti plný minerálů nebo krekry bez barviv a ffšechno to, co vůbec nepotřebuju. To je přesně její parketa. „Děte se mrknout na surikatyyy, já to tady vyzoumám…“ A tak jsme si mohli voblejzat, co bylo libo!
Koupili jsme uši, přesně ty, co z nich teče sádlo po pytliku a vona by mi ho vomyla horkou vodou určitě. A tak je páníček je šoupnul na dno košiku, aby to panda neviděla. A navrch suchárky moje voblíbený a pytel Froliců (kerý mi Vona zakazuje a páníček mi je dává tajně v práci a tak s nima rychle mazal k pokladně a flák je do kufru do auta).
Pak jsme se vrátili, po cestě jsem voblíz korelu. Páč na mě vystrčila zobák. A šli jsme pozorovat morče a tlupu králiků. Na to totiž potřebuju času dost! Po 26 minutách páníček řek – poď, deme, nebudem tu stát celou sobotu a neděli. Jak Vona. A tak jsme šli. Po cestě jsem zahlíd úplně novej stojan a na ňom hromadu mrňavejch mističek. Pro čivavy. Vyblajzal jsem všechny vzorky. Éňo ňůůňo. Granule v mojí misce nemam ráád. Ale cizí, to já teda jooo! A páníček řek: Hmm, žádný holistic řady jehněčí, tohle ti chutná, co a nasypal mi eště trochu. Mrknul na pytlik a řek: „Hmm SUPERPREMIUM CAT FOOD. To bude něco pro tebe, koukej - PLNÝ MASA tam píšou a superprémium CATetgóórie. To si vemem, viiď?“ a já se pořádně voblíz. A tak jsme zaplatili podruhý a pak páníček řek: Děleeej, čekáme venku a bylo to!
Večer mi uvařil flákotu a votevřel novej pytlik a řek – tééda, mrkni, to jsou granulky, jak hlavičky vod sirek. To nebudeš muset ani kousat a šup s tim do bříška.
A já to sežral úplně všecko a nenechal v misce ani drobeček.
Vona se jala vomejt mi misku a kuchyn se začla votřásat: Ježiši Marjáá, co to jee? To neumíte čííst? To si mu dal celej ten pytel? Chceš ho zabít bo coo? Dyk je starej a co jeho ledvinyy?...
ŇAM! Vode dneška budu žrát jen granule pro kočky.
Páč jsem ráce služební, chlupatá, vodolná a venkovní. A blbejch koberců, parket a lamel mám po krk. A budu si tam ležet ráno, v poledne i večer.
A Vona nechť si mekotá vo vochlazení a chladu vodspodu.
Nehnu se ze zahrady ani v noci.
A doufám, že eště přídou přízemní mrazííky!
Nejdřív se mi samozřejmě vnutila a jala se mě venčit, ale naštěstí na pandění pand pospíchala a tak jsem měl za chvíli klid.
Páníček mě pak nechal u Vltavy běhat jak jsem chtěl, šňůru měl v kapse, nikdo na mě neřval nic vo ledvinách a hotspotech. Semse procházel kolem břehu a sem tam se napil, voblíz jsem leklou rybu, ráchal si svý nežný pacičky a zahnal jsem labuťáka zpátky do vody. Nemá se co courat na suchu. Dyk má v břiše nafukovací aportíček! Jinak by se potopil. A potom mi páníček naservíroval jídlo až pod nos a dostal jsem do žrádla syrovej celej argentinskej biftek z Makra, co koupila panda na neděli a můj milovanej vídeňskej párek, kterej Vona tak nesnáší a dycky mi ho vyndavá. Nikdo neměl kecy vo játrech, tasemnicích, koření ani konzervantech a to mi hned zvedlo apetit a tak jsem to všechno zblajz! I s těma blbýma vobilovinama. Než jsem si šel hodit šlofíka, zavolal jsem na pána - heeej, dej mi eště kus svý svíčkový, chci vochutnat, jak vaříš. A pán mě pohladil, dal mi svojí půlku, páč potřebuju hodně argentinskejch živin.
Pak jsem se mrknul z balkónu, jestli se panda eště pandí a pak jsem si dal s pánem u bedny buráky. Docela fajn. Hlavně klíldek. A TO TICHO!
Nadává mi! Do prasat. Asi se na starý kolena naštvu a pořádně jí rafnu.
Ale eště předtim s ní nebudu mluvit.
To každej ví, že psí lejna jsou smradlavý a nebezpečný, páč v televizi i v novinách se furt vo tom mluví, že to maj lidi po nás psech uklízet! Taky se těm psim z dálky vyhejbám.
Vo lidskejch ale nikdo nic nepíše. Páč ty jsou voňavý a zdravý. To je každýmu hafanovi jasný. Tak kdykoliv nějaký zavětřim, už si pro něj letim, aby mi ho nějakej jinej hafan nevyhmát. Bílkoviny a sacharidy si musim vyvažovat sám. Vod toho mam instinkty.
A Vona? Může se zjančit! Fakt je praštěná. To je život!... Ani na samym konci jara nedá pokoje!
Dycky, když s ní příídu z venku z procházky, hned běžim radostně za páníčkem, abych ho voblííz, páč jsem ho chvíli neviděl...
Nevim, proč Vona řve mezi dveřma jak potrefená: Bachááá. Už zaseeee!
Je jasný, že tak jako dycky, tak i zase musim vlepit páníčkovi pusu.
Prase domácí je domestikovanej savec, vyšlechtěněj z prasete divokýho. Je to nejvýznamnější dobytek ve střední Evropě.
Prase většinou nezemře přirozenou smrtí, protože se porazí, aby se dalo sežrat. Když se neporazí, je chovaný jako domácí mazlík. Nebo jako plemeník.
Prase bydlí ve vepříně. Nebo v chlívku. Ve vepříně jich je narvaných hodně. V Rusku bydlej v zemljance a rochňěj se v kališti. V Polsku žerou masokostní moučku z leklých ryb. Vykupuje je Andrej Babiš, Kaufland a Glóbus. A pak pandy. V Holandsku žerou prasata slepičí trus a rostou po něm jako prase v žitě. Dřív měl prase každej venkovan. Mrtvý prasata se vomejou ve voctový vodě, protože smrděj a vyroběj se z nich párky nebo salám. Jejich řeč je chrochtání nebo kvičení. Kaňourem čili kancem je voznačovanej páníček, co je hodně na ženský.
Panda domácí je zdivočelej savec, vyšlechtěnej z vopice. Je to nejrozšířenější potvora na celym světě.
Panda většinou zemře přirozenou smrtí, protože je nezlikvidovatelná. Když to s ní brzy nesekne samo, je chovaná jako votrok páníčků. Nebo pro produkci lidskejch mláďat. Panda bydlí v paneláku, mezonetu nebo v baráku. Ať je, kde je, všude se roztahuje. V Rusku bydlí v chatrči a rochní se v železný kádi. V Americe se cpe hamburgerama a čochní se ve vířivce. Pěstuje se po celym světě a blonďatý mladý typy se dovážej na trh do Arábie. Tam má kdejakej Abdul pandy doma hned tři i víc. V Česku mívaj někerý pandy víc páníčků najednou. Dřív sloužily pandy svýmu pánovi po desítky let. To je už dávno fuč. Dneska vokupujou kvartýr a pána pruděj vo sto šest. Mrtvý pandy se nabalzámujou a vystavujou v márnici. Když pojdou, je to velká oslava a po pohřbu se všichni radostí vožerou. Pak se jim sekne kytka na hrob a jednou za rok se jim vymění. Jejich řeč je skřehotavá a převážně vyluzujou kvílivý zvuky a příkazy. Šílenou pandou je voznačená každá volysalá dvounožka, která se lepí na psa.
Nechci čápa marabu!
Za uchem se poškrabu.
Rozbalim si pod stromečkem
labuť, co si zahrabu
zahryznu jí na kompostě,
pohřbim jí na zahradu.
Panda by jí stoprocentně šoupla ihned do vany
patří ale do žaludku, do koupelny lachtani!
Ty si může ulovit třeba někde v zologický
jsou to totiž potvory v metropoli exotický.
Za to labuť se zobákem
ve Vltavě plave si
grilovanou, upečenou
na větev jí zavěsim.
Bude se mi lepšejc kousat,
dva pařáty nahóru,
ukousnu jí jedno křídlo,
jen to peří nebudu.
Druhý křídlo pěkně zetlí
na tom mokrym kompostu,
vyhrabu jí vo víkendu,
vodtáhnu na náměstí.
Lehnu si tam vedle kašny,
zavyju na háraffky,
poďte holky hodovati,
v žaludku má škrkavky.
Pes může být lecčím: sluhou, prej přítelem, jak tomu dvounohý volysalý ženský řikaj, tim, kdo jim do ničeho nekecá, páč mu nerozuměj, jejich potomkem, převtělenym taťkou, kabelkou Jakvodversaceho a nebo votrokem!
To je samý tady máš novej vobojek, tady tě učešu, támhle si lehni, sem nelez, pocem ke mně, sežer tohle, tohle nežer, přines balon, vodnes balon, di dopředu, vrať se zpátky a furt dokola. Eštěže máme my hafani kvalitní ÍKVÉ a ty věčný pindy jsou nám šuma fuk.
Šumák, páč postavení ve smečce je jen jedno.
Pes - beta - gama - delta - panda.
(Jen mít klíče vod baráku!)
Morbidní vztah k živočišnýmu druhu canis lupus femiliáááris se projevuje taky tim, že psovi dvounohá baba nasadí pyžamo. A s kšandama. A vymlouvá se na to, že je to proto, aby si hafan nelízal stehy.
TOVÍŽEJO! Asi pes zásadně nemá plajzák a nedovede si zalízt pod postel, kam Vona se nevejde a tam si poradit i s džínama Levi´s. Takže zase, jako vobvykle – kecy.
Pes neni člověk! A neni ani panda.
Psí inteligence je daleko vyšší, než si jakákoli Vona dovede představit. A inteligenci emoční nám může závidět i (promiň mi to, páníčku můj milovanej, ale je to tak) i kdejakej dvounožec testosterónní.
Každá panda chlupáče polidšťuje a přitom ho klidně nechá doma samotnýho, když jde courat po krámech. A přitom je každej pes zvíře smečkový, to ví úplně každej.
Vodpočíváš Jéžíšku? Tak se připrav. K vánocům si přeju, aby pandí rasa byla vohrožená.
Tůze rád se na ní s pánem dojdu mrknout do ZOO! Bude umístěná vedle pššštrosa.
Stáří je hnusná věc.
Ať jsi pes, žába, sršeň, surikaty, velbloud, tygr, ještěr, panda, nebo vlašťoffka.
Ale jedna věc je na ňom hodně fajn.
Když jsem byl mladej, jednou za rok mi Vona koupila novej pelech, plyšovou potvoru, kerý jsem hned po rozhryznutí balíku a vožižlání mašle vyhryz vočíčka, čumák, uši a vocásek, páč výčnělky nemam rád a taky mi dala to, co nemá žádný vitamíny. S dovětkem: Snad to jednou za rok přežije!
To teď, co jsem už senióór, mam narozeniny víckrát do roka.
Jako by to tak nemohlo bejt dycky.
Vona sedí, pazouru na kalkulačce a vytváří vzorce, počítá dny a dělí je rokama, dnama, hodinama a měsícema, sleduje kalendář a kuje, kerej den budu mít narozeniny další.
Zrovna včera jsem zase jedny narozeniny měl. Bylo mi 12 a jeden měsíc.
A užil jsem si je pohádkově. Vona musela jít do rachoty a já jsem vodjel s mym milovanym páníčkem pryč. Volala na nás: Se vochladilooo, né abys ho pouštěl do rybnííka. Neběhá a moh by se za vodpoledne zapařit. A nezapomeň mu hodit do večeře prááášky.
A tak jsem si plaval a rochnil jsem se celej den. Já, já a pán.
A pak jsme spolu spali a spali a váleli se až do rána.
Pak jsem vyblízal misku a nenechal tam ani drobek, páč hnusný tablety zapomněl páníček doma na lince.
Škoda, že už je neděle a pojedeme zase z chaty do Prahy.
Nebejt toho, měl bych voslavu i dnes!
doufám, že nejsi tak raplý jako Vona. Zatim to vypadá, že ses umoudřilo. Tak běda, esli zase začnej topit!
A to je tedy hodně blbýýýý!
A nechala ho na sedadleee!
A je vedro. Jooooo!!!!
svět je kráááásnýýýýý.. s Kiiiirooou.
Když dva se rádi majíííí
i v lednu je jak v máji
i v lednu je jak v máji s te-ebou,
s ču-ubou, s ču-ubou, s ču-ubou.
Svět je kráááásnýýýý, svět je kráááásnýýýý, svět je kráááásnýýýý … s te-ebou
Bude lejt! Vochladí se!
Drzoune jeden pandí drzá, prolhaná, vošklivá, brejlatá, Douchová.
Vem si hadici a zchlaď chodník!
https://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=hlasky&film=vrchni-prchni
Panda tvrdila, že tady neni Afrika a sloni.
Kecá. Afrika tu je a slony vidim už vod rána všude kolem.
Zahřmí a pak to práskne.
Zajednou bude tma.
A v dáli malý světýlko.
Všechno zhasne a já zamhouřim svoje čokoládový vočka.
A když je votevřu...... tak bude kolem mě to, co tak miluju!!!!!
Tak pane Počasí, děleeeeeeeeeeeeeeej !!
Když mi řekla poď, deme čůrat, jsem jí jasně řek:
Tůůůůůdle. Zůstanu tady. Ani se nehnu. Si v tom pekle čéčé mozek courej sama. Tobě to neuškodí, páč jseš schopná si ho zapařit i v mrazu.
Takže tedy ne. Já si lehnu a ani se nehnu.
Votevřu vočka svý zrána, přilítne před barák vrána.
Třebas před domem přistanou labutě,
budu je sledovat uplně nehnutě!
Z balkónu zaslintám zezhora, aby mi nezdrhla ta bílá potvora.
Panda se vykloní z terasy, na sobě jen podprdu a kraťasy.
Škoda, že nemám ten ptačí zobák, chtělo by to pandu trochu převychovat.
Labuť se lekne a vzlítne nahoóóru, panda jí nabídne vařenou bramboru.
Pták se jí na to však vybodne a zobákem jí ruku proklovne.
Škoda, že nemam ten klofák taky, to bych už nežral granule, ježkovy zraky!
Snídal bych starej vídeňskej párek, kočičinec nebo jinej smradlavej dárek.
A kdyby Vona měla kecy, skončila by v pandí kleci.
Vo tom si dneska nechám zdát, protože labuť, párek i kočičince mam rád.
A nevopustim moje dlaždičky studený a nepudu nikam a nebudu koukat na ty tropy a koukej mi zajistit klimatizaci v podlaze!!!!
Bo mě snad chceš upíct?
S páníčkem mym inteligentnim. A jeli jsme. K rybníku.
Vona eště chrápala. Naštěstí.
Aspoň jsem si moh plavat tááám a zpááátky kolikrát jsem chtěl a neprudila, že jsem jako udejchanej a že už nemůůůžu.
Jak jsme se vrátili, vylezla z pelechu:
Nevíš, že už chodí pomalůůů? Nevíš, že nemůže běhááát? Nevíš, že nemůže sám vod sebe proschnooout? Nevíš, že to je nebezpečnýýý?
Vzal sis sebou vůbec vosuškuuu? Dyk je úúplně sucháá.
Chceš aby dostal hotspooot? A nebyly tam siniceee? Nebo ňáky ryby chcíplý infekčníííí? Nebo ňákej postřik z pole naváteeeeej?
A tak místo toho, abych moh celej den krásně mokrej spát pod smrkem, dřela mě a drhla do sucha tak dlouho, až mi bylo zase vedro jak před koupelí.
Příští víkend maká. To bude lahodaaaaa!!! Pojedeme na chalupu s páníčkem sami!
A budu mokrej v sobotu.
A i v neděli.
Až do pondělí!!!
(pro ujetý čtivce)
Byla jednou jedna sladká mrňavá panda, která se líbila kdejakýmu dvounožci. Nejvíc ale pandí babičce, která by jí snesla z nebe jakoukoliv pokrejvku hlavy vod Versaceho, ale v Liedlu koupila čínskej čevenej čepec za dvě babky a tak jí ho darovala. A ta mrňavá panda dělala scény a nechtěla si nasadit na hlavu za boha nic jinýho a tak jí začly říkat ve vlastní smečce i v ulici a ve vokolí Červená Panda.
Jednou panda Červený Pandy řekla: Podivej Pando, tady máš v koši kus romadůůru a lahev rumu bez kolku, zanes to pandí babičce. Je nemocná a zeslábla, dá si frťana a zakousne kus sejra, aby jí nebylo moc cejtit z pusy, páč vedrem vyschla voda v potoku a nemá si čim voplachovat protézu. Koukej vyrazit už brzy ráno, páč bude vedro a né, abys uhejbala z cesty a někde kradla na starostovic pozemku jahody jako minule, a dej bacha, páč když upadneš, flaška se rozbije, romadůůr rozmačkne a až se vrátíš, dostaneš přes hubu, páč stará panda dostane absťák z dehydratace a zamoří celý vokolí.
A tak Červená panda vyrazila přes les, aby se zbytečně nezdržovala a stihla pak ještě zaskočit za spolužačkou, se kterou si vystřihovaly kluky ve slipech a lepily si je do sešitu. Šla a šla a potkala vlka. Nevěděla, co je to za záludný zvíře, páč panda jí furt tvrdila, jak jsou všechny psovití canisoidní šelmy úžasný a tak mu řekla: Jéé, ahoj, vlkuu! Kam se táhneš v tom vedru, zeptal se vlk a proč nechrápeš, dyk je časně zrána. Jdu k pandí babičce, vlku, poslala mě za ní moje panda. Je jí blbě a tak jí nesu něco na posilněnou. A kde bydlí ta tvoje pandí babička, zeptal se vlk. Ále, řekla Červená Panda, támhle kousek na konci lesa, v chaloupce na pandí nožce. Kolem je to samej plicník a vysoká tráva plná klíšťat. Vlk se voblíz a řek si: Hmm, bílkovina mladý pandy je kvalitnější než tý starý, ale škoda každýho kusu flákoty, kterej přííde nazmar, furt mě hajnej krmí granulema, a né barfem, ffšechnu lesní havěť vystřílel, sežeru je vobě. Hele, Červená Pando, neměla bys tady nasbírat pandí babičce pár jahůdek, aby si mohla udělat na posilněnou bouli? Nejlepší jsou támhle za tou vohradou, to je louka starosty… No dyk víííš…. To máš recht, vlku, řekla Červená Panda, moje panda mě nevidí. Sekla košem vo zem, sundala si červenej čepec, přelezla plot a šla jahody trhat. A poněvač byl starosta zazobanej, páč byl u koryta už třetí volební vobdobí, měl tam jahod plnej lán a tak bylo co sbírat a Karkulka úplně zapomněla na to, že je pandí babička zpocená jak myš a blíží se jí absťák.
Vlk si řek: No, je vidět, že ffšechny pandy jsou úplně stejně blbý a pelášil do baráku na pandí pacce, zaklepal a vozvalo se: Kdopa je to tam? Vlk změnil hlas a řek: To jsem jááá, Červená Panda, nesu ti smradlavej sejra a rum, aby ses nedehydrovala a vomatlala si protézu. Jen poď, dáááál, moje malá Červená Pando, doufám, že máš na sobě vo de mě svůj čepec, co jsem ti za půl penze koupila v levnym Liedlu. Vlk tedy vlez do baráku, přišel k pandí posteli a rovnou pandí babičku spolk. Pak mu došlo, že jí sežral i s pyžamem, takže vyběh před barák, sežral trochu trávy, vyzvracel jí a pyžamo přehodil přes pelest a znovu jí spolk. Voblík si její noční košili, nasadil si její čepec, leh si do postele, strčil špičatej dlouhej čumák pod peřinu a čekal.
Když Červená Panda měla už úplně nacpanej čepec jahodama a už se jí, hamounce, nic do čepce nevešlo, rozhlídla se a vzpomněla si, že slíbila svý pandě, že půjde rovnou k pandí babičce, aby nedostala absťák a nezasmradila celej les. A tak letěla zpátky k plotu, když ho přelejzala, jahody vysypala a rozšlápla, čapla koš s rumem a rozteklym sejrem v tom vedru a letěla tryskem k domku na pandím údu. Zaklepala, vstoupila do baráku a hned se hrnula k pandí posteli. Páč dycky, když byla u pandí babičky, tak se cpala dobrotama, co jí napekla a prohlížela si hlavně výši kapesnýho, co jí pandí babička dávala a pořádně si jí nikdy neprohlídla a taky měla pandí geny, tak si ani nevšimla, že tam místo ní leží maskovanej vlk. Přeci jí ale připadla pandí babička ňáká divná.
A tak se zeptala: Babičkooo, proč máš tak velký ušiii? To abych líp slyšela, jak se blbě ptáš, řekla. A babičkooo, proč máš tak velký vočiii? To abych tě líp viděla, když už mi zaplatila pojišťovna čočku na šedej zákal. A babičkoo, proč máš tak velký ruceee? To abych mohla čapnout celou laheff rumu i se sejrem najednou. Vlkovi se vodchlípla peřina a eště zaslech: A babičkoo, proč máš tak strašlivě velkou hubůůů? To abych tě líp sežral – i s kostma, páč jinak by to nebyl barf! A votevřel hubu, uďál hop a Červenou Pandu spolk, než stačila zařvat Fůůůj. Aby nedostal torzi žaludku, hned sebou flák zpátky do postele, votočil se na bok a usnul. A chrápal u toho jak kdejaká panda.
Vokolo šel známej chovatel králiků s PP a řek si: Šmarjáá, ta baba tak chrápe, to snad dodělává, bo co. Musim jí zkontrolovat, jestli má dostatek rumu a nemá zase absťák. A vůbec necejtim z baráku ven smrad z její protézy. A tak vešel do baráku, stup si k posteli a najednou čumí jak puk a vidí vlka. Ty potvoro jedna! Smi zakous loni šestnáct králiků, už tě nahánim pořádně dlouho! Vyndal z kapsy elektrickej vobojek, nastavil ho na nejvyšší stupeň, nalil tomu vlčákovi na hlavu hrnek rumu a ….. v tom si uvědomil, že je možný, že ten nenažranec možná babičku zhltnul tak rychle, že jí schramst bez kousání, takže by mohla bejt v jeho panděru bez poskvrny. A tak vyndal z druhý kapsy vostnáč, zabod mu ho do krku a v tu chvíli vyčouhla nejen pandí bába, ale i Červená panda i se svým vomatlanym čepcem vod jahod i s košikem s rumem a romadůůrem. Vyskočily vobě ven, běžely za roh do Liedlu koupit tři pytle granulí po třech stovkách, vlkovi naplnili břicho a ten, když se probudil, škub sebou, přetočil se mu žaludek a bylo po ňom.
Chovatel králiků stáhnul vlčí kožešinu číňanovi z místní večerky, pandí babička vyžahla rum a zdlábla celej romadůůr, aby přehlušila smrad, kterej se rozlinul po celý světnici a Červená Panda se postavila a řekla: Přísahám, že už budu plnit povely mý pandy. A nebudu se courat a trajdat po soukromých pozemcích a krást jahody starostovi. A chovatel králiků i pandí babička jí slíbili, že to na ní neprásknou.
Starosta rezignoval. Páč pozemek koupil bez výběrovýho řízení.
Sem snad ňákej divočák, zemědělci blázniví nevzhlední nezodpovědní!
Toste nečetli vo tom, že je kukuřice alergickááá?
Mam snad courat kilometry někam vedle do vsiii?
To nevíte, co hafanům svědčí na zažíváníííííí?
Ať vás pálí žáha celej rok, nevzdělaný farmáři!
Ani kočka, ani cizí pes.
Vleze-li sem bába, bude z ní žába,
vleze-li sem dědek, bude z něho dudek,
vleze-li sem panna, bude z ní srna,
vleze-li sem mládenec, bude z něho mravenec.
Vleze-li sem zákazník, hodí mi tenisák nebo navalí piškot či buřta.
Jinak vodjede s prohryzlou gumou.
www.autosluzbybadura.cz
Když je vedro, zalezu si na záchodky. V rachotě. Volíznu mušli aspoň jednu z těch všech třííí a nasaju hrdě testosteróón. A pak sebou plácnu na studený dlaždice.
A vykukuju. To kdyby přijel ňákej zákazník s meďourem a upadlo mu kousek tyčky Snickers. Nebo Ferrero Rocher.
Proč na mě ti zákazníci tak blbě čučej a stojej tady dlouhou frontu podivnou ? Dyk jim to řek páníček úplně jasně: Toalety? Přímo naproti.... Je tam otevřeno.
Nesnáší hafany. Hlavně ty veliký. A všechny vlčáky.
Ale mně? MNĚ JEDNODUŠE MÜLLUJEEEEEE!!!
A volej si! Aspoň mam chvíli klid.
Si jako Vona myslí asi, že budu v důchodu lítat Agility, bo co...
Eště, že jsem masožravec a nemusim prolejzat slalom mezi rajčatama.
Když mě nedrbe Vona, ale páníček!
Páč ten, kdo je ruka v ruce s testosterooonem, ví, kam přesně přeci šááhnout!!!
Aby ne, jsme spolu doma sami, páč je venku nevrlo.
A Vona! Hupky cupky do rachoty. Ráno raníčko. Budík v 5:50
A povel Zůstaň ať si Vona strčí za klobouk!
Pán hmátnul po černý krabici: "No joo, fuurt", vodendal víko a „cvak“. „Tak, tady to máš… a už mě s tim nevotravuj“ a nepatrně na mě mrk.
COŽEEEE?
JAK NEMÁÁŠ?
TAK NAVAL EŠTĚ ASPOŇ JEDNU KYSELOU ŽÍŽALU!
DĚLEEEJ! ...
Aneb vypravování sem tam na pokračování…
A aby bylo jasno:
VON: Egon
VONA: jeho šílená panda
PÁNÍČEK
MOJE Vona: šílená panda číslo II
JÁ: Ronýýýýsek
Vypravování první:
JÁ sem nejflegmatičtější pes na světě…co vám budu povidat… i můj pan doktor řiká, že jsem tak flegmatickej, že mi ani krev neteče! (když jí potřebuje nabrat, uličník…). Co s ní dělá, kdo vi?
Jenže existujou tvorové, kerý mě vytočej, sotva je ucejtim… Dyk můj děda byl vlčák. A ty se uměj vytočit, jen co je pravda! Tak aby ne! Je jich teda hodně a k těm tvorům patří především VONA!
Kdybych moh, tak bych jí i kous… jenže to já nemůžu. Páč VONA kámoší s tou MOJÍ… sice násilim, ale kámoší… no a kdo chce tedy kam… A když jsem vytočenej, tak vrčim… A vytočenej jsem skoro furt. (Ale to někerý lidi taky…to mám zaručeně zjištěný…).
A na NÍ teda vrčím vodjakživa… a představte si - VONA se mě bojí! Tutáááč! To je jasný! CHA!
Když mě hlídávala (mam dojem, že to snad bylo furt), tak jsem nechápal, proč ta MOJE furt někam vodchází. A místo ní furt přichází VONA. Jak jsem jí zvětřil na baráku, už jsem vrčel…
Nejdřív strčila tu svojí hnátu za dveře, kde visel košik a pak teprve votevřela – JÁ seděl v pozoru uprostřed předsíně a dělal jsem Vrrrrrrrrrrrr! A Vona? S tím napřaženým košikem se pomalinku blížila… pohled úplně pro Psího Boha – kdybych nebyl pokaždý tak naštvanej, tak bych se i smááál… a LUP – nasadila mi tu věc na mojí krásnou něžnou tlamičku a rvala mě ven…
No a JÁ? Jsem nechtěl , sámoška! Chtěl jsem si bejt pěkně zalezlej… v pelíšku… tý MOJÍ… To dá rozum… přeci si nebudu ničit pelíšek svůj!
Když mě totiž po tý tůře (už jsem se sotva vlek – VONA tý dřině řikala venčení) dovlekla k nim… tak krom toho, že tam bydlel VON (na něj jsem taky vrčel a tak dycky utek na pelech , srab vlčáčí), tak vobčas byl doma i jeho PÁNÍČEK. Radostí jsem mu skočil do náruče…, páč testosteron, jak ucejtim, zatočí se mi hlava nádherou! Ale vrčel jsem i na něj. Páč jsem se tak už narodil. A nadělily mi to geny. Jenže PÁNÍČEK, to je jiná parketa. To je jiná kapacita, než VONA! Ten se totiž jen tak něčeho nebojí…. Ani černýho psa. Basketbalistickýho! Kerej dvounožce blíže a vrčí mu přímo do vočí. (To je totiž ta pravá nádhera!)
Nikdy ani necek, jako ty dvě pandí fůůrie (to bylo furt „Fůůůůůůůůůůj, ticho buuuď“!) Vobjal mě rukama kolem krku! Já mu vrčel pod triko! A on mě drbal a drbal a já mu na to blaženě vrčel do ksichtu a vrrrrrr a vrrrrrrrrrrrr a vrrrrrrrrrrrr! A pak mi za to dal piškotek. No éééňo ňůůůňo věc.
No a tomu se říká Pech….! VON si totiž takovýho PÁNÍČKA ani nezaslouží… Je fakt, to přiznávám (i když jen malinko, aby na to nepřišla ta MOJE Vona), to Giginovi závidim. (I když je fakt, že ta závist je tedy trochu větší než jen mini!)
JÁ Rony, brácha Egona
Byl jsem na vesnici a teď jsem naštvanej, že jsem zase zpátky v pražským betonu.
Když mi řekli, že jedem domu, prejže "Poooď, do autíííčka, hopinkyyy!", vodešel jsem za barák a sežral jedenzapomenutej kočičinec. Ten jsem si tam schoval navečer. Dycky totiž funguje. Nevim proč, ale potom nejmíň hodinu nejeden autem nikam. Vona furt stojí kus vode mně a volá: "Jeee, eště neee, ježiš eště furt néé!" Kočičince jsou prostě zázrak.
Můj vesnickej soused se jmenuje Rex.
Ječí na mě a já na něj. Dycky když přijedu.
Taky bych chtěl bejt vesnickej buran. Jako von. A vlastně taky jsem. Skoro. Narodil jsem se v Brdech. V kotci, jako von. To, že je ze mě teď hafan z metropole, za to nemůžu já. Může za to Vona. Když du kolem Rexí zahrady, volá na mě už z dálky: „Co se tu promenáduješ, kolem mýho teritóória, Pražááku nafintěnej!“
A já mu řikám: „Lehni hele, zalez do boudy, burane. A hoď se, vole, do klídku. Tobě se to blafe, když máš takovýhle leháro.
Děsně mu totiž závidim.
Válí se v trávě a v písku a v hlíně a může si vlízt i na kompost, když chce. Žádnej pichlavej koberec, smradlavý lino ani sapon na hadru. Hloubí díry, štěká ráno, vodpoledne i vo půlnoci a nikdo mu nevotírá packy den co den. Může si ležet v boudě i v zimě, žádný topení, chlupy durch, v misce má zbytky vod voběda a každýmu je šuma fuk, esli jsou v ní minerály nebo esenciál.
Když ho drápne kočka vodvedle, volíže si to a nemusí s pandou čekat frontu u veterináře, kde to dycky smrdí. Krade slepicim vejce a nikdy neslyšel ty pindy alá: „Vem mu tooo, dyk je to vostrý, se mu to zapíchne do jícnu, ježiš bachááá, ať nesežere syrovej bíleekk, nee! „A když někdy toho kura uloví, může ho sežrat se zobákem, s pařátem i s peřim, co mu pak čouhá z huby ven a každej vidí, jakej je lovec. Né, že mu ho uvařej a pak vyndaj tu nejlepší lahůdku. Kosti. Když háraj hoky vodvedle, podhrabe se pod plotem a do pěti do rána randí. Žádná výstava, žádný zkoušky, žádný rentgéény, chovnosti a chovatelskej řáád.
Nemusí chodit po rozpálenym asfaltu, přecházet ulice po zebře a může si vrčet na každýho, kdo jde kolem. A eště za to dostane pochvalu, jakej je hlídač perfektní.
A nemusí chodit po schodech. Den co den.
Ach jo, jak já bych chtěl bejt vesnickym buranem!
Dneska jsme si spolu dali véču. Políbili jsme se, ale trochu nám táhlo z huby. Stráně a mládí jsou fuč. Ale my dva jsme tu! Já a moje holka s hebkým kožíškem jak králik. Pod stolem na mě zase ňafla. A já jí tam pustil, i když je můj. Jsem přeci gentleman.
Vona nám dala jen jeden piškot. Prejže sladký škodí.
Jo. Sladká panda.
Velká kynoložka promluvila!
Jasněě! Tutáč, když se mi dělaj boule až za ušima, je budu strkat dopředu jak koza.
A tak jsem byl na procházce s ní.
Každej starej hafan má mít rozdělenou denní dávku.
Vona mě připla na šňůru a místo snídaně mě týrala hlady. A já tak chtěl jen jednoho malýho bílýho ptáčka. Jen kousek zobáčku si uňafnout, kousek pacičky ochutnat, krajíček křidýlka, pláteček stehýnka jenom, malinkej ždibíček pařátku labutího. A nebo si s těma ptákama, co na mě furt tak blbě civěj, zaplavat. Já, voni a jejich hejno! V tý vodě.
"Stůůůj, žádnej pták, to vížejo, budu durch a musim do prááááááááááce."
Chtěla, abych se totálně ugriloval. A aby mě bolelo hlady bříííško.
„Náá, heleee, vyzkoušej to! Konečně můžem fotit pohyb. Mrkni sem, zkoušim to i na manuál. Musíš ale zmačknout eště tenhle čudlik, jooo? Naa! Počkeeej, popojdem kousek a pak se votočíme a pudem zpátky jako proti tobě, joooo? Vyfoť nás spolu, takhlenc. Na vejšku. Jak spolu dem…. Na památku. Tady je krásná louka, podíívej… KOUKNI, JAKÝ MÁ KRÁSNÝ OUŠKA A TY OČÍČKA A ČUMÁČEK!“ Nezapomeň to kolečko votočit eště seeem…"
Vodpouštim Ti páníčku a vodvolávám, že jsem někdy pomyslel na to, že s Tebou nebudu celej tejden mluvit.
Ty jsi moje zlato! Tahle fotka pro ní na památku stojí za to!
Ty dovedeš mít recht! A budeme se k sobě tulit! Fakt! Klidně i bez vídeňáku, ani pribiňák mi dávat nemusíš...
NEDALAS, NEDOSTANEŠ
"Nazdar Jířo..., Vona řekla minulej tejden do mobilu... přemejšlim, co si koupit k narozeninám. Napadlo mě, když se ráno koukám do zrcadla, že by to chtělo novej ksicht. A ty jsi v tomhle expert, každou chvíli si něco renovuješ, tak potřebuju poradit. Představuju si to celkem jednoduše. Skalpelem řezy na spánkách, chytnout tu kůži převislou, ušmiknout, přišít a vrátí ti to skoro dvacet let, si to tu zkoušim den co den a vypadá to velmi vobstojně."
Zaslech j...sem nádech Jíři a ta pak sdělila: "No to néé, to seš totálně mimo. Tak naráz to neexistuje. Ale všechno jde a neni to zas až taková věda. Akorát jsem s tim nedávno začala. Je to jakejchsi pět v jednom, víš. Nejdřív brada, potom krk, následujou tváře, vobě, levá i pravá, horní víčka, spodní víčka a nakonec čelo. Sto litrů a je to. A vydrží to patnáct let."
"Moment, počkej chviličku", hlesla na to panda, vodložila Sony Ericsson, zamířila do koupelny a vrátila se s mokrym ručníkem, co si ho flákla na čelo.
"Jířo, jsi tam? .... Dík, zavolám ti tedy pozdějc. Taky se musíš stavit na kafe, ukázat mi ty nový silikonky, jak už to máš zhojený. I ty by docela bodly, páč ty mý jsou už taky jak uši kokršpaněla."
Vypnula mobil čudlikem off, podivala se na pána a zaškemrala: "Heleee, nechtěl bys, abych byla zase krásnáá? Prej ta plastika je voperací pět a stojí to asi sto litrů... Co ty na to? A vydrží to. Až do penze."
Páníček nadzvih vobočí. Jen lehce, jinak nehnul brvou. Natáh se pro hrnek s kafem, votevřel cukřenku a hodil si tam dva cukry navíc, zamíchal to, voblíz lžičku a tu seknul vedle podšálku na skleněnej naleštěnej stůl a vovladačem přidal u televize zvuk... Pak se ještě předklonil a jeden cukřik hodil mně.
"Hmmm, trochu dražší", řekla, povytáhla vobočí, když jsem ladně cukřik chyt a spolk a bulvy se jí vypoulily podle vzoru mistra Karla Adolpha von Basedowa - to dělá dycky, když vymyslí něco děsně s velkym ÍQéé . A podivala se na mě významně. Uplně jsem se lek, že mi snad chce nechat něco kupírovat! "Tak panička nebude zas hezká, jako kdyžs byl štěňátko, ne neee, ale už vim! ... nechám si tě někam vytetovat!"
Stoupla si před zrcadlo., slíkla mikinu a sklonila se nade mě: "Tak co myslíš, slunce moje, japa by se ti líbilo mít na paničce svůj obrázek? Kdepa by měl bejt Egonek namalovanej? Kampa by se to pejskovi líbilo?" A začla se před zrcadlem točit jak vrtule. "Hmmm, triceps, biceps, stehýnko, tak tohle nepude. To bys, chudinko, když už kůže není vyplá jako za mlada, vypadal jak šarpej za chvilku. Takže jedině tady - na hřbet ruky. Jo! Tam bych tě navíc furt viděla. A nejen já! A taky, abych si to užila, když tě tam nemam, já trubka, už nejmíň deset let".
Vytočila další číslo v telefóónu a začala: "Ahoj Blážo, prosim tě, kolikže stojí ta hlava vlčáka? ..., kam je to tak nejlepší? Tílko už na sebe vzít moc nemůžu, jak mi kůže visí, tak jsem si říkala, že na ruku. Počkej, šoupnu si tě na reproduktor, akorát se voblíkám...", (konečně!). "To nee, to si nedávej, hřbet ruky je nebezpečný místo", vodvětila Blažena. "Kdybys někdy přišla vo práci, pak je to vážně blbý, když s tim máš lítat na pohovory. Tetovaný neberou. Když už, dej si to spíš vejš, na předloktí, aby sis mohla vzít dlouhej rukáv, víííš..."
"Helee, to tetování je prej asi jenom za trojku... a ani to nebolí, řekla pánovi. Ten se předklonil, hodil si do kafe další dva cukry, chvíli počkal, až se rozpustěj a mezitím vobrátil list denního tisku: "Noo, to je fakt dobrej nápad! Fakt. V tomhle věku je to přesně, co potřebuješ. A k tomu přijít vo práci. To si neeech. A rovnou zažádej vo invalidní důchod. Na hlavu. Aspoň za pár let v eldéence nebudeš vypadat jak blbec, páč se tam budou válet všechny baby s piercingem a s tetážema. A co takhle na zadek? Tam bys mohla mít po přechodu i hlavu buldoka v životní velikosti." A hodil mi další cukříček" "Na, to je na nervy!" mi řek.
"Hmm", cekla Vona." Tak si to teda eště rozmyslim, teď mě ale napadlo aspoň tohleto..." Sedla k bedně, klikla na Google a praštila na klávesu enter: https://ona.idnes.cz/chcete-pevny-a-kulaty-zadecek-resenim-jsou-kalhotky-s-vycpavkami-pht-/modni-trendy.aspx?c=A100730_121347_modni-trendy_lf
JO, TAKY JSEM MĚL PŘÁNÍ! Krabici vod banánů plnou koček. Víko votevřený, krabice na lince, já u sporáku. Panda v rachotě, páníček před barákem. V kuchyni zavřený vokna i dveře.
Taky jsem si marně přál - umělohmotnou přepravku s dírou ve víku. A z ní by čouhal do vejšky dlouhej ladnej bílej krk s voranžovym zobákem. A na krku by ta labuť měla růžovou mašli.
PÁNÍČKU, PROČS JÍ ALE RADŠI NEDAL STO LITRŮ, NEBO VÍC, ABY SI VYMĚNILA TU PLANDAVOU HUBU?
A PAK SI NA NÍ MOHLA VYTETOVAT I HÁRAVOU PUDLICI JŮLINU. A K TOMU MOHLA MÍT NOVEJ ZADEK. A NEBO TŘEBA PLASTOVÝ TŘI. A TAKY KŮRU MOZKOVOU.
ALE NELÍTALA BY ZA MNOU FURT S TIM VELKYM FOŤÁKEM ŠEREDNYM!
JAX MOH VYMYSLET TAKHLE PITOMEJ DAR!?
BUDU DO NÍ MUSET ZASE VRAZIT, MŮJ MILEJ DENÍKU, FOŤÁK JE TO PĚKNĚ TLUSTEJ A KDYŽ SPADNE, UDĚLÁ TO KŘÁÁÁP!
19/5
AHOJ EGONE, PÍŠU TI DOPIS!
PÍŠU TI, JÁ – TVŮJ NEJVĚTŠÍ KÁMOŠ, PÁČS MĚL TY NAROZENINY…
******************************
…když jsem byl ještě malý štěňátko, moc rád jsem chodil ven, pořád, pořád a furt… S mojí pandou, která si mě koupila.Ve dne a hlavně v noci. Aby si to užila.
Dneska, stáří je blbá věc, už se vydávám na výpravy leda tak do špajzu, protože jsou tam piškoty…! I jiný lahůdky, na který došáhnu, když mě nikdo nevidí, hlavně Vona. Mňam!
Ale tenkrát, no už to bude takovejch skoro 12 let, jsem bydlel na takovym plácku. Ze všech stran obklopenym barákama. A v jednom z nich jsem sdílel pelech s tou Mojí.
A hned vedle toho mýho baráku se jednoho dne nastěhoval ON – EGON!
No řeknu, to bylo teda dílo, povidám…!
Já myslel, že vod tý JEHO budu mít konečně pokoj…, ale kdepak!
Dokud ho eště neměla, tak jsem se bál pomalu vystrčit čumák z brlohu… jak nás tamta zmerčila, hned k nám letěla, páč na mě číhala, jako bych byl ňáká myš. A neštítila se ničeho! Řvala přes celou ulici jak šílená: "Paniii, paniii, no vyyy, vy s tim černym pseeem, paniii moh by se náš chlapeček podívat na to štěňátkoooo…??!! Paniii, stůjte, paniii, počkejteee. A můžu si ho pohladit jáááá?"
I vod auta by se nechala zajet snad, potvora …jen , aby mohla zdržovat tu Mojí svejma blábolama vo psech, vo labradorech a vo vlčácích a vo červech a vo žrádle a socializačních fázích a přitom mě těma svejma křivejma hnátama furt vomatlávala! „To je fešáák, ty si miminkoooo! My měli taky pejskyyyy a budeme mít taky štěňátkooo! Ale vono je eště úúplně miniii."
No fuj… ani kousnout jsem jí nemoh! Byl jsem malinkej… A neměl v zoubkách takovou sílu…. A vo tu její tuhou kůži na pařátech bych si moh tak akorát vylomit můj mlíčňák zánovní! A esli Vona měla taky někdy pejsky, mi bylo šuma fuk. A esli bude mít dalšího pejska, mě taky nebralo, páč by mi tak leda lez do revíru.
Toho chlapečka jsem voblíz a řek: Hele, lidský štěně, mohli bysme před ní zdrhnout vobá dva. Daleko. Jenže ta Moje držela mně a naparovala se, jak jsem pěkný štěňátko a Vona držela to dítě dvounohý a tak jsme byli držený v zajetí voba dva.
No a jednoho dne jsem zavětřil a zjistil jsem, že je to tu. Přivlekli ho. JEHO, toho, co vo něm tamta věčně mlela den co den.
A vod toho dne tam VON začal bydlet taky… A v tu chvíli to začalo!
Jako by JÍ nestačilo, že má konečně svýho psa a může si ho vohmatávat jak jen chce, ráno, v poledne, večer i vo půlnoci. Ale to NE…!
Vona se prostě rozhodla, že stůj co stůj toho, co ho přivlekla do mýho revíru, zkamarádí zrovna se mnou. A řekla tý mojí, že prej sme spolu stejná géénerace, že socializace je eště důležitější než tenisák a že nás dva snad zbratřej… nebo co?!
Bylo to fakt na psí blázinec…!
Eště, že nám nechtěla nařezávat tlapky nožem a spojovat nás krví…! jako jsem to zahlíd v jednom filmu dvounožců (a moje malá panda, ta, co je eště furt menší než ta moje velká, na to koukala a děsně u toho bulela tak, jak to pandy dělaj vod malička…).
Takže si takhle jednoho dne stojí, tamta z toho protějšího baráku i s NÍM před tou jejich chatrčí…
Zrovna ve chvíli, když já jdu s tou Mojí z krásný dlouhý procházky, páč už jsem povyrost a ta moje mi dovolila chodit dáál.
Už jsem se těšil, jak sebou fláknu na letiště a dostanu něco k žrádlu a vylemtám dva a půl litry vody a budu vodpočívat tak, jak to v růstu má přeci bejt, jenže v tu chvíli nás zahlídla právě VONA:
Jé panii, poďte seeem, poďte se podívat, my už ho taky máme domaaa! Helejtee, pejskaaa! Mimiii, vovčáčí, černýýý, jako ten váááš. Ouplný dvojčátkooo! A jmenuje se Gigíísek.
No, já se vohlíd, nadzdvih jsem vobočí a málem to tam se mnou fláklo!
Prej pejska…! Dvojčáátko! Cipísek!
Takový jelito tam sedělo, na vobrubníííku…, voči vypoulenýý, samá tlapa. Tady přednííí, támhle zadnííí, tůhle levááá, kdesi praváá a do toho děěěsně dlouhatánskej vocas! Jak had a nebo hadice. To jsem tedy nikdy předtim neviděl!
Vo ten svůj vocas TO furt zakopávalo, si po ňom šlapalo a šmajdalo a šmatlalo to eště hůř než ta jeho VONA. Přišel jsem k tomu tedy blíž, čuchnul jsem, že to smrdí štěněcim vodéérem, a lehce jsem se toho dotknul packou, abych si šáh, esli to není na baterky.
No co vám budu povídat, byl to šok. Jsem se lek, až jsem málem uskočil dva metry vzad a metr nahóóru a hned se voblíz, páč jsem cejtil, že z toho budu mít dozajista do večera vopar. Eště, že jsem flegmatik.
TEN mrňous zařval, jak se lek VON mně, slítnul z vobrubníku a přistál na zádech. Z vobrubníku vysokýho 11 celých 7 cenťáků. A tak tam zůstal takhle ležet, na těch zádech vychrtlých, všechny ty dlouhý tlapy ve vzduchu nahoooře, každou jinde přes sebe a ječel a ječel a ječel…
No jak řikáám. Jelito. Jelito, jak má bejt.
To bylo naše první setkání!
A zůstalo mu to do dneška…! A já s nim musel strávit skoro celej život a den co den na něj dávat bacha a poslouchat, jak ječí, páč to padání mu na furt zůstalo. Trávit s nim dny a tejdny a měsíce a roky den co den. Bejt jeho vochránce a jeho dvorní sběrač vyfluslejch tenisáků, který zapomínal na každym kroku, když merčil háravky.
Labradoři je totiž merčej s tenisákem v hubě, to dá rozum, ne?!
A moje panda? Nakazila se časem vod tý jeho. Totálně.
*****************************
TVŮJ MALEJ PÁNÍČEK, EGONE, VŠIM SIS, JE DÁVNO VĚTŠÍ NEŽ TEN VELKEJ! ROKY LETĚJ JAK VO ZÁVOD!
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, MŮJ STAREJ BRACHU, MĚLS NAROZENINY. VŠECHNO NEJLEPŠÍ K TĚM TVEJM, KÁMO, I K TĚM JEJÍM, VY DVA BEJCI ŠÍLENÍ…!
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, AŤ SE TI VEDE POŘÁD DÁL A EŠTĚ HODNĚ DLOUHO. STÁŘÍ JE PĚKNÁ POTVORA, VĚTŠÍ NEŽ VOBĚ PANDY V JEDNOM!
S LÁSKOU PRO TEBE, MŮJ EGONE, TVŮJ NEJDRAŽŠÍ KAMARÁD A VELKEJ BRÁCHA
18/5
Můj páníček je krásnej. Celej CACIB . A Jak voní. Úplný zelený držky v papiňáku. A jak je inteligentní. Jak úplnej papírák! IPO a zetvévéčka trojky levou zadní. Skoro jako já!
Dycky SEMSI myslel, že se mnou drží basu.
Teď mě ale totálně zklamal. Úúúplně.
Včéra si stoup do vobejváku večíír, votočil se směrem k malýmu mýmu pánovi, tomu, co je už dávno větší než ten velkej a řek: Vem to. Dem na to. A dal jí pusu. Fuj. :
Je ti sto, slavnostně řek.Tak tady máš prezent. Měl by Ti vydržet až do smrti. A né, abys s nim někde zase flákla. To bys měla po ptákách, i když máš pandí narozeniny.
Balík to byl pořádnej a já si myslel, že mě pán podrazil a dovalil jí labuť. Toho vznešenýho čistýho ptáka bílýho, kterýho si už 12 let přeju přeci já. Tak jsem číhal a čekal, jestli, až zvedne víko, vyčouhne zobák. Nebo packa růžová. A já po ňom skočim, krabice vodlítne, ptáka seberu a možná pandě nechám kousek křidýlka.
Ale vono ne. Vona jedna krabička, druhá, další menší, třetí větší, mezitím pytlíčky a sedmá střední velikost… Jedenáct jsem jich napočítal. Fakt! A to že jsem matematickej typ. Dyk moc dobře vim, kolikrát správnej pes musí doběhnout pro balonek a kolik piškotů potřebuje jako dezert denně.
Vysázela bedny na stůl, votvírala víčka, pytliky roztřihávala a blbě se u toho culila. Nakonec řekla: Jéééé. Heleee, Egii! To máme spolu. Koukni se! Už nebudeš rozmazanej. Týjo, už se nemůžu dočkat.
A tak jsem dneska zesinal já.
Vytahla to, co tolik nesnášim. Foťááák. A nasazovací šroubovadla na něj. A rovnou dvě. A sdělila: Vidíííš, teď tě budu moct vošáálit. Budu stát daaaaleko, ty to ani nezjistíš a tvůj čumáček vyfotim úúúplně zblízka. I vocásek bude vostrej, i když s nim budeš vrtět sebevíc!
Páníčku, tos mi neměl dělat! Celej příští tejden s tebou nebudu mluvit!
Páníček se na mě votočil, pohladil mě po čumáčku a řek: Má tam vobjektivy dva, zlato. Jeden větší než druhej. Je úúplně foto antitechnickej typ, to má jen proto, aby měla co študovat. Stejně to nikdy nepochopí. Neboooj, budeš rozmazanej i dál. To mi věř! A dá snad pokoj i mně. Teď bude zkoumat, bude vo tom všude kecat, bude na tom přilíplá a bude fotit klíšťata, mšice a nebo plže. Ty moc rychle nelezou.
17/5
Dneska má narozeniny Vona.
Je všeobecně známý, že pandy svoje narozeniny nemaj co slavit.
Jejich narozeniny sloužej k tomu, aby si vzaly volno a upekly si pořádnej dort z vepřových pacek, ze kterýho nám daj půlku. Jejich výročí je voslava toho, že nám sloužej.
Vona je ale lemra líná. Plánuje pandění s jinejma pandama už vod rána božího, na dort se vybodla a řekla: Dneska píct a vařit. Jáá? To teda ne.
Vstala až docela před chvilkou, uhladila si pačesy, abysme se jí nelekli a neudělal se nám s pánem vopar a hrnula se do kuchyně k papiňáku. Co to jeee? Ukááá! Už to má měkký? Dej mi lžíci! Jééé. Dyk tys to snad vosolil, bo cooo! V tomhle věkuu? No to nemyslíš snad váážně? Víš jak se namáhahaj ledviny stáářim? Néé, nesolils to, žeee, se mi to jen zdááá, viď že joo?
Páníček na mě mrk a votočil se na ní: Bez vobaaf, už jsi holt stará, ztrácíš chuť. Žádná sůl. Jen lžička vegety. Úúúplně maličká. Ať má trochu změnu.
Vona zesinala a dřepla si na koberec. Tak jsem k ní přišel, sed si, vodklonil lehce hlavu a zacejtil kus vůně z papiňáku, co jí ulpěla na bradě. Voblíz jsem jí a po psovsku řek: Seš hrozná. Nerad to přiznávám, ale někdy tě mám i rád. Třebas teď. I když vážně jenom trošičku. To proto, že jsi už stará a slintáš a nevotřela sis vod tý vegety hubu.
Jéé, koukniii, von mi přeje k narozenináááám. Moje sluníčkoooo!
Když mi do večeře každej den cmrdneš trochu Maggi a pak vochutnáš, esli je to dostatečně slaný, hubana Ti dám častějc, to si, pando, piš.
16/5
Napustila vanu už vodpoledne. Už jsem se lek, že mě v ní hodlá utopit.
Ale dřepla do ní sama. Leze tam den co den. Musí bejt špinavá jak prase. Nejen, že nemá samočistící srst, nemá srst skoro žádnou. Namáčí se tam jak půl roku nepranej pelech a když vyleze, stříká na sebe repelenty, páč ten smrad z ní nesmeje ani šampon proti blechám.
Rychle jsem běžel tedy pro mý prasátko, než se z ní vodmáčí špína, aby se mohlo vopláchnout a celý se mi nezamazalo. Včera jsem ho nosil páníčkovi po tom, co mi dal kus chleba se sádlem a se škvarkama a dneska mi prokluzovalo trochu v hubě. Když tam chvíli plave, nateče mu do bříška voda a já ho pak koušu a lítám po bytě a stříkám a stříkám a stříkám. Na koberec, na sedačku, na zeď i na televizi. A dneska si to užiju, páč Vona mě nebude moct honit, když se sama namáčí. A vodu budu stříkat s tim masnym sádlem fšude!
15/5
Vod pána jsem jako voslavenec dostal včééra tatarák z Argentíííny. A Vona? Místo toho, aby mi přinesla labuť a vagón buřtů s ééčkama, položila přede mě smradlavou kytku. Chtěla mě zlikvidovat. Tutááč.
„Vopatrně, joooo. Ať k tomu nečuchá. Je jedovatááá…, ať se toho nedotýkááá. Bachaa“.
No, neni blbá?
14/5
DNESKA MAM NAROZENINY.
A dostal jsem už z rána ranička biftek. Syrovej. Velikej. Vysokej. Libovej. Z aargentinskýho bejka. Průměr 17,6 cenťáků. Vod pána. Když Vona eště spala.
A večer dostanu navíc dva. To Vona bude ale už doma.
Psí Bože, co mně chráníš před pandou den co den, zařiď, aby mi je neuvařila a neuždibla ani kousek.
Narodil jsem se 14. května 2002. Jsem májový koťátko. A byl jsem štěňátko. Můj táta byl tůze výstavní a máma byla geneticky policajt. A děda u SNB! Jsem tedy kříženec těhlech dvouch. A mám děěsně dlouhej rodokmen Ort Boheeeemia. Jsem tedy pravej německej vovčák po mišmaš českejch, německejch a maďarskejch předcích. Ty si to kočovali, kde chtěli. A já si kočovat nemůžu. Kůůli ní.
Pořídil si mě můj velkej páníček s malym páníčkem, kterej je už větší než ten velkej a panda - Vona. Byla by to lahoda. Nebejt jí. Vona totiž neni normální. Ani za mák. Ani za drobek z piškotu.
Jsem přinucenej jíst granule, ale nejradši mam maso, psí suchary Dingo, vídeňskej párek a pribiňáka. Když mam zrovna v hubě místo a nemam v ní latexovej balonek s vocáskem nebo moje prasátko či jinej aportíček. Nebo kočičinec.
Chovatel mě pojmenoval Egon. Panda mi říkala Endy. A páníček Edo. Po tejdnu, co si mě pořídili, se na mě přijela podívat pandí tchýně a řekla: Egon? No, to je tedy votřesný. To mu nechte a tak mu řikejte. A tak jsem zůstal Egonem.
Říkají mi fffšelijak:
Egi, Egoš, Egina, Gigin, Gigis, Egonek, Egouš, Eginka a Giginka, Egon, Egiki, Egypt, Egoušek, Gigísek, Ňuňu, Gigoš, Myšili Pyšili, Gigi, Myšilka, Pipi a Mimi.
Pandy mých kámošů mi říkají Krokodýle a páníček Zlato moje a Ťuťu. A Vona většinou Gigino nebo Moje sluníčko. Dobře ví, že vedro nesnášim.
A píšu si deníček. Deníček je můj kámoš, protože se mu můžu svěřit se všim. A můj deníček je hodně tlustej. Nebejt mýho deníčku, nevim, co si počnu. Zvlášť, když páníček, velkej i malej, co je už větší než ten velkej, neni doma.
Pár zápisků si zaslouží, aby jste je vídali i vy, vostatní hafani. To proto, abyste si dali na všechny pandy světa bacha.
DNESKA JE MI DVANÁCT LET.
Je úúplně jasný, že jsem děsnej pašák. Páč vůbec nevim, jak jsem to všechno moh celý ty roky přežít. S ní.
13/5
12/5
NIKDY MĚ NENAPADLO, ŽE MŮŽE BEJT EŠTĚ HŮŮŘ.
Teď, v máji, kdy to všude voní pudlicema, jezevčí i buldočí háravou vůůní.
A na háravky musí bejt klid. Aby se jeden pes moh soustředit! Potřebuje nabírat sílu. Mít klidovej režim, aby moh nasávat tu vůni. A trénovat prostatu dostatečně!
A vona? Totálně se zcvokla. Je prostě šííílená. Chce mi způsobit infarkt. Abych dával majzla eště i doma. Kompletní thriller. Celovečerní. Prejže - budeme si hrááát … haf!
11/5
... za což nemůžu já, ale voni! - ...
Můj milej deníčku, vůbec nevim, co bych si počal, kdybych Tě neměl, protože Vona je fakt úplně příšerná. Když jsem se narodil, bylo nás devět. Všichni jsme byli malí a bezbranní a slepí a hluší a neuměli jsme chodit. Jen jeden z nás byl jinej. Narodil se ještě s něčim, co vostatní neměli. S přirostlym aportíkem k hubě. A to jsem byl já. Je tedy logický a každej to ví a to v čele s pandou, že bez mýho balonku neudělám ani krok. Prostě se bez něj nedá žít. A nedá se bez něj chodit. A dejchat taky ne.
Je tedy taky logický, což taky každej ví, že panda je povinná dohlížet na to, abych měl ustavičně pořádnou zásobu mejch aportů. Mam nejradši na světě svoje latexový prasátko. Z Petcentra, kde stojí přes tři kila a je měkkčí než všechny vostatní prasátka. To, co tak lahodně chrochtá. Hezčejč, než jiný prasata z latextu. Ten mi ale Vona zatrhla brát na procházky.
Nechej to tu, polož to, pusť to tady, je to velký a co s tim, ať to někam mrskneš? Ven budem nosit balonek. Má vocásek a je skladný a mam to za co chytit. A mam jich víc, kdyby došlo k nehodě. Na. A kdybys prase někde ztratil, nepojedu přes půl Prahy přece zase pro novýho, když vobyčejný, co maj v Tescu, do huby nevemeš.
A tak dycky voblíznu latexovýho vepře a řeknu: Počkej tu na mně, se vrátim, coby dup, nemůžu za to, fakt.
Někdy to nejni ani coby dupy dva, ale prasátko na mě dycky počká na pelíšku.
A ven tedy chodim s mym latexovym balonkem. Kulatym, voblym, hladkym, líbeznym, krásnym, celym soft, co má vocásek dlouhej skoro jako já. A Vona mi musí vocásky kupovat do zásoby. A to proto ,že kromě balonku miluju ještě jedno. Přeci moje známý čuchání háravek a podobnejch lahůdek. To se pak někdy zapomenu a nadšenim mi vypadne balonek z huby, když slastně něco voblizuju, za což nemůžu já, ale voni! - hormooony. No a ty hormony zaviněj, že si to štráduju dál a balonek někde nechám vyfluslej na zemi. No a vod toho je Vona. Aby hlídala, že balonek nemam a aby mi to připomněla. Jenže Vona čumí bůbhví kam, krafe s jinejma pandama a někdy si všimne, že balonek nemám, až bůhví kde daleko a nebo až když jí řeknu, aby mi ho dala. Dřív mě poslala, abych se pro něj vrátil, protože je neschopná a vůbec nevyčuchá, kde můj balonek leží a musel jsem to udělat za ní, ale teď jsem už senior a nebudu přeci furt lítat půl kilometru někam zpátky, páč mě bolej nožičky moje krásný voňavý štíhlý VIP. No a co myslíte? Místo toho, aby to hlídala, že mám ještě pořád tu dostatečnou zásobu vocásků, zjistila, že prostě došly. Teď! V neděli! V poledne! No, to snad mohla vidět už ráno, kdy má krám votevřeno a měla koupit balonků aspoň deset. Jenže Vona ne. Kdoví kde ráno trajdá a teď před procházkou zjistí, že vocasovitej balonek tady neni ani jeden. Místo něj mi ven vzala ještěra. No, to se snad zbláznila. Má packy, čumák a na hřbetě hrbol a ten mě tlačí v hubě a ještěrky přitroublý tedy rozhodně nosit nebudu. Navíc bych vypadal před ženskejma jako blbec. Takže jsem na ní celou procházku ječel, protože jsem chtěl svůj kulatej hladkej balonek a Vona mi ho nedala a furt mi cpala do huby ještěra. No, kdyby to byl třeba kousek ovce, ale tohlenc? No hrůza. Zkazila mi celej konec víkendu a běda, esli zejtra nepřinese celou krabici mejch voblíbenců.
PROTOŽE JE MOKRO A SEM TAM SPRCHNE A JÁ SE MUSIM S MÝM APORTÍČKEM VÁLET V TÝ MĚKKOUČKÝ MOKRÝ TRÁVĚ MECHOVÝ ZELENÝ, CO CHLADÍ, CO MI CHLADÍ BŘÍŠKO, PACIČKY I ČUMÁČEK.
10/5
Hopinkyyyyy...
Latexovej balonek patří seeeeem!!!!
Ježiš marjáá, mu to neházej tak prudceee! Dyk to spolkne ježišiii. A nemá to vocásek, jak mu to vytahnem z krkuu?
A neházej mu to tak vysokoo! Ať si nenamáhá krční páteeř!
Páníček mě pohladil za uchem a řek: Pooď, pudem vedle. A vem si sebou ten balonek…
7/5
Jééé, to je krááásný. Jééé, to ti díííík.
Jééé, ty jsi šikovnáá. Jééé, si je snad i podobnej, viiiď.
Jééé, kam si to pověsiiim? Jééé, kam si to dáááám?
Semhlenc? Nad postel? Néé, do vobejvááku.
Nebo tuhlenc. Ať je to vidět ze ffšech straan!
Koookuni, dííívej, to si tyyy! Houby piškot, sem se mrkni. Vidííííš to? A teď hezky do hajan a panička musí paaa. Jede Gigískovi pro rááámeček...
Noo, nečum, to abys tu moh viset eště dnes… To ti přinesla Tééérezka. Mrkeeej.
Kdyby tak chtěla pověsit na zeď věnec buřtů… A né moc vysoko.
To ale Vona, můj milej deníčku, ne! Nikdy nevymyslí nic záslužnýho.
Aspoň se ale chvíli bude rozplývat nad papírem a dá mi na čas pokoj!
www.tvalaskova.cz
6/5
Můj pejsek, deníku, štěně, co z něj měla vyrůst fešná fenka.
Ten, co mi ho sežral kámoš - kanibal...
5/5
Naaarodilo se štěněěě, liiidíííí se nebáálooooo ….
Traaaa lalala la la laáááááá trala lááá, trááá lalala láá la….
https://www.youtube.com/watch?v=PovL4olAuRM
4/5
Kde se couráš celej deeeen !! ??
Kde si byyyl, vod božího ráána? Pročs mě tu nechal bez tebe!!!
Až do teď tady na tebe čekám.
Sám. S příšernou pandou!
Celou dobu čumim na dveře, hlad mam, páč nežeru, smutnej sem, ani se nehnu. Ven nechci, jen stojim a koukám.
A ty nikde!!
Vona mi cpala vídeňák, uherák i zbytek guláše, co nedojedla !!
Ale nejsem úplatnej. Celej den držim smutek. Páč ty ty tu neee- ejsi !!!
Kdo to má vydržet!!!? Kde si byyl! To si nezvykeeej, páníčku jeden voškliveeej !
Doma budeš! Lehni! Tady zůstaneš. A už mi to víckrát neděleeej!
3/5
Trpělivost růže přináší (či čerstvou trávu proti pálení žáhy i s klíšťatovou bílkovinu).
Nehybně, důležitě, trpělivě, důkladně, soustředěně, vzorně jsem čekal.
Celej první mám a celej první májovej pátek.
A je to tu!!
Zas je kosa a neni mi vedro! Psí kosa, jak má bejt!!
Jo!
2/5
Není pozdě jako pozdě.
Pozdě mi nandavá vobojek proti klíšťatům, takže dycky se do mě na jaře nějaký zahryzne.
Pozdě mi vaří večeři, i když jsem zvyklej hodovat dycky přesně v 18:00:00.
Pozdě mě vodí na noční vobhlídku háravek a v noci se mi už nechce nikam jít.
Pozdě mi shání suchárky Dingo, když dojdou a v krámě jí večer zavřou a já nemam co hlodat.
Pozdě mi vobjedná k svátku novej měkkej pelíšek, takže v den mý voslavy musim ležet na rok starý matraci.
Tak to má za to! Lenora líná.
Včera měla výročí Práce. Její rachota, madam Práce, ta, kerou tak miluju, ta, kerá mě před ní chrání pracovní den co den, páč do ní vodtahne brzičko poránu a vrátí mi jí až za tmy. A mysliš, můj milej deníku, že rachotě nadělila úklidovej dar?
Povinnost každý pandy je voslavit svátek rachoty drhnutím podlahy, leštěním psí misky, nákupem svíčkový k psí večeři nebo leštěnim voken, abych Canis lupus f. familiaris viděl vostře z vokna na pudlici Jůůlii. Ale to Vona ne, lenora. Válela se a nedělala nic!:
Furt jen makáám, den co den budík, jak do Kolbenky. A z Kolbenky rovnou nákup, mop, chlupy, pračka, prachovka, dřez a žehlička, skoro Tě ani nevidim, v práci trávim víc života než doma, pejsánku můůj (Eště aby jo!), hezky si to spolu užijem (To vížejo!), dneska si trochu vodpočinu, ale volno mam i zejtra, tak se těš, vomeju vokna a vodpoledne vyrazíme na procházku, je máj, lásky a sluníčka čas… A koupim ti novej balóón, tanhle už je takovej zastaraleej…
Po roce si teda vážně Vona vzala dneska volno, můj milej deníku, prej aby si ho užila. Se mnou. (Fuj!) Tak to teda rozhodně ne! Počasí je můj kámoš a né její. Votevírací doba ve sportu je kamarád taky jen můůůj. A né její, na to vem jed, deníku.
Pozdě slaví svátek rachoty a vítr jí do toho fučí a na vomytý vokna cáká. Tak šůruj, ať to stihneš do pondělí, to zas nastoupíš ráno konečně do pracovního procesu! A bude klid. Páč do krámu se vo svátek rachoty chodí s předstihem. A i Bílej tesák ví, že nejlepší balon je vožvejkanej, špinavej a smradlavej a né ňáká zánovní koule.
Někdy je pozdě líp než zavčasu!
1/5
1. máj je lásky čas. Jo!
Poooď čičičííííí! Poď blíííž.
Udělej hezky hajííí. Hajinky, kočičko roztomilááá!
Doufám, že ty vyčochtaný panty vod noťasu povolej rychle, vichr zafičí...
A víčko uďělá - prásk!
30/4
Vodjíždim s páníčkem na chatu!
Páč je zejtra 1. máj.
Dostanu Romadůůr pod rozkvetlou třešní.
A budu se s nim válet v písku.
Kerej je plnej kočičinců.
A Vona to neuvidí.
Nebude jí to startovat, dneska v poslední čarodějnickej dubnovej den!
Páč jsem jí vokousal koště.
30/4
Je tam, je tam, je tam!!
Jen počkej, až skočíš dolu! To uvidíš, co umí psí senióór!
Chyť hooo, nebo ho škrábne, ježišiiii! Dyk tu nemáš sebou ani Jodisooool!
29/4
Eště jeden, jooo?
Jinak nepudu spát a budu ponocovat.
A kňučet budu. I štěknu. Třebas ráno ve tři.
Je támhle, nahoooře! Slyšíííš!?
Úplně nakraji! Vidííš? Nalevo na lince, jsi snad slepááá?
Abych moh celou noc spát!
28/4
To je dneska psí počasí!
Přesně, jak má bejt.
Mokro, fouká, leje, louže.
A jak to chladí zezpóóda.
Na chvíli si lehnu vlevo a chladim si levý ucho, levej pysk a levej bok a levou půlku vocásku i kouli vlevo.
A pak se posunu půl metru vedle a šoupnu to chladivý blaho z druhý strany.
Zavřu vočka, brouku, deníku a zdá se mi vo mý labuti, kerá se cachtá ve Vltavě i na vánoce. A nemá pandu, co jí táhne z vody ven.
Vona dorazila z rachoty.
Ježiši co to jeee, dyk ten pes leží venkuu! (To je ale IQ zjištění!).
Dyk je po deštiii, to to jako nevidííš a dlaždičky jsou studenýýý, si šahni, neee! Nastydne a hele, jak se tam válí. K noze! Vstaaň. Dyk von neposlouchá. Vidííš to!? Mazej vocuď, nastydneš. No tak mu dojdi pro piškot néé a jak tu leží dlouho. A Ježiš Marjaa, dyk je to tam celý mokrý. To to nevidíš, že se válí v loužiii! Pooď. Kočičkaaa! Lehce nadzdvihnu vobočí…
Tak a konec. A deme. A šup domu. Přííde ke mně a že mě jako nadzdvihne.
V tu chvíli povolim každej musculus, co mam nahóóře, dóle i musculi postranní ffšecky (https://cs.wikipedia.org/wiki/Musculus ) a dokonale předvedu mrtvýho psa.
Nemělas mě, hlupko, učit povel Mrtvý tolik důsledně.
A budu si tu ležet až do rána.
A doufám, že začne pořádnej slejvák.
a to mě pak zase budeš šoupat po boku až k futrům!
A přes futra to neklouže!
27/4
Jo, tahlenc neděle ušla.
I když se jí zúčastnila Vona. Naložili mě do čtyřkoláku a vodvezli na chatu. Vona sebou vzala celej kýbl mýho milovanýho plicniku, kterej někde vydloubala, že prej mi ho tam zasadí. To nevim, kde když má všude samej dlouhej plevel. Tak jsem se do něj radši pustil eště dřív, než ho vysadila na záhon. Kdoví, co z něj zbude, protože se k nám z dovolený vrátil krtek nastálo. Hlavně, že Vona tvrdí, jak má ráda zvířata. Cccc. Celou dobu vymejšlela, jak ho zlikvidovat . Jako naposled. Celý dny nic jinýho nedělala, než s lopatou číhala u děr. IQ známý vysoký! Každej dobře ví, že krtčí smečka je tůůze rozvětvená. A děsně důležitá, páč nám usnadňuje hloubení kráterů na anglickym trávníku!!
Celej den jsem vyspával na studený trávě. Najednou řev: pocem heleee, je tu ježek, kde se tu vzaaal, dyk vylejzaj až pozdejc. Sem ho ani neslyšela dupaat. Co když má ňákou chorobuu? A je ňákej mrňaveej. Ten se nemoh narodit letoos. Nebo snaad joo a co když se ztratil samičceee, helee, dej na něj bacha, maj děsně blech, ať ňákou nechytí a navíc píchá… A tech bakterií v bodlináách. Kdovíí, kudy si trajdáá.
A to má prej ráda zvířata.
Vyšlapoval jsem si s pánem po vesnici zkontroloval čuby ve vokolí a vyspal se v pizééérii, kde mi místo bifteku dala asi půl centimetru vysušený ryby z mrazáku a pak jsem si šel zalovit na pole. Myši jsou ale někde zalezlý, tak to bylo bez dezertu! Tak jsem aspoň seřval pár místních psů. Jsem si dycky stoup před jejich barák, vypláz na ně jazyk a řek – Čumíš, co! Si zavřenej a já si můžu vočmuchávat rohy! Heč! A můj páníček zlatej drahej milovanej mě drbal a házel mi moje latexový prasátko úplněě zánovní darovaný včera jednou krásnou mladou pandou, né tou starou, co mam na krku doma a já byl šťastnější než blecha v kožichu sousedovic psa, kerej jich má co hrdlo ráčí, toho, vod kerýho jí chytil ten mrňavej ježek, páč sousedovic pes sice necourá, ale může si hrát s každym ježkem nebo krtkem hodinu a nebo šest a jeho pandě, kerá mu semtam něco hodí do kastrolu vod voběda (třeba přesolený uzený nebo guláš na paprice) je to z plna hrdla fuk. To by se mi taky líbilo.
26/4
To by byla panda!!! Mladá, krásná, srst kvalitní! Hmmm hm!
https://hafici.net/profil/1913
JÁ A SQUALDRINA!
26/4
Dneska se zase panda pandila s jinejma pandama zhttps://www.facebook.com/pages/Haficinet-Váš-psí-portál/149090151798876?fref=ts (i páníčkové tam dorazili) a probírala pandí pindy vod rána do večera. A tak jsem měl celej den klid. Sežral jsem tři kočičince, vyloudil během sobotní šichty vod zákazníků tři housky s uherákem (neboooj, můj deníku, housky jsem vyflus, voplajzal jen máslo a salámek, aby mě nebolelo bříško psí citlivý) a málem jsem chyt černýho kocoura, kerej na mě věčně čumí ze střechy a leze mi na nervy den co den.
Dyk přeci vííš, můj milej deníčku, jak se na ty nervy leze.
Když se panda dopandila, přišla, stoupla si a sdělila:
Doufám, žes mu dal správnej počet chondroprotektíív a dohlíd na něj a né, že zas najdu jednu tabletu pod stolem ve vobejváku.
Votevřela tašku a řekla: Na, to ti posílaj holky - ptáka a nový prasátko. Ježiš nee, nech to beeejt, dyk to má cedulku. Eště bys jí spolk! Já? No neni blbá?
Voka se mi zavíraj blažeností, že Vona dneska nebyla doma. A teď už jdu spát! Jak jinak, než s nima. S mou novou pipinou a imitací bílkoviny z vepře!
25/4
Eště, že mam tak hustou podsadu. Nebejt jí, můj milej deníku, nemoh bych vystrčit čumák z baráku na ulici, jak bych byl rudej. Jak rak v hrnci Denise Papina. Páč Vona….?
Vyšlapujem si tak na procházce, já si čmuchám čuby, co letos háraj nonstop bez přestání. Vona vzadu. Já vpředu – samozřejmě, páč vůdce smečky se necourá někde v závěsu…
Před náma na rohu se vobjevil voranžovej hafan cirka vo sedum čísel navíc voproti mně v kohoutku. Vona ztuhla jak třírozměrná skulptůůra a nahodila děsně zabejčenej ksicht v křeči s dotazem (óóó, jak inteligentní!): Haloo, sim vás, je to pes?
Pán toho zrzouna nehnul ani brvou, lehce nadzdvih levý vobočí, podival se na pandu napůl shovívavě a napůl s lítostí... a řek:
Asi jelen, ne?
A vykračoval si dál…
Nemáš se ptát blbě, pando nevzdělaná. I malý dítě pozná šelmou psovitou.
24/4
Nemaj se courat po večerech
Jednou takhle vodpoledne jsem navštívil souseda, ke kerýmu jsem chodil tůůze rád. Měl totiž doma skleněnou bednu a v ní takový potvory mrňavý s ploutvema barevný, co si to drandily taaam a zase zpátky a já seděl a koukal zpátky a támhle. A vydržel jsem tak klidně i celou hodinu.
Bylo léto a když se začlo stmívat, vylezli jsme na zahradu a tam se panda pandila s tou druhou sousedskou pandou a páníček si povídal s tim druhym páníčkem a já se válel vedle mých kámošů, páč jak zalezla ta žlutá koule hřejivá, co mě chtěla přes den vožehnout svejma dlouhatánskejma paprskama vařícíma, země chladila.
Ležel jsem si u zdi baráku a najednou jsem zaslech ňáký bzzzz. Tak jsem zbystřil a sledoval, co je to za noru v tý vomítce. A Von to čmeláčí brloh. A čmeláky já tůůze rád. A kdoví, kde se tak dlouho courali, lítat do kvartýru skoro za tmy…
A tak jsem zaleh, číhal jsem a jak se ňákej vracel z rachoty domů, hned jsem ho čap, aby to panda neviděla.
Za pár minut se Vona zvedla, votočila hlavu, upřela na mě pandí bulvy a zařvala: Ježišii, helee, vidíte too? No, to snad není možnýýý…. Dyk von žere čmelákyyy! Čoveče vidíte tooo, von je polykáá, no fůůůj, dyk jsou chráněnýý! Fuj lehnii, dyk mu bude blběě, se mu to bude hejbat v břišeee, mu to tam poleze mezi večeřííí….. No řekni mu něcooo!
Páníček se na mě votočil a řek: Proteiny, viiiď. Přírodní. Né z pytliku. Poceeem, pooď, máš toho nechaat!
Tak jsem se zved a šel jsem za pánem, aby mě podrbal hezky, jak to umí jen von. Posadil jsem se, předklonil jsem se a najednou to ve mně cuklo a bleee – zved se mi kufr, taky aby ne, se mi tam čmelošové honili mezi granulema a rejží.
Ježišiii co to jeee? Co to jeee? Naklonila se nade mě Vona a uskočila metr dozáádu. Devět jich votřepalo křídla a ulítlo si hledat novej bejvák. Spořádal jsem jich třináct. Mňam. Nemaj se courat po večerech a když se stmívá, maj už spát ve svym pelechu.
23/4
Vzpomínám na mojí Éélišku.
Byla to moje láska. Dlouhá. Lóóvecká. Černá. Jéézeffčí.
Měl jsem jí rád. Páč byla děěsně vodváážná.
Lezla mi na nervy, když byla mrňavá, páč kdo je taky zvědavej na nezletilý ženský. Eště, aby z toho měl malér.
A Vona byla nevodbytná. Furt mi lezla do jíícnu. Zkoumala mi v krku mandle, já jí chyt špičákama za čelo a tak jsme venku šli. Krok co krok. A jak já jí u toho nadával! Vona, za náma v závěsu rozmachovala rukama a lamentovala: To niic, si toho nevšímejte, noo, to voni takhle choděěj, jí jako nesežeree, to jen tak vypadáá, jí jen řikáá, ať se hodí do klíídku…
A když jsem si Éélizabet přived na návštěvu, dala nám dycky přibiňáka a když jsem se mrknul, kdo de vokolo, dycky lamentovala: Jéé, to nevidíííš, že je ta čuba malý keckyyy? Dyk se nikam nedostanee! Dyk nic nevidííí! Taky chce čumět, žeee. Je taky zvědaváá! Dyk je loveckáá! Přisuň jí židli, neee! A tak dostala sedan a čuměli jsme spolu z tý vejšky dóólu a nadávali každýmu, kdo nám trajdal v teritóóriu. Páč ve dvou se to dycky lepšejc tááhne!
22/4
Velikonoční pondělí přineslo mraky a sluníčko vylezlo jen tu a taky tam.
Nepralo do mozků a nutnost mokrýho ručníku přes čelo nebyla na pořádku tohohle slavnostního dne.
Přesto se musely přes mraky dostat hodně silný UV paprsky až k nám na zahradu.
Králíčci, zajíčci, žížaly, kuřátka, ovečky, čmeláci, vajíčka z pštrosa i z labutě, kde nic tu nic.
Ale panda! A dokonce i páníček.
Heleee, si jako velikonoční beráánek, bys ho moh trknout, neee, pronesla ruku v ruce s IIIQEE velikonoční koza.
A čeho se asi dožiju, můj milej deníku, esli v létě bude pořádný vedro?
Ty, slunce jedno, ty ale pereš!!
21/4
BLAŽENÝ VELIKONOČNÍ DEN ZCELA FFFFŠEM!!!!
P.S. Akorát se chystám ven...... A už vim, čim potěšim pandu!
20/4
Už se nemůžu dočkat, můj milej deníčku, hned zejtra ráno páníček seřeže pořádnou větví paničku!
KOLEDA KOLEDA DĚD-KU, VEM NA PANDU ŠTĚT-KU, PAN-DA BUDE RÁÁÁDA, ŽE MÁ KAMARÁÁÁDA!
18/4
To jsem byl koupenej jen pár dní, Vona si stoupla mezi dvééře a pronesla: Tak už to tady vobhlídnul a je čas na pořádnou výchovu. Budeme teď pár měsíců bydlet pospolu s koníkama. A kvůůůli socializaci mi pořídila adoptivní rodiče.
A s taťkou a maťkou jsem rost jak z velký vody! A byli na mě moc hodný. Vobá dva. Moh jsem je kousat a tahat za uši a i za vocásek a moh jsem jim sníst co jsem chtěl. Jen mě jednou naštval taťulda. Ráno se probudil na divanu, posadil se, jednu packu dólu, druhou packu za ní. Koukal na mě z tý vejšky gauče, kde spával a kam já nedošáh, proč tam pod nim řvu jak šíílenej. Volíz mi ucho, potom druhý a pak eště čumák na dvakrát a potom celou hlavu a já furt řval. Taťulda mi totiž přišláp vocásek. A ani si toho nevšim. No, prostě rodiče!
16/4
Pes je šelma smečková. Žádná kočka. Žádnej tygr. Žádnej samotář.
I vlci nevopustěj svý mimina ani na chvilku. To Vona ale joo. Klidně vopustila maličký, bezbranný, sametový štěňátko.
Musí se naučit bejt sááám. Neřikej, žes to eště nečeeet? Co když někdy budem muset někam bez psa vodejíít? A náácvik musí bejt postupnej, rozumíííš? Proč si vo tom nepřečteš aspoň něco, ježišiii a taháš ho úúplně všude seboooou? Nevííš, co se může stáát. Ho vyvenčííš, unavííš, vobložííš hračkama a můžeš mu pustit televizi, neee? Nebo rááádio. Ježiš né tak nahlaaas. Copa je hluchej, bo cooo? Prostě jen tak jakobyyy. A vodejdi jen na chvilkuuu, nic dlouhýho, jasnýýý? A né, aby ses vracel hned zpááátky, kdyby začal řvááát… ti to celý předvedu, neeee… jala se poučovat páníčka mýho, kerej mě nikdy, ani na chvilku nevopustí.
A tak jsem musel zakročit včas.
Kouk sem se do tý vejšky a nažhavil mozek! Rozběh semse a uďál hop. A když to nepomohlo, rozběh semse eště z větší dálky. Nastartoval jsem matku Trpělivost. Ten votřesnej, vodpornej, hnusnej sadistickej horror jsem musel nenávratně zlikvidovat. Skákal jsem pro ten thriller do nejvyšší police dva metry vysoko tak dlouho, až jsem ho konečně dostal! A ukázal mu, zač je toho loket. Tůůdle, pando, tůůdle. Aby tě náhodou nenapadlo se vo některou tu věc uvnitř pokusit!
No podivej seee, von je snad skokan vo tyčiii! A koukeeej, mi tu žere starou literatůrůůů. Dyk to museli bejt rányyy! To neslyšíš bo cooo? Přeci si nepořídim železnou almarůůů! A žádný vodkládání a flákání nebudeee! A žádný dvakrát do tejdneee! Vod zejtřka cvičák den co deeeen!
A měl jsem po ptákách. Já i pán. A tak to začalo.
Jen páníček je chytrej jako já. Eště nikdy, ani jednou jedinkrát si nepřečet ani jeden jedinej z těch papírovejch bludů, kterejma má Vona narvaný celý police.
15/4
Byl jsem tůůze zvídavý štěně
Ze všeho nejradši jsem něco žvejkal. Nejradši pandu a pak taky malý děti. Do zadku. A do kotníků. A trénoval jsem povel drrrž. Zaleh jsem, abych byl úúúplně malinkej, sem ležel a nečekaně uďál – hop! A zahryz se do tý krabice na kšandách, co nosily na zádech a tam jsem viseel a držel tak dlouho, až jim sklouzla na zem. A dycky sem v ní našel něco na zub.
Doma jsem rozhryzal knížky, keramickou vázu po pandí prabábě, noviny jsem rozcupoval fšecky a krad jsem papír ze záchodu. Moje nejvoblíbenější hračka byla rolička vod WC papíru. A měl jsem jich celou bednu. Dodnes jsem se nedozvěděl, proč smečka měla toho papíru takovou spotřebu. Protože všechny role jsem nestih ze záchodu ukrást a rozmotat po celym kvartýru. Když mě nechali doma samotnýho, vyhryzal jsem díru do lina. A roztrhal jsem křeslo, vopracoval televizní stolek a všechny nohy vod židlí. A vokusoval jsem podpadky pandiných smradlavých bot. Řikala jim lodičky a přitom to byly lodě. Pil jsem vodu ze záchodu a pomáhal věšet prádlo nad vanou, pouštěl jsem si pákovou baterií vodu, cintal jí po celym bytě a převracel misku na pití. A když mi dala samotný granule, chyt jsem misku za vokraj a flák s ní vo podlahu. Vona za mnou lítala s hadrem a já jí ho vytrh a páč byl durch, voda z něj stříkala až na strop. Jala se mě dycky honit, i když mě nikdy nechytla. Byla to děsná zábava. Dycky u toho ječela: ježiš marjáá, dyk ty nejsi pees, koukni, je to lachtaaan.
Už tenkrát mě mohlo napadnout, že neni normální. Každej vobyčejnej člověk pozná psovitou šelmu vod vodní příšery.
Jednou slyšim, jak se ke mně zase řítí. Zrovna, když za mym malym páníčkem, co je už dávno větší než ten velkej, přišlo celý stádo kámošů. To snad není možnýýý, čééče, dyk je to jak do starýho dubůůů, kolikrát to budu řikaat, že tam máte zavíraaat…. Naštěstí jsem to stih, než si to přihasila a vyhodila mě votamtaď! Fuuuj, pane božeee, ty prase jednoo, no podiveeej, vy čuňataa, kdo to byyyl… to neumíte spláááchnout?…
Těžkej život štěňátka, co je zvídavý, mlsný a jenom si chce hrát.
14/4
Dneska mam narozeniny. Touhle dobou večer mi bude 11 let, 11 měsíců a 11 hodin.
Sem tam si hodim šlofika a zdá se mi vo tom, když jsem byl malý mrně. Vo tom, jak jsem moh lítat sem a tam a támhle a tůůdle. Tryskem a vybíral jsem zatáčky!!! A honil se na louce s hejnem čub všeho druhu a barev.
A když si hážu toho šlofika, tak se mi zdá vo tom, že mam narozeniny den co den a každej den najdu v balíku jednu labuť.
Tu, vo kerou sem psal i v dopise Jééžíškovi. Tu, kerou mi určitě přines a panda mi jí snědla. A nedala mi ani kus křídla nebo zobáku.
Včera jsem se lek, že bude vedro. Ale vono néé, díky, milý počasí, žes mi nadělilo slejvák a kosu a louže.
To já tůůze rád. Navíc jsem včera zaslech: Heleee, mu to urychlíí línání, koukeeej, co z něj zase lezeee, mu to tak líp vyčešůůů. Koukeeej, mam tu eště ten lééčebnej šampoon dermatologickeej nee, ho vykoupem! Jo! A bude mít narozeninyyy! A bude celej lesklej! A krááásnej! Viď, Gigíísku…
Vodpliv jsem si! Někdo dostane čokoládovej dort z krtka. Ňákej pes kilo hovězí svíčkový do misky. Chci skočit do Vltavy a vodplavat na druhej břeh. Nechci sedět v plastový bedně s vokýnkem, než mi zabere kondicionéér s pééháá pudlice z ulice…
Počasí moje milýýý, voblíbenýý, ty s vysokym iiiqéééé – naděl mi závěje a kroupy a ledy. Jako VIP dárek! Páč to mě Vona do vany rozhodně nestrčí!!!!
13/4
Něco jsem zacejtil a vyběh to zkontrolovat. Sem si řikal, co to jeeee? co je to jen za čubu, hárá to, nehárá to, čůrá to nebo snad neeee?!
Aaaa, jsem jí zahlíd - čéče, můj milej deníku, ta se mááá. Zdrhá a lítá si po venku jak chce a místo toho, aby ji policajti čapli a vodvezli do útulku, to voni néé.
Vyndaj dycky vodítko, erááární, co maj v policejním bouráku a připnou jí, aby jí nepřejelo auto a nažhavej krabici mluvící, co jí řikaj mobil a volaj.... páníčkovi, páč už jí znaj: Helejtee, doražtee co nejrychlejc, nemáme na starosti zas jen vás...! A ten když dorazí, hned jim nadává: Helejtee, jako dík, ale už jsem vám ixkrát řikal, že je dobře vychovaná, na vodítko jí fakt dávat nemáteee. Vodepne jí tedy a řekne dycky - tak poooď...
Je to moje sousedka MINI. Někdy jí potkávám. Je asi vykastrovaná. Páč jsem eště nezmerčil, že by někdy hárala. A kdyby jo... tak bych taky zdrhnul! Je kráááásná.
https://www.creativenow.cz/projekty/czechcrocs.cz/userfiles/images/Zoo3a2.jpg
Páníček dneska neni doma. Je mi smutnoooo!!!
Tak jsem si vodložil, přehodil svršek přes židli, nacpal se piškotem, sucharem, pribiňákem a páskem z šunky, plátkem z krávy na ptáky a šlofik po vobědě to jistí...
Páníííčku, budeš se mi aspoň zdáát.
Vyrval jsem jí můj latexák s vocáskem z huby, kerej mi totálně voslintala a dokud ho nevomyla, ani jsem se ho netknul!
Nechápu, proč mi Vona dává dycky něco tak hnusnýho, tvrdýho a dlouhýho. Fakt ne. Prej vocas z krávy! Romadůr kdyby navalila! Ale to ne. Tak jsem jí ukázal, co se dělá s vocasem za stopade. A eště se mi to toho motá a dělá ze sebe děsně důležitou.... A ty pandí kecyyyyy!
https://www.youtube.com/watch?v=3kNHtAODKaY
Ať se točí a nebo ne ...
Neni toho zas až tak hafo, co mi vadí. Co teda ale jo, to jsou ty hejbací kulatý nohy. Jakýkoliv. Vod čehokoliv. Na cokoliv. No, dyk víííš, deníku.
Potkal jsem jednou venku zedníka a jedna taková potvora ho táhla za sebou. Sem si říkal, chudák, hned ho musim vosvobodit. Tak jsem vyběh, přilít a aby mi nezdrhla, ani jsem neštěk, zahryz jsem se jí do tý kulatý nohy špinavý a povalil jí na bok.
Panda se projevila úměrně svýmu IQ. Ječela jak potrefená , čučela na tu hromadu a blekotala: „Ježiši Marja, pardooon, von je eště mladeeej, to se vomlouvám, vůbec by mě to nenapadlooo, že se vrhne na úplně cizíiii, lehni, pse potvornej, já vám to nějak posbírám nebo zaplatim bo cooo… ?“
Nooo, to je naprosto jasný, že písek se dá sbírat.
To bylo ale dávno.
Dneska už zedníky na ulici nezachraňuju, ale jak vezme do ruky tu potvoru můj pán, už mu jdu na pomoc před tou hrozivou bestií!
Ale když stojí a ani se nehne, tak musim točit a točit a točit jako dřív. A Vona, jako dycky, když točim, ječí: „Jeeee, koukni, co zas děláá, si tam eště přiskřípne packuuu, helee, poceeem, to si neviděěěl“ . Kdyby byla co nač, tak pochopí, že je nutno zjistit, jestli je příšera na živu a nebo jsem jí už přemoh nadobro. A navíc – páníček to vidí pokaždý a jen řekne: Ťuťu, dyk si jak malej…
Dnes byl skvělej den! Pán měl moc práce, tak jsem ho zachraňoval po celej ten čas.
JSEM DĚĚĚĚSNĚ ŠIKOVNEJ!!!!!
https://www.youtube.com/watch?v=MA8XMy8kNgE
A né, že bych nesnášel, když se točí ta, která má kulatou nohu jen jednu. Ať je má dvě, tři, čtyři nebo víc, je to úplně to samý. K páníčkovi se nesmí přiblížit!
Nééé, můj milej deníku, vážně ne!!
Jednou, to jsem byl eště mrně, jsem se probudil a myslel jsem, že je ze mě vosel. Nebo netopýr? Ale ňákej poloviční, bo co.
Plachta nahóru, druhá dólu jak kokršpaněl... Lítalo mi to na všechny strany a jednu dobu mi panda tvrdila, že pocházim z Ruska a moje máma, že prej byla ňáká Marfuša! Cccc.
Plachty se pak postavily, aby sloužily k tomu, co máme, voproti dvounožcům, tůůze kvalitní!:
Abysme mohli slyšet šustění pytlíku s piškotama, otevření dveří lednice, vrznutí sporáku a nebo odemknutí špajzu či jak se na nás domlouvaj myši v díře na poli...
A uteklo pár měsíců a já rost a rost a rost až jsem vyrost z pinděte ve psa. Jen ty uši zůstaly furt stejný, jako tomu bylo úúplně na začátku...
Přijel jsem z chaty. Ach jo. Nesnášim hnusnou betonovou smradlavou Prahu.
Pátek jsem si juchal. A druhej den rána jakbysmet! Vona zůstala doma a dovalila si to až vodpoledne v sobotu.
Mrknul sem na psí sousedku , kerá už dohárala, břídilka. A zjistil jsem, že jí páníček věnoval mojí boudu, kerou mi před pár lety smečka vyrobila na popud pandy, prej že rád lezu pod stůl, takže se mi to bude tůůůze líbit. Vyrobila stavební projekt a rozdávala smečce pokyny. Stavěli jí celý léto a já tam pak vlez jen jednu jedinkrát, aby Vona neřekla, že nemá životní foto služebního plemene. Za piškot. A víckrát už ne. Ale pod stůl, to teda jo. Zvrchu na mě klepaj vidličky i nože. A vim, že nakonec dycky něco vodpadne.
Dal jsem si šlofika v páníčkově pelechu a zjistil jsem, že zase (jako rok co rok, fakt nechápu, že jí to konečně nedojde!) zasadila panda trávu a zlikvidovala mi můj voblíbenej flek k vegetování. Takže jsem si ho jako každej rok patřičně jarně upravil a udělal si z toho fleku divan. Hned jak dorazila, začala: Ježiši koukeeej, dyk se mi v tom váálí. Jak ty semena maj jako klíííčit, když je udusíí? Pane Božeee, to na něj nemůžeš dát pozooor? Furt tady makám a něco upravuju a je to k ničemuuu. A tááámhle to zas celýý rozhrabaal... Je úúplně jak ten krteeek.
Páníček na mě mrknul, hodil mi piškotek, naklonil se nade mě a pošeptal: nebooj, to jsou jenom jarní záchvěvy, nakonec si tu budeš moct hrabat, jako každoročně, dyk moc dobře ví, že je to Tvůj barák a že se ti nejlíp leží na studený hlííně. A uvidíííš. Eště ti jí bude polejvat, aby tě víc chladila. Je to Tvoje zahrada a můžeš si tu dělat co jen chceš.
Pozoroval jsem brouky, kerý sem si vyhrabal pod semenama trávy dóóle a čuměl jsem na ptáky nahóóru a chvilku pohody mi zlikvidoval pán, když začal jezdit s tou věcí, co mě tak vod malička štve, páč se točí a řve. Navíc se děsně bojim, že mu usekne pacičkku a nebude mi mít čim dávat vídeňskej párek. Ale tomu to vodpustim, páč za to nemůže. Příšeru pouští, páč Vona to nedovede a pindá, že na to nemá sílu. Vytáh ale ještě žlutou srštní příšeru a tu nesnášim. Tak jsem jí seřval a hryznul jí do pazoury, potvoru. A držeeeeeel!! Mrchu uřvanou. A pořádně jsem na ní zaječel, ať ztichne. Jenže jedno jestli sekačka a nebo tříkolka, na který mi páníček dycky někam ujede, je na tom podobně s IQ jako panda, takže to nikdy nemá vodezvu.
Hned jak dorazila, hodila si na nohu dlaždici a na prochajdě pajdala jak stará baba (teda jako eště starší baba, stará je už dost) a každou chvíli si sedla a blekotala: stůůj a ty poceem, tady si chvíli lehniii, ti to taky neuškodí s tou tvou packou nemocnou, když budeš průběžně vodpočívat, dyk si stareeej.
Ccc, já klidně skáču po třech a cpu se psim brufenem, hlavně, že si lítám… Jediný, co mě může uškodit je - Vona.
A eště sem spořádal dvě pampelišky.
Večer lítala po baráku a honila mouchy. Těch tam bylooo!!! Hejna! Stááda! Roje! Celý smečky much! Plácačkou šla po nich a pak padla a pronesla: Kašlu na to, zklidim je až ráno. Ráno jsem se probudil a viděl jsem, že se eště válí, lenora.
Snídaně plná proteinů byla skvělá! Vstala a blbě se na páníčka uculovala: Jéé, díky, to je perfektní, tys ty mouchy všechny uklidil? Téééda! Dííík.
Pán se uculil taky a řek: Egonek je sněd. Má je vodjakživa ráád, to bys mohla vědět.
Kázáním vo bakteriích v muších útrobách, mršinách a hnoji, který voblejzají zakončila nedělní siestičku, pak mě páníček naložil a jeli jsme domů. Po cestě mi dal vyblízat dva pribiňáky.
Spolu se smečkou much je moje bříško spokojený jak má bejt!
Roztomilej Gigísek.
Buď jsem papal nebo čůral nebo kakal a nebo spal či něco žvejkal.
Hračku, klacek, nohu vod divanu, koberec, futra, pandí lodičky nebo členy smečky. A krad jsem housky se šunkáčem. A taky jsem na chalupě, kde jsem vyrůstal první měsíce, požíral mý voblíbený kočičince. Vona z toho měla mrtvici, bulvy vypoulený, honila mě kolem baráku (a taky kočky) a ustavičně kničela: Podivej seee, zase jeden našeel. Ty hnusný dráápaffky škrkavčí jsou všudee! Nikdy žádnou čičinu nechytla. A ani mě. A musela mě pořád dokola vodčervovat.
Jen granule mi vůbec nikdy, nikdy, prostě nikdy nechutnaly. No dyk, i tohle, deníku, víš. A tak je tomu dodnes.
A tak mam celej život hlad.
Už se těšim, jak jí zkypřim zasazenou trááávu!!!! A doufám, že na ní celej tejden dozíral i můj kámoš krtek!!
Se jako zbláznila - teeď?? - ve 23:33 hodin?
Ani hlavu jsem nezved. Na apríla mě nenachytá.
Jsem chytrej kluk. Napálit se dá leda tak sama.
Dorazila vodpoledne z rachoty do mý práce a vyšplouch jí páníček:
Tak si představ, že Egon bude mít štěňata.
Dneska nakryl dobrmanku. A byli spojený celejch dvacet minut.
Ten výýraz!! Akutní Basedowa choroba!
Polkla a řekla: Ježiši coooo? Víš, kolik mu jee? Přííísahej!
...má pandí láásko veliká, to se přeci neříká ...
Houby, hledim v dál. Zajíc si to skákal po poli.
A páč Vona neni schopná totálně žádnýho lovu, k večeři mě čekalo zas jen kus kližky, granule a jak jinak - REJŽE.
To byla doba!! To to trvalo!
Na chalupu vyrážíme dycky až na jaře. Přes zimu mě trápí v zasmraděnym Práááglu – jupí, už je ale jasný, že je to tu!
A teď tam budem jezdit furt. A já budu moct bejt vesnickej rafan!!! Až do podzima. A já to tam miluju. A vůbec nechci, aby byla zazimovaná! Páč venisnickej pes se může válet venku celou zimu. A nikdo mu nedává kabát ani kamna do boudy.
Páníček votevřel dveře a já vyskočil ven. Vona vypoulila bulvy! Co to jeee? No to snad neeee! To snad nejni možnýýý! Už je tady zas! To nemůžeu přežííít. No koukniii – dva, čtyři, vosum, šestnáct, třicet… čtyřicet tři jich tu je. To je votřesnýýý! Můj kámoš krtek se k nám nastěhoval zpátky. Ten, co mi pomáhá v rytí. Von kypří, já reju! Okamžitě sedla na kolo a voddrandila pryč. Vrátila se. Nemaj nic!! Ani to houkadlo!!! To je konec. Ale koupila jsem trááávu. Na golfový hřiště.
Hned jsem zkontroloval sousedovic kočku zleva. A pak zprava. A taky zpředu a zezadu. I zezpod a zozhora. Zanechala tam po sobě tůůůze moc kočičinců. Panda začla lítat po zahradě s lopatkou s 60ti litrovym pytlem. Drrrž ho! Nepouštěěěj ho! Dokud to všechno nenajduuu. Byl jsem ale rychlejší! Mňam!
Vona vzala lopatu a jeden bejvák po druhym mýmu kámošovi zbourala. Jak doďála půlku zahrady, vrhla se na druhou. A když skončila, krtek začínal v tý první části akorát s rekonstrukcí 4. hromádky! Ježiš koooukej, to je úúúplně jak tan pes. Nikdy nebudu mít trávník z Anglie! Páníček seděl nohu přes nohu, popíjel kávu a dělil se se mnou vo Bebe sušenky: Hrála sis na zachránce zvířat? Hrála. Chytlas ho předloni? Chytla. Vodneslas ho vo dům dál! Vodnesla. Mělas ho zlikvidovat. Teď je tu zpátky a ví, že se mu tady nic nestane! Cos chtěla, to máš. Nám je to fuk, viď, mrknul na mě – aspoň Ti nedaj díry tolik práce, když to budeš mít předhráblý.
Jak jsem se hledat na skalce můj voblíbenej plicník. Hledáš, co??? A nenajdeš! To nevííš, žes ho loni sežral i s kořenama? Přivezla jsem novej, podiveeej.! Tak cooo? Kamapak ho Egonkovi zasadíme??
Vodešla si pro rejč! A já se na něj vrh. Nechááááš toooo! Jak se to asi chytí, když to nebude mít listyy! Ježišii, to na něj nemůžeš dát pozooor? Dyk to všechno zežereee! Čapla květnik a jala se ho vodnýst. Pak se votočila a podivala se na mě a upažila. No tak nááá,, tady to máááš, už je to stejně fuuuuk. Noo, asi to potřebuje. Instinktivně, že jooo! Nebooj, seženu ti k zasazení jineeej. Houby s voctem. Nikdy jich nezasadí dost, leda tak břečťany, tůje a psí víno. To joo, samý jedy. Těch tam je!! A kdyby mě krmila barfem, nemusel bych si vobstarávat vegetaci sám.
Na prochajdě jsem hledal můj voblíbenej ječmen. Ale kde nic tu nic. Esli ho letos u nás nevysadili, budu muset utýct z domova. Tak jsem se aspoň napááás čerstvý trávy. Tu můžu taky. Jo. Heleee, je zase jak kozaaa! A prejže nemaj žrát vobilovinyyy!
Cccc! Samý hovězí a kuře. Když nenavalí myší konzervu, tak čemu se divííí!
Ráno řekla – Deme ven. Tenhle povel mám fakt ráád. A tak jsme šli. Já, páníček a Vona.
Můj voblíbenej ječmen eště neroste. Na poli jsem ale lovil myši. Vona neulovila ani jednu. Ale já jo. Sedum. A jednu jsem dočista chyt. Nejdřív jsem jí voklepal, pak jsem jí vypliff. Potom jsem jí udusal čumákem, znovu ji chytil a zatřepal s ní za vocas, hodil jsem jí zase před sebe a když jsem jí chtěl spolknout, Vona přiskočila a vyrvala mi jí z huby.
Fůůůj. Sekla s ní vo zem a zařvala! Ježišiii, to snad nemyslíš váážně!! Stojíš tady vedle něj a nevidíš, že by to sežral i s chlupamaaa! Kdoví, co to má za choroby, když to chyt. Neni přeci kočkaaa. Ta myš musela bejt pomalá kvůli ňáký nemoci tutáááč. A koukniiii, heleeee, kdo ví, co jí je, jakej má krátkej vocaaas. To není normáální!
Jsem sebou flák vo zem a nechtěl jsem se hnout. Je to moje kořist a má bejt v mym břiše a né se válet někde na cestě! Rozhlíd jsem se, esli se neblíží ňáká kočka drápavá, eště by mi jí šlohla.
Páníček zved vobočí a sehnul se ke mně a zašeptal: Furt dokola hovězí a kuře, viiiď. A do toho granule, zlato! Já viiiim, chybí ti myší bílkovina! Nebooj, tudy nikdo nechodí, zůstane tu vo vodpoledne.
Vodpoledne jsme byli na procházce s páníčkem sami…
Vydržim u ní stát hodiny. Jen jednu vadu má - nevejdu se tam celej. Jinak bych tam spal. To by byla bouda! To by bylo doupě! Joo! Vona jí totiž pravidelně tejden co tejden rekonstruuuuu-uje. Upravuje, doplňuje, přerovnává. A když jí zamkne, přídu, škrábnu, štěknu a řeknu: Dělej, lemro líná, zvedni zadek a šup tam. Podej vůdci smečky, co si zaslouží! A tak se na mě dycky koukne a vyleze z ní: Jéééé! Už zase? Dyk je to furt! Před chvílis měl!! Furt žereeš! Drápnu jí do nohy a štěknu znovu. A nebo fláknu packou do skleněnýho stolku. Tak pooooď! Sim tě. Řekne. Zvedne zadek a jdeme. Do něj. Do špajzu! Páč na vokně tam ležej moje lahodný, milovaný, luxusní, nejoblííbenější, voňavý, bááječný suchárky.
Nácvik sice trvá delší dobu, cvik nutno upevňovat, pozitivní motivace je výhodou, korekce funkční, ale nakonec se ho naučí i ta nejblbější panda na světě!
Vona jednoho loňskýho jarního dne v sobotu sdělila: Je krásně. (No, to byla novinka, dejchal jsem kůůůli vedru jak sentinel). Musíte jet beze mě. Já mam kynologicku slezinu. (Voboum, jooo, mně i pánovi vyhrkly slzy do vočíí!). Tady jsem vám připravila tašku. Vodítko, stopovačka, Flexi příšerná, postroj, pláštěnka. Tadyhle kartáč, hřeben, hrablo a furmináátor. A granule. A v alobalu máš kus kližky. Uvař mu jí. A kupte po cestě rejži. Tu celozrnnou. Vyčisti mu zuby. Tady je kartáček. A stavte se pro mrkev. Poceeem, žížalko, bude se ti stýskat, viiiiď? (Vodtáh jsem se co jsem moh!). Ježiš a nezapomeň vočkovák. Nezapomeň pikslu s želatinou! A eště počkej, tady máš znááámku. A tadyhlenc je dezinfekce a vobvaz. A vem si pinzetu na klíště! A dole máš ledvinu. Né, abys zapomněl do lesa lahev z vodou! A zatáčky projížděj pomalu. Ať to s nim neháže. Tak řekla a dala páníčkovi pusu. Eště, že mě chrání podsada!
Letěl jsem ze schodů, že jsem se málem přerazil a páníček táh baťoh toho, čeho se ani netknem. (Tedy kromě tý kližky). A vona vyrazila na sraz těch, co věčně psy pruděj, cvičej a kecaj vo nich a tak s náma fakt na chalupu nejela. Supeeer.
Sem vyrazil na procházku senem a slámou. Kdyby tam bejvala byla, tak by zase řvala, že je to tam vostrý a že si něco zapíchnu do packy. Takhle sem se tam promenádoval, jak sem chtěl.
Vyrazil sem s pánem na houby. Vůbec mě nevázal na vodítko. Nechal mě běhat, jak je libo. A vůbec jsem mu neutek, páč zdrhnu leda tak před ní.
A už rostly. Jak z vody z rybníka. Už vidim, jak mi ty mykotický hrůzy začne strouhat Vona večer do žrádla, páč někde vyčte, že maj vitamíny a eště mi je voblemtá žloutkem. Stačí, že do mě cpe hlívu ústřičnou. FUJ. Prej na imunitu. A furt ne a nejsem proti ní imunní.
Eště, že s náma nejela. To minule v lese, kde je každej úúúplně potichu, aby nevyrušil zvěř (tedy třeba mě), řvala: Heléééé poďte sééém, ta je pěknááááá: Tak sem se naštval a hned sem jí ji slup. Řvala na mě: Malá, něžná zelená housenkaa! Vrahůůůů!
Páč pročítá blbosti a poslouchá kecy, jakože psi nemaj žrát vobiloviny a je mi jasný, že mi je bude chtít upřít, tak sem si je musel najít sám a napást se dostatečně! Jééé, ječmen! 6,3 kg. Bez remcání vo torzi žaludku.
Podpořil sem kámošku, která nám na chalupě vyhryzala živej plot. Kdyby tu byla Vona, tak by zase ječela. Konečně pořádně vidim, co se vedle děje. A esli plot nevopravěj, než začne hárat, bude nás tady víc. Já, ona a .... hooodně robátek.
Abych nevypadal jako břídil, rozhrabal sem si další kus upravenýho trávníčku. Uprostřed zahrady bude flek můj a né, že mi ho zabere Vona. Kdyby tu byla, to by zase bylo kecůůůů. Páníček mě pochválil, jak pěkně umim hloubit a dal mi smaženej hříbek s tatarkou.
Osmdesátšestkrát sem přines mýmu malýmu páníčkovi, tomu, co je už větší než ten velkej, tenisák, páč Vona mu zakázala mi ho házet, že prej mám vobroušený zuby a má mi dávat jen latexový kachny. Jasněě. Spolehni se, matkoo! Apoort! Malej páníček je jako já! Taky dělá fšecko nejradči vobráceně.
Nezapomněl sem pokecat s mou voblíbenou kámoškou a půl hodiny jsem pozoroval sousedku, kerá venčí na vodítku kočky. Je to celá panda. Nevim, proč na mě tak civěla. Ani piškot z ní nevodpad. Sežral jsem šest brouků, ulovil tři čmeláky, vyhrabal žížalu a dva krátery před skalkou a vyretušoval z kompostu loňskou kost z buvola.
A když pán řek: Poooť, hop, do auta, jedeme domu! Za paničkou.... Tak sem si leh a ani sem se nehnul. Aby viděl, jak děsně se na ní těšim. Pohladil mě a řek: No joo, já vim. Ale nedá se nic dělat. Jsme dva, zlato! Hrábnul dospod baťohu, vytáh hřeben, přejel mi jednou po boku a řek: Chlupy tam nechám, aby viděla, že jsi vyčesanej! A nalákal mě na poslední smaženej hříbek a tak jsem se zved, i když nebyl s tatarkou.
Když sme přijeli, hned začla ječet: "Ježiš Marjááá, dyť ten pes ňák předčasně zestáááár´, dyk mu úúúplně zešedly chlupy bo co sim těěě,... ale nee, dyk je to ňáká barva, pane Bože, jak tohle z něj dostanuu, to tedy nevim, to jste ho museli nechat promenádovat se kolem laku ňákýhooo? Kdyby nebyl aspoň bílej. A vůůůbec, co je tohle za barvu? Neni to toxickýýý, aby mu z toho eště něco nebylo."
Zkontroloval jsem nově natřenej plot i ušima. Je to barva, která nepustí ničim! Akrylátová. Disperzní. Z Něěmecka.
A klidně se mi stát něco může. To má tedy panda pravdu. Páč co je komplet toxický, je Vona.
Nejdřív furt votravovali a jezdili se na mě koukat. Jako bych byl vopice v ZOO. Pozoroval jsem je z dálky. Pak jednoho dne přijeli zas, mě byly akorát čtyři tejdny, byli tři, malej, velkej a panda. Vona. Všichni mí bráchové a ségry k nim letěli a vohryzávali jim tkaničky u smralavejch pacek a kňučeli a pískali a předváděli se. Ten velkej se postavil z bobku, podival se na mě a řek – chci jen tohohle. Je největší a má žlutý nožičky. Vona řvala – nééé! Jako jóóó, je krááásnej, ale není na hranííí, já s nim budu makat. Néé Ty. A když k nám štěně nejde, není to normáální. Ten velkej se narovnal, překročil ffšechny moje ségry i bráchy a šinul si to ke mně. Já se na místě votočil a vodkráčel jsem do boudy. Co má na mě kdo co civět! No to se koukni, nééé, ten bude mít ňákej defekt, dyk je to štěňátko, má bejt zvíídavý, může to bejt strach…. A co s tim pak budu dělat při prááci? Navíc je dvakrát větší než ffšichniii. Jak to čuba ukojíí? No to mi jako řekni, neee! Vyber středního, tohohle, hele, má bílou bradičku, dej na mě, víííš, že na to mam čuch. Ten velkej tam stál, ani se na ní nevotočil a furt čuměl jen na mě: Řek jsem – tenhle. Je nejhezčí. A vobrovskej. A má ty žlutý nohy. Narovnal se a zakončil to: Toho si vezmeme! Náš chovatel se votočil k baráku, kde bydlel se svou pandou a zavolal: Božkaa, přines nůžky, ať mu můžu ustřihnout vocásek. Z dálky jsem jen zaslech: Ježišii Marjjá, Von mu snad chce kupíírovat vocas nebo coo! To je šííílenec a přitom jsou na něj super referenceee.
A pak vodjeli a přijeli zas a zas vodjeli a znovu a jednoho dne mě Vona čapla a vodvlekla mě vod mých sourozenců a maminky, strčila mě do vobrovský krabice vo čtyřech kolech a když jsme z ní vylezli, viděl jsem, že už jednoho psa maj. A zavřenýho v kleci. Jooo, to mě čekaj věci, jsem si řek. Tak do tohohle mě nikdy nedostanou! Pes byl sice ňákej divnej, měl příšerně dlouhý uši a volali na něj Králiku, ale byl velkej asi jako já a tak jsem se ho nemusel bát. Vobhlíd jsem zahradu, sežral pár kočičinců a dvakrát si líz žrádla, který mi Vona předložila. Bylo jasný vod první chvíle, že neumí vařit.
Pak jsem pad a tvrdě jsem usnul. Když jsem se probudil, viděl jsem, že všichni ležej pod stolem na zemi a čuměj na mě, jak na exponát v muuuuzeu.
Hned druhej den jsem se šel zkamarádit s Králikem, abysme si spolu mohli hrát na honěnou a protože mě k němu panda nepustila, počkal jsem, až se bude snažit zase něco hnusnýho uklohnit a hrabal jsem a hrabal a hrabal, až jsem se ke kamarádovi dostal. Honěná se mu nelíbila a tak jsem ho aspoň pořádně voslintal. Celou dobu jsem slyšel z dálky povyk: Ježiš Marjá, kde je ten pees? To na něj nemůžeš dát pozooor? Neni někde v plotě díííra? Von se snad ztratil, pane Bože, bo cooo, to neni možnýýý, kde jeee... ježiš, koukeeej... no to je hrůůza, to zvíře je úplně mokrýý, to nemůže přežííít... Vytáhla mě z vohrádky a vobestavěla jí cihlama. Páníček mě ale někdy za Králikem stejně vzal. Když Vona nebyla doma.
A vod tý doby jsem se vod mýho Králika už ani nehnul, i když ňáká zábava s nim jako tedy fakt moc nebyla a ani přetahovat vo klacek a hadr se se mnou nechtěl a ani balonek nosit neuměl. IQ měl podobný, co panda. A co víc? Vždycky sežral úplně ffšecko, co mu Vona dala do misky. I granule. Dneska už vim, že Králik nejni pes. A taky jsem už dávno přišel na to, že maj vo jeden smysl míň. Musí jim chybět chuť!
Na podzim dycky zmizel a tak jsem na něj čekal a hlídal mu jeho boudu, ale na jaře se zase vobjevil. Měl úplně jinou barvu a kde byl přes zimu, kdo ví... Rozhodně dycky po prázdninách jsem ke granulím dostal tůůze dobrý masíčko. Asi to, čím panda krmila jeho, zatímco mě strkala tvrdý hnusy: néé, abyste mu dáávali ňáký zbytky jíídla, je v růůstu!
Týrala mě hlady už vod malička.
Ty genetiko bídná! Proč jsi mi nenadělila trpaličí vzrůst a černý nožičky!
Tenkrát jsem byl mrně. Rost jsem jak z vody, panda se mnou jezdila po městě i po vesnici, ukazovala mi to, co jsem nikdy předtím neviděl (né že bych jako musel vidět všechno) .
Skoro každej den se mnou chodila na obrovskej plac, kerýmu řikala cvičák a tam se mi moc líbilo. Když jsme tam nešli, vodila mě ráno na pole, kde pohazovala kousky masa, kterym říkala stopa a každý vodpoledne mě vytáhla na louku a vydávala tam různý pazvuky a dycky, když jsem udělal, co chtěla, skákala jak potrefená do vejšky, volala na mě takovym ladnym tónem různý zdrobněliny a za všechno mi dávala hromady piškotů a nebo se se mnou přetahovala (dycky jsem samozřejmě vyhrál) a házela mi můj voblíbenej balonek na šňůrce. A tak jsem na voplátku dělal to, co chtěla. Aby taky ne, když dycky navalila, co jsem chtěl.
A měl jsem spoustu kamarádů. Hlavně spoustu brabradorů. Sem tam jsem ale narazil venku na ty, kdo na mě byli moc hrr a někteří mě chtěli i rafnout a nebo vodehnat, když se ale vobjevil ten, kterej byl na mě hnusnej, panda ho hnala svinskym krokem (asi tim myslela chůzi divočáka, protože jsem nikdy neviděl vepře se někam hnát, dycky se v masně jen válí). Jednou jsem si hrál s kámošema v lese a najednou tam přilít voranžovej pes s pruhem na zádech a letěl přímo na mě. Myslel jsem si, že je to tygr a tak jsem začal utíkat. A utíkal jsem a utíkal a sem tam se votočil, jestli už mě nemá v zubech. A jak jsem se nekoukal před sebe, najednou jsem ucejtil šílenou bolest a všechno kolem mě se zastavilo. Skončil jsem do obrovský hromady kamenů a tůůze moc mě bolela pacička a strašlivě a strašlivě jsem brečel.
Panda mě vzala do náručí (to je co říct, že mě unesla) a letěla se mnou z lesa ven. Naložila mě do auta a vodvezla k veterináři. Ten pandu voblík do divnýho mundůru a pak mě s ní vyfotil (nevim, proč si nevyfotil jenom mě, páč jsem byl mnohem hezčí) a řek, že mám nalomenou kost na mym malým prstíčku a celou packu mi vobvázal. Místo toho, aby mě panda uklidnila a řekla, že to bude dobrý, Ježiši Marjáá, nesnáášim pejskařeee, ichtylové tupýýý, vyváděla jak šílená a řvala na toho, kdo tam už nebyl.
Celou noc se mnou Vona ležela na zemi. Strašlivě mě to bolelo a ráno eště víc a tak mě v 5:27 zas vodnesla do auta a vezla k jinýmu veterináři: Pane doktore, dycky když se něco stane, nejste tu. Tohle neni normální a řekněte mi, proč si ichtylní tupci pořizujou psy... Ten mi nohu vodvázal, zase pandu voblík do toho hábitu a když mě vyfotil zase s ní, jako by snad byla tak fešná jako já, řek, že mám kost přelomenou úplně a že mi jí musí zdrátovat, abych měl prstík zase rovnej jako modelka (kdybych ho měl křivej, vůbec by mě to ale nevadilo!).
A tak jsem byl na voperaci. Zrovna chvíli předtím, než k nám přilít poprvý Ježíšek. Píchli do mě něco špičatýho, čemu řikali injekce a já usnul. Když jsem se probudil, bylo mi hodně blbě a měl jsem hlad a musel jsem skákat po třech, což mi moc nešlo. Panda mi nedala najíst a z plastový krabice vyndala bakelitovou menší krabici, na který bylo napsaný – Flexi. Vytáhla z toho dlouhatánskou šňůru a já myslel, že mi vyprala pelech a jde věšet prádlo, ale Vona ne. Řekla: Tak, a teď musíš chodit na tomhle vodítku, nesmíš lítat. Máš v kostičce drát. A musí to srůst. Kdo to kdy viděl? Vlčák? S drátem? A na Flexi? A nelítat? Připadal jsem si jak čivava. Nebo jako pudlice, páč doma mě furt chovala a v noci spala se mnou na pelíšku. Přitom má svůj pelech mnohem větší než-li já.
Bylo mi akorát něco přes půl roku a tolik jsem si chtěl pořád s každým hrát. A hlavně jsem chtěl chodit na ten cvičák, protože tam jsem moh dělat úplně všechno to, za co jsem dostával moje voblíbený piškoty a sejra a balonek na provázku. A chtěl jsem co nejdřív první medaili, kerou mi slibovala. Místo toho mě Vona věčně hlídala a na každýho ječela: Chyťte si ho, von je po voperaci, nemůže skákat a běhat, chce to čas... Jenže by to ale vydrželo jen prase. Všichni kolem mě si mohli hrát a já musel bejt přivázanej. Dodneška jí podezírám, že mě přivazovala proto, že mě chtěla nechat někde v lese. Eště, že to tam bylo plný dvounožců a určitě se bála, že jí někdo uvidí. A protože už mrzlo až praštělo a pořádně to klouzalo, nandala si na nohy železný hřebíky a celý prochajdy venku měla vytřeštěný voči, aby mě s nima nedupla na nohu. Je zázrak, že se to nestalo, protože je hodně nešikovná. Trvalo pár tejdnů, než mě z tý blbý šňůry pustila. A jak to uďáka, lítal jsem eště víc. To bylo furt – pane božeee, ten pes je blázen, dyk se někde přerazííííí, von je snad hyperaktivní nebo co, dyk se mu to tam hneeee… A nehlo. Eště to tak. Aby mě přivázala znova.
KLÍŠTĚ VOBECNÝ
Klíšťový kluci jsou červenohnědý nebo černý a malý kecky.
Holky klíšťákovic sou žlutočervený a dvakrát tak velký. Jak se nažerou, zšednou.
Klíště bydlí ve vysoký trávě, kde je nejspokojenější a je němý. Má malej mozek, ale i tak je to vykuk.
Samec je hubenej, páč nic nežere a jediný, co ho zajímá, jsou ženský. Ty si hledá a balí zásadně na hafanovi. Aby ne, když tam má z měkkoučký srsti všude letiště. Jak ňákou sbalí, tak jí tam nakreje. Ta pak vyklopí tisíc vajíček někde v hlíně. Ale většinou tisíce tři. A adijéé. Otec dětí jí nezajímá, i když škemrá, ať je to sebelepší frajer a na potomky se vykašle.
Má čtyři vývojový stádia. Klíště je tedy nejdřív vejce. Pak je z něj šestinohá larva. A hned běhá. Rozpaží nohy a čeká na hafana, aby ho čaplo. Jak ho vidí, udělá hop. Po nasátí krve je z něj vosminohá nymfa. A pak se zase nachlastá a je z něj imááágo. Čili dospělec. Když to vyjde, trvá to celý dva roky. Ale i pět, když nemá co chlastat.
Na packách má přísavky. Na čumáku narkózu. Umrtví flek, zahryzne se a chlastá. Až se přežere, vodpadne, chrápe a tráví skoro rok. Když ho vobjeví panda, tak se pustěj do boje. Když ho vobjeví brzo, vyviklá ho kleštěma a hodí do záchodu a klíště má smůlu. A hafan dezinfekci. Když klešně nemá, za hysterickýho řevu s nim Vona kroutí dokulata až se klíště poblije a čim dýl chlastalo, tím spíš pes chytí hnusný nebezpečný choroby, na který klíště nechcíplo a páč je klíště čuně. Nemá žádnou pandu a ani neumí plavat.
V zimě a ve vedru tenhle upír chrápe a neprudí. Nejvíc votravuje na jaře a po dešti. V tý vysoký trávě a na keři.
Dá se ale vodehnat vobojkem napuštěnym sušenym jedem či tekutym jedem, kterej se psisku naleje za krk nebo syčivym sprayem. Všim, co smrdí. A taky se dá z kůže vykousat. Z čehož má infarkt panda. Když se přisátí nezdaří, klíště si najde jinou oběť.
PANDA DOMÁCÍ
Páníčci můžou mít všechny možný barvy. A stejně tak pandy. Páníčci jsou ale dycky krásnější a bejvaj větší. Měněj barvu jen na sluníčku. Když se nažerou, tak někdy zblednou.
Ať bydlí panda v baráku nebo v bytě, dycky je nespokojená a mele pátý přes devátý nonstop. Má velkej mozek, ale používá ho málokdy.
Stejně jako páníček může bejt panda velká, malá, tlustá nebo hubená. Je to fuk, stejně se jí to nelíbí. Když se jí dvoří sameček, zásadně jí bolí hlava. Proto rodí většinou jen jedno mládě. Výjimečně pár. Otce se drží zuby nehty, hlavně, když má prachy. Svý děti střeží jak estébačka nejen do dospělosti, ale kecá jim do všeho celej život, než pojde.
Má pět vývojových stádií. Nejdřív je to mimino. Má jen dvě nohy a přitom leze po čtyřech. Nejdřív ale jen leží a řve. Ale nikdo jí nerozumí. Pak je z ní batole. Furt má dvě nohy a tak se kymácí ze strany na stranu. Honí psy a strká jim prsty do vočí. Následně se stane puberťačkou. Jak vidí psa, vrhá se na něj a leze po něm. Ačkoliv mluví, nerozumí jí stejně nikdo. Pak je z ní slečna a furt někde krafe s jinejma pandama a pomlouvá samečky. Ale stihne bejt ustavičně k psovi přisátá. Nakonec je to ženská. Trvá to celý čtvrt století. A pazoury má furt dvě.
Na horních pařátech má dlouhý prsty s drápama,kerý si natírá barvou. Na čumák si jí natírá taky. A i na dolní packy. Po žrádle tráví maximálně hoďku, pak už je zas fit a ustavičně je psovi v patách. Často ale netráví vůbec, protože drží dietu. Koupe se den co den. Už vod narození. Proto je celej život volysalá a nemá žádnou srst. Má tendence koupat i psa. Když to dělá často, ten taky lysá a tak na něj Vona leje smrady.
Chrápe po celej rok, ale jen chvíli denně. Jinak votravuje psa po celou dobu, ať je počasí jakýkoliv. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě, v tropech i v mrazech, za sucha i slejváku či bouřky.
Nedá se vodehnat vobojkem ani tim nejsmradlavějšim preparátem. Nedá se vodehnat ničim. Za zadkem je psovi furt. Buď mu něco přikazuje nebo ho prohlíží a nonstop na něj hmatá. Jak pes stárne, pandí vlezlost se stupňuje. Postupem času je na něm přisátá nonstop. Až do konce života.
**********************************************
DNESKA JSEM MĚL PRVNÍ KLÍŠTĚ. Vona vytahla jedovatej vobojek. Pozdě.
Háárafky to ale nepřehlušííí!
I kdyby rozkvetlo celý hejno pštrosů!
PRVNÍ JARNÍ DEN.
A PLICNÍK RAŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ !!!
Zejtra první jarní den?
Kde, jsteee? Klíííšťátka? Proč mi to děláte?
Co je tohle za jaro?
Leze, leze, leze po mně! Vona.
Blééééééééééé.
Ale vydržel jsem to. Jsem statečnej.
vím, žes toho měl vo adventu až nad hlavu.
Medvědi chrápali někde v brlohu a taky želvy v krabici vod bot ve sklepě, aby měly delší život.
Ale jinak jsi byl zavalenej dopisama vedevšaď. Psali ti ffšichni psové, ty co se maj jak prase v žitě i ty, co jsou někde sami a maj hlad.
Psali ti králici, černej havran, jelen z lesa, slon i klokan z Austrálie. Psali ti i plejtváci a papoušek Ara. A taky čičiny drápavý i klíšťata a ptáci kiwi.
Vod těch fšech ti přišel dopis a jen ten můj, co jsem Ti napsal tak krasopisně, panda zkalila, abys mi nepřines na Štědrej večer labuť.
Teď se ale šťouráš nudou v nose a nemáš co na práci. Za chvíli tu bude jaro. Cejtim to na svý podsadě! A to mě Vona dycky nacpe do bílý platový bedny a naleje na mě lahev mejdla, co pění.
Naděl mi, Jéžíšku, místo tropů bílou pokrýffku. Měkkoučkej pelíšek chladivej, abych se neupek a Vona se bála, že nastydnu a tak mě nemohla namydlit, abych smrděl. Postýlku načechranou, který se říká sníííh. Abych se nemusel grilovat.
Tvůj vzorný poslušný drahý hodný Egoušek
Háraj! Už je to tu zas. Moje jarní slast. V pátek začala jedna, v sobotu další, v neděli načechraná pudlice Fifi vod Nováků, včera eště Asta, co má tátu baseta a mámu vlčandu a dneska vohařka Ája s CACIBem a buldog Jůůlinka z Anglie. To je lahoda!
Slintám kudy chodim a mozek má dovolenou. Velí mu prostata. A bude to trvat tři tejdny.
To bude noc! To bude blaho! To budou sny. Nic, než sex a haréém. A při snění výraz gigola! Mmmm! Jen to ráno bude šok.
Místo překrásný háraffky na mě bude valit bulvy zase Vona.
Slintá a plajzá a intenzivně líže a za tejden je boule pryč.
To Vona má voči na šťopkách, tedy na kmenech a bulvama koulí doleva a doprava a dokulata a furt jen merčí, esli si neléčim packu sám. Honí mě po kvartýru s vatičkama, tyčkama, špejličkama, lahvičkama s vodičkama, mastičkama a chce do mě cpát ty hnusný prášky. Den co den.
Mam hlad, protože nemůžu sežrat ani kousek špekáčku. Protože uvnitř místo masíčka na mě čeká tvrdá hořká bobule. A co kdyby mi vypadla do bříška.
Nežeru tedy nic. Dneska vyrazila k řezníkovi a přinesla 73,8 dkg párků.
Řikala nááá, vem si, lahůůůdka. Nejsem ale blbej. Nedávno mi přinesla párky jen tak. A to nejni normální. A dneska mě s nima nevošálí. Ukous jsem špičku a vyplif zbytek na zem. Žádná boule na světě nezničí muj čmuch. A moc dobře vim, že vevnitř ta potvora schovaná je. Ať si jí sežere sama. I s nohou párku. Třeba jí po tom zmizí její boule na mozku.
A když chyběj, tak na kořenu vocáásku!
A pandy nechť pořádně vygruntujou!
To z ní vypadne, když mi ho navonduluje furminátorem.
Kdyby mě tak nezvohyzdila, měl bych pořád svou krásnou něžnou štíhlou sedínku!
No jasněě, můj milej deníku, to řekla pani Chytrá zas. Pandí vejšplecht.
Psí voči sloužej hafanovi, aby moh sledovat kočku, co lozí po střeše, šustí a eště u toho tvrdí tim svým pisklavym pazvukem, že prej mňáááu. A aby moh zmerčit, jestli se neblíží páníček s Vídeňskym párkem. A pár není jedna, ale dvě děěsně dlouhý a tlustý pazoury. A taky voči viděj zajíce a myši, když letěj přes pole někde v dálce, což Vona nezmerčí ani v brejlema se sklama jak dna vod jogurtů, slepota. A vždycky posloužej k tomu, že viděj všechny ty hrůzy, co mi míchá do misky k večeři. Místo labutě či lamy.
A krom vočí máme taky čmuch. A ten nám slouží k tomu, abychom našli fšechny lahůdky světa. Rozhodně né antibiotika, který mi Vona strká celej březen do žrádla. Nevěřim jí už ani bžv. Nevezmu si vod ní už to, v čem nejsou. Zasmradila s nima celej kvartýr. A tak vyvááří podle kuchařky a denně servíruje novinky. Koukni, zase nic, nechce to, dyk zhubne ježiši marjááá, něco se mu stane, je starej, potřebuje výýživu. Nááá, pišoteek. Tumááš apetýýýto. Helee, paštičkaaa. Stejně je jí to houby platný.
A nevezmu si vod ní nic už nikdy. Ani, když ty hnusný prášky dožeru. Co kdyby mi do toho zase něco zabalila.
A vám dá panda voblíznout jen lžičku po tom, co si s ní napere do hrnku vrchovatě kostek z dvoukilový piksly na cukr s poznámkou vo zubnim kazu, laseru, kofeinu a cukrovce…
Přivázaná na řetězu u starýho dubu v hlubokym černym lese kdesi v Brdech třeba nebo na Šumavě. Nikde nikdo, jen tmoucí tma. Sama, samotinká a pískala nešťastně potichoučku. Celou noc. Až za rozbřesku zahlídla z ničeho nic mě a tebe taky, brácho a zaškemrala: Prosím pěkně, pejskové, odvažte mě a odveďte mě odsud! A za to Vám budu sloužit do smrti a ani neceknu! Žádný granule. Samá šunčička. Žádný vodítko a příkazy k noze nebo sedni. Jen volno a vobojek v kůlně na háku. Den co den Vám přivedu háravku až pod nos. A denně Vám ulovim dvě macatý labutě! Říkají mi panda.
Zavři voči, brouku a budem si sníít...
Jednou a dost!
Jednoho letního večera přišla a řekla: U moře je vedro. Hotel pro psy není nic pro Tebe, to bys dozajista nepřežil. Ty a ani pán. Seš závislák. A tak nebooj,
zůstaneš ve svym prostředí. Budeš dva tejdny s bráchou Ronysákem na chalupě a budeš si užívat myši.
Dva dny před jejím vodjezdem jsem naplajzal háravou čubu Blážu z ulice, tu, co má celej rok blechy a rok co rok vod ní něco chytim a dostal jsem průjem, jako vobvykle.Vodvlekla mě k veterináři: pane doktoree, já za dva dny vodjížim po 10 letech na dva tejdny pryč, co si proboha počnu, stříká to z něj gejzírem. Musíte mi dát něco, co fakt pomůže. A jala se mě týrat léčbou a hladovkou!
S hrůzou mě předala do spár sousedky, s podobně vysokym IQ, se seznamem A3 o tom, co smim a nesmim žrát : musíš s nim co dvě hodiny ven. Nezapomeň. I v noci. Vodu mu dávej jen kupovanou a eště jí převař. A hlídej ho. Ať nic někde nesežere. Bude mít hlad. Zejtra už můžeš začít dávat po lžičkách rejži. Nezapomeň jí rozvařit a nech tam šlem. S masem začni až druhej den a krm tak co 2-3 hoďky. Máš tam dvě kila kuřecích prsou libovejch. Nech je vychladnout a rozkrájej je na pidi kousíčky. A každej den vař čerstvý, ať se do toho nedaj bakterie. A zavolej. A než bude v pořádku, voď ho na vodítku. A za tejden bys mohla přejít postupně na granule. Ale pomalu.
Zamávala, prej žádný loučení a páníčka přinutila jet s ní a zatrhla mu dát mi pusu: Dělej, jakože nic! Musí si myslet, že se neděje nic výjimečnýho. Nebo do pozná. Jsem asi blbej, tim chtěla říct. Nased jsem do auta a přemejšlel, jestli jsou fšechny pandy tak nemožný jako ta moje.
Když nás sousedka vypustila z auta, byla už
noc a vynášela si na etapy z auta tu tašku, tu bágl, tu baťoh, tu kufr, tu
igelitku, páč to sama všechno nepobrala. Tu největší si nechala až nakonec. Tu
nejdůležitější, řikala: Budu lítat jen kolem vás, tak mi tady maminka nnavařila
na dva tejdny. A to byla správná volba! Hlídal jsem ten skvost, aby ho někdo
neukrad.
Když se pro ní vrátila, na zemi ležela plechová piksla, víko pod autem a 11 smaženejch řízků fuč! Koukal jsem na ní jak trubka, vrtěl spokojeně vocáskem, nevinnost sama a z koutku huby mi čouhal kousek alobalu. Spokojenější jsem nebyl nikdy...
... V tu chvíli zvonil telefon a já zaslech ze sluchátka: Ahoooj. Tak coo, všechno dobrýý? Dojeli jste v pohoděě? Fakt díík, jsi hodná, nikoho spolehlivějšího neznám, budu ti zavázaná navždycky. Nezapomeň ho hlídat, máš ňákej divnej hlas, nebooj, hafani budou v pohodě, prášky mu zaberou, je mladej, jen dohlídni na tu dietu, ta je moc důůležitá. Jsi zlatoooo! Páá a dííík. A volej, kdyby cokoliv!
Sousedka zavěsila, zesinala, packama si podepřela svou pandí hlavu a řekla: Ježiši! To bude průůser! Von tutově do rána nepřežije! Ty mě zabijou! Jestli neskočim dřív z mostu. Ale dyk v tomhle buranově ani žádnej neni! Proboha!
Kerýho chudáčka tim myslela jsem se dodnes nedozvěděl a proč tak poulí Voči a hledá po kapsách mobil s číslem na veterinární sanitku, to taky ne. Byla statečná. Přiznávám. Nebejt toho, došlo by k děsivýmu návratu pandy. A to by pak nepřežil zhola nikdo.
Druhej den jsem byl zdráv a vesel. Jako rybička. Průjem pryč a velkej hlad. A začlo čtrnáct úžasnech dní, kdy jsem ani chvíli, ani chviličku nemusel koukat na níí! Na vodítku jsme s bráchou táhli, sežrali spoustu kočičinců, vyhrabali obrovský krátery v záhonech, roztahali po zahradě vodpadkovej koš, tůrovali polese, pili chlorovanou vodu z bazénu, skočili do rybníka plnýho sinic, vokousali mladej smrček, ulovili sršně a ječeli nazahradě na kolemjdoucí! Dva tejdny blaha, dovolený a pohody. A nikdo, naprosto nikdo nám ustavičně nemyl naše drahý milovaný tenisáky vobalený bahnem, pískem, štěrkem a hlínou. Mňam.
Ani na páníčka jsem si skoro nevzpomněl. A za to se tůůůze stydím, že jsem si sem tam řek, jestli eště někdy přijede. Páč by mě nikdy vopustil. Kolem mě pobíhala ta druhá divná panda. Ale tu jsem měl na háku a jakákoliv jiná, než ta moje, je voptimální!
Jak to bylo s řízkama se vodvážila sousedka říct pandě asi až za měsíc po jejím návratu. To už bylo jasný, že mě hliník ani vosmažená strouhanka nezabijou.
Byla to poslední pandí dovolená. Škoda!
Sousedka za rok už neměla ňák čas...
To zase vymyslela blud!
Jakoby se holubi upekli za letu!
Jedno vodpoledne jsem si hodil v rachotě šlofika, ale jen tak aby se neřeklo, páč pořádný služební plemeno nikdy nespí! Všechno má napůl v merku, i když je siesta v poledne a nebo půlnoc. Co kdyby mu do rajóónu někdo vlez. Koucour nebo cizí pes… A tak jsem dával bacha. Najednou se vobjevila Vona. Ani jsem se nezved a ďál jsem, že jí vůbec nevidim.
Sedla si na bobek a začla halekat:
Ahoooj, jak ses měěěl, celej den beze mněě?
Samozřejmě skvěle, dokud nedorazila!
Panička ti vobjenala nový čerstvý granulkyyyy s vitamíínkamaaa, za chvilku je přivezooou!
No, dneska večer budu mít hlad. Aby navalila pečenýho holuba, to ani náhodou. Maximálně si nechá pokadit hlavu.
Najednou panda vystřelila z bobku do pozoru, vypoulila zrak a a zařvala: Ježiši heleee, heleee, co to jee? Co to jeee? Vidíííte to co já? No to snad neni možný! Chyť Egonaa! Drž hoo! To jsem eště neviděláá. Heléé.
Houby pečený holubi pandě do huby!
Mně místo granulí večeře z Vltavy pod čumák čerstvá voňavá dvojitá s peřim, zobákem, nohama velkejma špinavejma s blánama. Nebejt jí, syrovej kačer by přistál přímo v mý hubě. I s manželkou.
Mojí večeři ze dvora vyhnala, vzala do pazoury hadr a blekotala:
Ty tu nemáš Savo? No to mi neřikej. Museli bejt ňáký divný, kdo ví, co měli za choroby. Lítat na dvůr. To není normální. Normální kachna nevlítne do autovopravny… Tutově měly ptačí chřipku…
Doufám, že brzy s příchodem jara zalehne s chřipkou Vona a na chvíli bude klid.
Tenkrát nade mnou stáli fffšichni svatý, chlupatý andělové s mokrejma čumákama, protože do tohohlenc fosforu kdyby mě narvala, prask by mi močák, páč bych už nikdy, nikdy ani jednou v životě, nemoh vylízt ven. Ani na chvilku. A kdyby jo, voslnil bych komplet fšecko a úúplně každej by z toho voslepnul.
Číhal jsem u dveří a čmuchal kolem futer.
Ale místo páníčkovy vůně se přibližoval ňákej smrad. Furt blíž a blíž.
Uďálo to ťuk ťuk ťuk, panda přiskočila a já vykouk jenom kouskem čumáčku jak kůzlátko.
A mezi dveřma stála ňáká divná jiná panda, přitrouble se na mě culila a řekla – ahoooj, ty jsi Egon, viiiď. Já sem přišla za Tebooou! Abys byl fešáák, víííš? A zdravej jak ta říípa! Aby tě nebolely zádíčka! A pacičky! …
Fešák jsem i bez vlastní pandy, natož bez ňáký cizí. A řepu nežeru.
Hodila na zem brašnu a z ní vytáhla kus hadru. Vyndala navíc bednu plastovou a jala se vytahovat přístroje, který se mi za mák nelíbily.
Kdo ví, co mi chce udělat – mě tak napadlo.
Panda mě chytla a ta druhá na mě hodila ten hadr a přišpendlila na mě špendlíky, v jedný ruce křídu, v druhý metr a přitom se na sebe culily jak trubky a mekotaly něco jako – no joo, děda, nesměj mu promoknout záda, tadyhle to povol, pláštěnka je důůležitá, bacha, ať ho nepíchneš, a teď na jaře můžou přijít vydatný deště!
Prej zkouška. Vim, moc dobře, co to bylo! Chtěly mě zamordovat! Pomóóć!!! Páníčku můj, kde jsi??
Nechci mít šaty jako Harry Potter!https://nd01.jxs.cz/261/747/2e7e76fa10_26659070_o2.jpg
CHCI MÍT VE SLEJVÁKU PROMOČENEJ KOŽÍŠEK. NECHCI VYPADAT JAK DEBIL!
Rosničky z celýho světa – vyslyšte mě – ať je radši sucho a ani nekááápne!!!!
Jsem hafan a mám jich teda velký hafo. Celej canis harém.
Černý, dvoubarevný, tříbarevný, s plachtama na zem a nebo do špičky, s vohonama i bez nich, s papírama nebo rodokmenem von Hraběnka. Některá je mrňavá, jiná vobří, mam i dlouhý, chlupatý a nebo voholený. S čumákama špičatejma a nebo se spláclou držtičkou.
Čubajzny se mezi sebou neznaj, a tak se nenaježej, nezavrčej a ni neservou a já je můž voblizovat fšechny. Kdy se mi zachce.
Jen Vona to dokáže překazit! Páč na mě vezme šňůru dycky, když někerá z nich hárá.
Příště to tak už ale nenechán a pořádně s ní trhnu!
Včera a dneska se ze mě stal romantik a tak jsme si z jednou fešnou zrzundou psali básně. A bylo nám u toho krásně.
A bylo by tomu tak do teď, kdyby se do toho nenavařila zas Vona. Ale aspoň se nám bude dobře spáááát…
Zrzunka je Žofinka, bydlí v útulku a mooc ráda by našla hodnýho pána. A nebo i nějakou šílenou pandu.
***
EGONKOVI NA DOBROU NOC
Než ulehneš Egone k spánku
tak popros svoji paničku,
ať na dobrou noc ti přečte
nějakou hezkou básničku.
Až očička se zavřou únavou
a ty budeš už tvrdě spát,
o čem ti četla panička
tak v noci bude se ti zdát.
Žofinka
***
ŽOFINCE
Uleh jsem k spánku, Žofi,
řek jsem si, to bude ale šlofik
přerušila mi ho Vona.
ta, co furt proti něco má
Místo básničky študovala návod
pročítala všechny noviny vo závod
kolik prej granule maj živin
na můj seniorskej vývin
Vo tom se mi nemůže zdát
páč granule vůbec nemam rád
kéž by tak četla vo bílý labuti
vo jejím do pandy štípnutí
Egon
***
PRO EGONKA OD ŽOFINKY
Posílám básničku svému příteli
a je jen pro mého Egouška,
mé verše ať ti tvá panička
před spaním pošeptá do ouška,
Aby tvé srdíčko zas pookřálo
já vyslyšela tvoje přání,
až číst ti bude verše panička
když nad pelíškem tvým se sklání,
Sen můj už se začíná,
a co mě těší nejvíce
boudu mám z ebenového dřeva
a uvnitř studené dlaždice,
Očka má se zavírají únavou
ve spánku slyším šum perutí,
už vidím jak se z dáli
ke mě blíží hejno labutí.
Ve stínu palem stojí moje bouda
s výhledem na krásnou pláž,
a kolem boudy spousta labutí
drží Egonovi čestnou stráž
A zobákem svým zaštěbetá
ten jeden nádherný pták bílý
Egonku můj já celá jsem
jen tvoje v tuto chvíli.
Každý sen jednou končí
a je to na houby,
zas pod čenichem miska granulí
a prášek na klouby!
Žofinka
***
ŽOFINCE
Jéé, můj milovanej Žofísku
Chtěl bych ti bejt celej večer nablízku
Zástup těch labutí bysme spolu pohlídali
a na tu cáklou mojí pandu zaštěkali :
Podívej pando jak krásný jsou to ptáci
Mám u tebe večer co večer reklamaci
Sežer si ty granule a prášky sama
Mně chutná víc surikati, hraboš nebo lama
Labuť nenavalíš, jseš furt jenom samý minerální látky
Aspoň racka ulov, rozkrájej a nabodni na párátka
My si s Žofkou dáme jednohubky
Nejsme žádný granulový trubky
Vo nich se nám teprv bude zdát
V noci až si budem funět do čumáku
Nemusíš se přeci vůbec bát
Schramstnem jenom křídla bez zobáku
Egonek
Ikskrát. Buď na pandu štěknu, nebo jí škrábnu, nebo drápnu do dveří špajzu, nebo zakňučim. A když nereaguje hned, tak příídu, třísknu nohou vo stůl skleněnej konferenční naleštěnej a Vona se musí zvednout a jeden mi dát.
Jednou se stalo, že došly, páč Vona, lenora líná, nezkontrolovala, že je pytlik prázdnej.
A tak jsem s ní celej večer nemluvil!!!!!! Vod tý doby si dává bacha!
Mý suchárky Dingo! https://www.dingo.suchary.cz/
Všechno v pořádku!
Pětka nahoře vlevo! Kousek Romadůru.
Řezák dole vpravo! Zbytek kočičince vod rána.
Všechny stoličky! Zapíchaný zbytky břízy.
Pohoda! Až Vona zase přileze s kartáčem, zatni je a né, abys povolil a votevřel hubu!
Vzala mě na procházku a šli jsme taaam a pak řekla: Hele, to je na něj už daleko, to nejde. Musíme zpátky. To by nedošel. A tak uďála čelem vzad. Páníček řek: Pudem voklikou, vemem to kolem pole, tam je měkkej terén, se mu pude výborně. A tak jsme šli.
Uzoučká cestička, já, vůdce smečky první, On – páníček můj milovanej za mnou za zadkem a Vona. Zezadu se vozvalo. Noo, to sis tedy vymyslel trasu, podivej seee, ani se tu nedá pořádně projít. A všude voranice, dyk se do toho bude bořit a bude mít špinavý packy. A co je támhleto? Nějaká kupka? Co to jeee … Nedořekla.
Ale páníček má recht. Měkkej terén musí bejt. Hromada se přiblížila a mě to bylo jasný! Přidal jsem do kroku a šel to zkontrolovat. Jaro je tu. Setba se hnojí. Přííroda. Močka z kravína! Luxuus. A tak jsem se zabořil až po lokty a jen zahlíd, jak pán lehce vyvalil očka. A Vona? Ta její hypotenzce! Infarkt neproběh.
V autě cestou domu jsem usnul. To byla vůůně. Mmmmm! Těšil jsem se, jak mě ffšecky holky z ulice budou vočmuchávat. Labradorka Jessi, jezeffčice Tara, chrtice Kokoska i naondulovaná pudlice Adééla i chi - hua - hua Pepa, kerej je vykastrovanej a já ho miluju jak háraffku.
A Vona? Doma mě vomyla nohy. A vzala na to mejdlo. Panda šílená. Ale to jí bylo houby platný. Močůvka je kvalitní Christian Dioor. Voní dlooouho a dlooouho …
Pak si řeknu, že bych měl po ptákách. Ale cuká to ve mně, jen co je pravda. To je fakt.
A tak aspoň líííížu !
A moje láska je voslintaná nahoře a dole, vlevo i vzadu, vpravo ize stran, má bazén v uších, slintance ve vočích, v nose durch. A láska drží a nemůže popadnout dech. A nemůže vydat ani hlásku. Páč když to zkusí, voplajznu i mandle. A já mam výdrž. A lížu a lížu a lížu a blízal bych bez přestání.
Je to lepší než pribiňák a romadůr a sejra z Volomouce! Lepší než syrovej biftek. Můj páán! To nejlepší na světě, co máám.
… ty hele, vole, brachu, dělej jako že jsi děsně unavenej, jooo!? Jakože spíme, jasněěě?? Dopolední relax!
Je tam! Položila si tu housku se šunkáčem vedle na pařez. A reje záááhon! Jakoby nemohla říct nám. Housku čapneš a přílítneš sem! Vem to vobloukem kolem tůje. Tam se Vona nevejde. Budeš mít náskok. A než se Vona zvedne z bobku, seš zpátky! Flusneš kus na zem, půl na půl, chramstnu po tom a než Vona doběhne, nahodim nevinnej face! Já a ty taky.
Lež, ani se nehni a bulvu vlevo hoď. Připravit, ke startuuuu …. a bacha vole, hele, ať tě nezmerčí….
Už se to blížíííí!!!
Vona bude mít narozeniny. A dostane dárek.
Novou boudičku. Vod pána.
Jéééé, jak se těšim. Můj páníček je Bůh.
Naštěstí mi sebou vzala Tarušu, jezevčí sousedku, kerá mi dycky doma udělá díru do latexovýho vocásku mýho voblíbenýho a panda pak ječí jak tur a nebo dva a letí do krámu pro novej.
Jen ať lítá, si moje sousedky můžou vohryzávat co se jim za chce! A Vona mi musí zajistit zábavu a musí sem vodit kámošky moje chlupatý a musí je hračkama pohostit!
Na zahradě jí Vona vyrvala z huby moje latexový nový prase růžový a pak ječela eště víc, páč místo latexu vyhloubila Tarulinda kráter na jejím trávníku. A parádní.
Vodešla tedy sehnat travní semena a tak jsem jí mezitim poradil, aby jich vyhloubila eště šest. Dorazila a hned začala: Pane Božeee, to si děláte voba sranduu? To ste jako hrabošii? Nebo co jakoo? Jedeeš! To tady furt pleju a reju a plevelim a sekám a štípu a já nevim cooo a vůůůbec pribiňáka, co jsem Vám koupila po cestě, sežeru sama, ccc!
Tara je šikovná! Moh jsem si v klidu vodpočívat, páč vodvedla práci za mě! Jen jsem to nakonec zkontroloval.
Doufám, že Tarušu vezme sebou, až nově zasazená tráva povyroste!!!
Páč je sucho a moje krásná drahá bílá voblíbená zima fuč, budou mít v lese dvounožci po ptákách. Zvlášť panda, která je slepá jak patrona.
Ale ani jeden z těch potvor nezajímavejch nemá na jeden jedinej voslintanej, voblíbenej, chlupatej, voblejzlej, smradlavej, vyblitej žlutej, zaprasenej, můj překrásnej tenisák!
A Vona? Ať si klidně najde vochomůrku! Tu nepřehlídne.
Je barevná tůze. S puntikama. Lahodná. Faaakt, moje milá skvělá, krásná, chytrá, zlatá paničko!
Diskuze ve vaně:
Vona - šílená panda (k páníčkovi): Nedávej mu, pane Bože, ty piškoty, celýýý, dyk už sežral skoro celej pyteel. Víš jako je to sladký!? A ať se nemeleee, musim ho spláchnout pořádně. A rozlom mu je na čtvrtkyyy.
Pejsek (k páníčkovi): Pomooooc!
Páníček zachránce (k pejsovi): Vydrž, ještě chvilku zlato ...
Páníček (k pandě): Ježiš, dělej, ne...
Jediný, co snesu na tom blbym vedru sou vodní toky.
A tak zas vyrazim se svou kámoškou Tarou se trochu smočit. Tak, jako loni.
Plaval sem jako dycky daleko. Páníček má totiž – na rozdíl vod ní - daleký hody. A já kůli aportu přeplavu kanál La Manche. Vona, sámo, že né moje kámoška, ale ta dvounohá prudice, furt ječela na pána – nehááázej mu to dalekóóó, dyť má tu nohůůůů… To má z toho vedra! To je snad logický, že mam nohu, ne. Jako bych měl jen jednu. Sem tam vypadal jako blbec. To vona má vo dvě míň. Vo pazoury i kola v mozku.
Chvíli sem plaval dokolečka a lákal mojí kámošku za mnou. Ta tam ale dycky vlezla jenom tak na dýlku kočky a ani si nenamočila záda. A tak sem si plaval tam a zpátky, tam a zpátky sám.
Můj páníček to vyřešil skvěle: Co zas šílíš, nech ho beeejt, až nebude chtít, tak do vody nepoleze. A hodil mi balonek 73 metrů daleko. Vona na to: dej to séééém, dyk se eště utopí, je unavenej a vzala aport a začla mi ho házet sama. Ženská nemohoucí! 2,7 m před sebe. Tak sem byl každou chvíli venku a každou chvíli jsem jí zlil.
Vona, dyk víš, kerou myslim, můj milej deníku, pak zase ječela, že už to stačí, že prej už určitě nemůžu a že sem udejchanej. Jak asi může bejt pes udejchanej, když ho voda nadnáší a je mokrej! Zase nesmysl.
Tak sem si plaval dál!
Potom se nás jali čapnout, že jsme krásně čisťoučký. Tím mě hodně naštvali.
Tak sem na kámošku mrk, ať jim předvede, co je to návštěva písečný pláže a tak vyhloubila kráter! Chtěl jsem jí pomoct, ale Vona mi to zatrhla.
Sice se Taruše bojí všech velkejch psů (teda kromě mě!) a je docela neplavec, páč prej nemá ráda studenou vodu, ale todlenc se jí povedlo. Zabahnila celý auto. I střechu, páč lezla ze zááádu dopřééédu a zase zpááátky a pak mi něco pošeptala … a já se musel smát…
… Přijeli sme domu, vyskočila z auta a letěla přímo do horký vody od sluníčka. V lavoooru. Brrrr – vedro nesnášim.
Lehla si tam a usnula.
Ach jo, ty ženský! Jen jim tak rozumět.
Sluníčko svítí a páníček mi votevřel na terasu. A já se protahuju a já si lebedim.
Pindy vo chladu dlažeb nezajímaj ani pána, ani dlaždičky, ani sluníčko a ani ledviny. A mě už vůbec ne!!! A šupajz, neciv na mě, stejně se nezvednu a mazej mi domu udělat nějakej nedělní dezertíček, páč jen na něj se podivám.
Vidim, jak zas vymejšlíš, jak mě vocuď dostat. Ale ne. Dneska se ti to nepodaří. Na to vem jed. Neděli chci mít fajn!!
To Vona nedovalí ani labuť, ani vránu, ani andulu či vrabčáka. A pipiny v parku? Ty by jí tak maximálně klovly. Páč by jim hodila leda tak granuli.
Taky chci krmení. Taky chci ptáčky. A Vona mi ukrojí tak leda kus mražený slepice. Křehčený. Abych měl eště větší hlad.
Budu muset vyrazit do parku s páníčkem.
Mňam.
Na jaře je vedro, fšude to smrdí pylem ale vobilí? Ňaaaaaaaam! Pozitivní, optimální, šťavnatá, zelená jarní věc.
Esli už moje voblíbená kosa skončila, marš zemědělci na pole a šup šup – zasadit ječmen!!
https://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-brno/zpravy/173946-udelejte-si-stavu-ze-zeleneho-jecmene-radi-vedci-z-mendelovy-univerzity/
Já ale jo. A dělaj mi radooooost! Den co den. Na podzim, na jaře, v zimě i v létě, když je vedro vodporný.
Byla dovolená.
Vona držela v pazouře foťák a furt s nim mávala a posouvala kolečka sem a čudlikama tam a stejně vůbec nevěděla kam. Pak fotila páníčka zleva, druhýho zprava…. a mně. V jednom kuse. Tadyhle prej si sedni, lehni si támhle, nekoukej do stran, koukej semhlenc, kočččička koukni, nehejbej se, co blbneš, kam deš, na hele piškotek. Nejsem blbej, vim, že kecá. A tak schválně čučim jinam. Úplně stejně jako páníček jeden i druhej. Ty to taky nesnášej. A vyfotit je, to je teda fakt, je eště větší umění, než mě. Ale Vona se nedá, dotěra a fotí a fotí a fotí. A pak zkoumá a maže a fotí zas.
A to vo tý dovolený řekla:
Noo, furt líítám s foťáákem, fotky krááásný. Celý stovky. Ale jáá? Dyk, to vypadá, jako bych ani na žádný dovolený nebyla. Vy steee, teda. To mě nemůžete vyfotit? Vy? Aspoň jednou? Jedinkrát? Na pamááátku? A ta přííroda kolem. Koukej. Támhle. Nádhera. Dyk nebudu mít jedinej snímek. Ani sama ani s Egonem. Přeci nebudu řikat cizim lidem. Jako bych tu ani nikdy nebyla. Je to na automat. Ale držte to rovně a zaberte i všechno kolem. Je to tu takový kráááásný.
Páníček to vzal na jaře do ruky: Jéé, no joo, furt, ty naděláš. A nestůj, jsi v přírodě, di, ať jste v pohybu, nejsi na palandě. A tvař se normálně.
A malej páníček, ten co je už větší než ten velkej, v létě řek: Neboj, jasně matko, vemu tě s vlnou. Dej to sem.
A má to. Panda jedna hloupá nevzhledná. I automat se lekne. Jedno foto z jara. Druhý z léta. Nemá škemrat. Ať si zmačkne knoflik samospoušť.
A nebejt chlapů mejch milovanejch, je docela možný, že by se mi sem Vona eště nacpala.
A tak mě pán pohladil mezi ouškama a řek - dal by sis, coo? Bílkoviny, viiď? Ale neboj, je slepá, ňákej ti tam zůstane.
Pak jsem zaslech ňáký divný zakvílení, vyjdu ven, jdu po čmuchu. A copa to nevidim? Dirku!
A copa to v ní necejtim? Pandu!
To byl klíííííííídek. Pohodaaaaaaaaa!!!! Super. Pohodička.
A to ticho. A ten klid.
To by byl celej vííííííííííííkend.Ale páníček zapomněl zaklapnout to víko!
Páreček, co se rozpouští blahem na jazyku.
Lahodnej pribiňák jemnej jak samet.
Bramborová kaše rozšlehaná jak hedvábí.
Hlaďoučkej Romadůůr, co tak krásně voní.
Ale tohle?? Co to jee? Co to je tohlenc? Sem na to nevěřícně kouk. Úúplně tvrdá kost! Pro mě? Pro zaslouženýho seniora? Na moje zoubky křehoučký, co celej život pracovaly s tenisákem v hubě a unavený jsou tou velkou námahu? Cccc.
Tak to teda ne! A když je neschopná koupit mi vilu s pozemkem 3627,80 hektarů, zahrabat se holt kost někam musí… .
Jako by to Vona nevěděla.
Tak jsem s kostí vobešel asi šestkrát nebo sedumkrát byt. Tam a zpátky. A zpátky a tam. A nakonec jsem usoudil, že jediný vhodný místo v našem kvartýru je její brloh. Pach to tam má stejnej, jak kompost na chalupě.
Panda šílená si to dovalila z rachoty, můj milej deníčku a řekla – nazdar, hafane. A zavelela sedni. Vytahla z tašky dva mikroteny a sdělila: Mrkni, něco pro Tebe mam. Jeden pytlik je můj a druhej je pro Tebe. Vod jedný hodný pandy, co na Tebe myslí. Vyndala dvě nohy vídeňskýho párku a řekla – na. A pomalu. Koukej kousat, šetři si to. Né abys to spolk. Civěl jsem jak puk. Vona? A Vídeňák? V tom něco bude. To nejni normální. Páč jediný, co by mi mohla přinýst je leda tak nenasycená matná kyselina.
Nejdřív jsem se zahleděl nevěřícně nahoru na její vošklivej čumák a pak vydřeně dolu na párek. Čuchnul k tomu a nohu vypliff na zem. Tutově do toho musela strčit ňákou nevzhlednou tabletu hořkou vodpornou a myslí si, že jsem blbej. Uchopil jsem to řezákem vlevo nahoře a řezákem dole vpravo a lehce s tim klep. A Vono nic.
Tak jsem po tom chramst a spolknul jsem vobě nohy naráz.
Než si sundala boty, zkontroloval jsem i pytel její. A byly v něm další dvě. Nohy voňavý. A tak jsem je rychle zblajznul taky. Přeci nedovolim, aby je sežrala Vona, když jsou tak děěsně nezdravý. Může si dojet ten blbej bílej zdroj sacharidů, bílkovin, vlákniny, minerálních látek, vitamínů bé jedna, dvě a tři i nepotřebnej zdroj škrobů parboiled, co mi cpe každej den do misky k masíčku a já ho musim složitě přebírat jak Popelka. Párečky pro mě, nevzhledná hubená rejže pro ní.
Votočila se, sebrala prázdnej šusťák a řekla: Dals mu ten zbytek rejže? Uvařim mu na zejtra novou, jo?
Páníček vykouk zpozarohu a řek. Nedal. Eště nevečeřel, vařim mu maso, už tam byl jen zbytek…
Zesinala! Komu není rady, tomu neni pomoci. Mlsnejm pejskům se nedává dezertíček před večeří. To každá chytrá panička ví. Páč potom rozhodně nepapaj vodporný tvrdý smradlavý granule. Chyba! Tvoje chyba, hloupá pando!
Po takovym předkrmu se ti dneska na granule vybodnu. To si teda piš!
Šla s náma ale panda. Procházeli jsme se lážo plážo, žádnej spěch a Vona sdělila: Věčně věkův ho vodíš na šňůře, pust ho, ať se proběhne.
Pán na to řek: Vodítko mu nevadí, je dlouhý. A neběhá. Je starej, vyšlapuje si to rozvážně. A skoro neslyší, moh by vlízt do Vltavy, jak ho asi zavolám?... Panda vobrátila svý vypoulený voči v slup a vodvětila na to: Proč by měl lízt jako do Vltavy, ježiši? Není mu vedro. Je úúúnor. A pohyb mít musí.
A vodepla mi karabinu. Má pravdu. Pohyb je zdravej…
Bohužel má hodně nízkej tlak. Nebejt toho, dostala infarkt a na břehu sebou flákla.
A teď dostanu infarkt asi já. Z toho vedra. Zabalila mě do deky. Jako veku.
Koukej, deníku, můj milej uššák, kerej nikdy nezapomene koupit mi něco na zub.
Doufám, Zajíci, že se ti brzy zas porouchá tvoje kára. A příště ti voznačkuju blatníky ffšechny. Zaručeně! Na to vem tedy jed!! Až přijedeš zase do garáží na Smíchov do wéwéwéautosluzbybaduracézet.
www.autosluzby.badura.cz
https://cms.egonortbohemia.webnode.cz/news/muj-denicek-2014/
Kutálí se můj balonek s vocáskem latexovej, kutálí se chlupatej tenisák. A kutálí se taky fotbalovej balon Adidas, kterej mi pučil malej páníček, co už je dávno větší než ten velkej. A kutálí se i balonek pryžovej a pingpongovej, co se hned rozhryzne a udělá lup i ten moderní Kongovitej, na kerej už nemam chrup, ale za mlada jsem ho sešrotoval za 2,3 minuty i míč s Mickey Mousem nebo Rumcajsem a Mankou gumovej, co se prohryzne coby dup, ale taky vlašák po zahradě se kutálí a lískovej voříšek v čokoládě po vobejváku,když se jí vysype z pytliku.
A taky já jsem se kutálel za mlada. Jako sudy.
Ale kostka? Na náměstí? To může vymyslet jen Vona. Tři vrstvy, šestadvacet dílů, vosum rohů, dvanáct hran, šest středů a počet kombinací paciček, oušek, očiček, podsady a čumáčků podle manžela pandy Rubikový : 43 252 003 274 489 856 000.
No, to má teda Vona co dělat, až jí s tou kostkou s mym páníčkem voblíbenym, milovanym, nejkrásnějšim trochu zatočíme do všech stran!! Rubikův Egoušek! Celoživotní hlavolam, kterýmu NIKDY, NIKDY žádná panda nemůže rozumět a zůstane pro ní chlupatou záhadou napořád!
Je to prima, můj milej deníčku, že žádnej dvounožec neví, co si vo ňom vopravdicky myslim!!! A zvlášť Vona!
Noo, to je dobrýý, došlo maso. Nechápu, proč když něco dojde, nemůžete to napsat na papír přichňáplej na ledničce…A co teď večíír? Ffšude zavřeno.
Vzala si hacafrak a na chvíli vypadla.
Leh jsem si před špajz a čekal, co dovalí.
Důležitě vkráčela zase dovnitř kvartýru, valila si to do kuchyně, nasypala do misky granule, který tak nesnášim vod začátku tisíciletí a řekla: No, snad to projednou přežije, zavrzala votvírákem a zamíchala mi do chemickejch koulí konzervu.
Eště, že bylo ffšude zavřeno. Žádný petcentrum a žrádelní psí butique, esenciální mastný kyseliny nebo model holistických řad. Vod Číňana z večerky přitáhla za pětku konzervu se sojou, plnou vobilovin a éček. Mmm M! Její sůl a koření přehlušila i ten vodpornej pach suchýho žrádla, kterej nepřehlučí ani půl kila masa z mladýho bejka z jižní Áámeriky.
To se mi to teď spííííííííí ! Nevim, proč jí tam Číňan nenapíše, že je to nejvhodnější strava pro psy plná živin k prodloužení věku doporučená certifikovaným dietooologem Evropy. To bych si denně dával do čumáku!!
Kéž jí brzy navštíví pan Alzheimer a Vona nebude mít ánung vo cancech na ceduli na lednici.
Trochu jsem si couff, předved rozběh a uďál hop. A páníček nastartoval. A jeli jsme. Vona stála a čuměla jak trubka, překrásně se vzdalovala a jekot postupně utichal: Ježiši nemůžeš toho psa takhle vozit, dyk vypadneee. Dyk mu nafouká do ušííí. Dyk vyskočí za kočkou za jízdyyy. Slyšíííš! Dyk ten starej křáp nemá pásyyy.
Bude mít zánět spojiveek!
Už za rohem to utichlo!
Páníček se na mě votočil, podrbal mě za uchem v zatáčce a řek: Tak a už je fuč!
Miluju vichr v uších, můj milej deníku, prchající kočky a pohodlný cestování bez šňůry. Doufám, že jí pán sveze taky a že z vichru Vona dostane glaukom a zánět středního ucha s komplikací. Že zalehne a přestane prudit nejen na chvíli!
Dneska už je mládí fuč a tak mě votevře dveře a pomůže mi na sedadlo. Ale střechu a vokno nechává Vona zásadně zabedněný.
Vona ho vypouští do výběhu.
A já si na něj ale počkám.
Až ho ponese zpátky, uvidí, co je to starej Řííman.
„Většina pozorování UFO (uvádí se okolo 90 – 97 %) má racionálně vysvětlitelný původ, existuje však řada pozorování, kde se nepodařilo příčinu hlášeného jevu určit.“
Jeden v boudě na vesnickym dvoře, jinej v kotci, další v zahradnim doupěti a nebo v garáži domku. A nebo uvnitř malýho baráčku či honosný vily s luxusní podlahou, kterou jim chodí uklízet hospodyně.
Někteří jsou ustájení v předsíni městský garsonky, jiný na letišti mezonetovýho kvartýru, další na sedačce panelákovým vobejváku nebo v činžákový ložnici v čalouněnym pelechu.
Ti, co bydlej na vesnici si lítaj po trávě a v bahně, brankou zdrhaj za háravejma sousedkama a přeskakujou si v mládí plůtky všech velikostí a druhů, když se chtěj vydat na celodenní vejlet.
A ti, co je rvou dvojnožci do bytů, kde jim mejou packy a cpou je do bílejch beden jménem vana nebo sprcháč, se do nich musej nějak dostat. Výtahem, kde si hafan může lehnout, když jede do 30. patra bez práce nebo po schodech. A dycky procházej chodbou.
Před těma bytama jsou chodby, s voknama a nebo úplně bez voken a těma se musí projít k těm dveřím, za kterejma je ráj každýho psa, kde si může dělat co chce. A na těch chodbách je míň či víc takovejch dveří. Ma tý chodbě hafani potkávaj jiný hafany (někdy taky drápavý kočky), a ffšechny možný druhy dvunožců a dvounožek. No a za dveřma, co vedou z tý chodby má každej z nás postel, pelech, přepravku, spacák nebo karimatu a gauče na hryzání, vobložený stěny na broušení zubů, misku na denní menu i mrazák na flákotu nebo pytel hnusnejch granulí. A taky páníčky. A pandy šílený.
Někde jsou jeh holý zdi, jinde grafity a nebo si ty chodby dvounohý sousedi hejčkaj výzdobou.
U nás v baráku máme v každym patře galeeerii. Honosný vobrazy všech, kdo bydlej v jednotlivých brlozích na patře. Namalovali je ti nejmenší lidský štěňata.
A mezi vobyvatelema visim na chodbě i já.
Kdykoliv jdem domu vokolo, panda pronese, že vypadám na vobrazu jak vorel.
Ccc! No, neni blbáá?
Jsem si šel na vycházku a najednou Vona: fůůůj, bacháááááááá, ať se eště nepíchneš....
Fakt je úúúplně mimo. Mimochodem, jak je vidno, mimo není jen Vona, ale kdejakej dvounožec. Každej je mimo ale jinak...
Jsou úúúúúúúúplně ffšude. Vlevo, vpravo, vepředu i vzáádu, na trávě, chodníku, ve vchodech i vprostřed silnic. Pandy i panďáci v nich šlapou vo sto šest. Eště že my, hafani, máme čmuch a nemusíme si je voznačovat praporem!
Je ale velký umění v nich najít lidský a kočičí....
https://praha.idnes.cz/praha-bojuje-s-uklidem-exkrementu-po-psech-fj3-/praha-zpravy.aspx?c=A140201_2029257_praha-zpravy_bur
8/2
FUJTAJBL!!! :
https://zpravy.idnes.cz/mesicni-predpoved-pocasi-unor-az-brezen-f0n-/domaci.aspx?c=A140208_160358_domaci_maq
Z toho může bejt nadšená leda tak Vona. Páč je vypalichaná a nemá pořádnou srst.
Nesnášim vedro a miluju kosu!! Páč když je kosa, je ze mě jura.
8/2
Zase začly hárat všechny najednou. To je lahoda! To je pohodička! Sára, Brita, Jessi, Lucka i Keisy. Jo, všechny holky z ulice. Najednou. A vyvrcholí to za čtrnáct dní.
Panda je hysterická a já blížu a cvakám zubama a slintám a k zemi jsem přilepenej vteřinovym lepidlem. Nevodvleče mě nikdo. A už vůbec né Vona.
Do zbytků sněhu jsou vůně zateklý a žádný blbý slunce je nevypálí. Nechci žrát, ale jak se hne panda kolem dveří, už stojim nastartovanej. A utikám ven dólu a když mě rve zpátky domu, vodmítám jít nahóru! Chci přenocovat před barákem!!! Nepudu domu a nepudu! A na schodech se vzpříčim a nehnu se ani vo krok! A jak se panda votočí, šup a už letim zpátky ke vchodovym dveřím.
A Vona? Ať si myslí, že mě bolej nohy. Třeba mě začne konečně nosit, abych si nenamáhal pacičky a šetřil si je na háravej lov! Páč ten bude bohatej!
Dyk se to jednou musí stát!!!
Jednou se mi to musí podařit!!!
A mimina budou na světě!!!
A bude nás víííc!!!
7/2
Je libo večerní kávičku? Pro mojí milou paničku ....?
S notnou dávkou chlupatý lásky? Když se může o víkendu spát?
To vížejo! Tady jí máš, s mou podsadou, sousedky háraj, tak lehce naslintáno... Uží si to, pando! Ráno se válet nebudeš. V 7:00 h. budíček. A na procházku s Egonkem!
6/2
Vobleva!
Myši začínaj vylejzat z děr! A myslíš, můj milej deníku, že mi ňáký Vona přidá večer do granulí!
Ani jedinou
5/2
Je to panda prolhaná!!
Řikala mi, můj milej deníčku, že musim vydržet! A tak jsem držel. Řikala mi, že se dočkám a že si to užiju až do jara!!! A výsledek? Dva dny mojí drahý, krásný, voblíbený bílý pokrývky. Dva dny po roce!! DVA dny. A sníh je pryč. K čemu mi narostla hustá podsada? Nemam si na čom chladit sedínku. Do čeho strkat čumáček. Ani co voblíznout!
Chci, aby byl zas mrááz!
Snížku, snížku bílýý, spadni na mě zas!!!! Proč mi to děláš! Kde siii, je přeci eště brzy! Nebuť jako Vona´!
Byl teprve leden, gaz kotel jede na plný koule. Vona topí jak zjednaná. A až za dva měsíce bude duben! Eště tam přeci budem. A když je bílo, tak je lííp!!!
4/2
3/2
Krtek
Hrabal jsem a hrabal a hrabal a hrabal. Loni.
V záhoně, na skalce, v hlíně, na kompostu, na anglickym trávníku, mezi dlaždičkama, na koberci i v krabici. Všude jsou ho cejtil a všude po něm zůstávaly stopy. Číhal jsem na krtka 6 tejdnů a 4 dny. Nakonec jsem ho chyt! Vona mi ho vyrvala z huby, že prej má blechy. Čapla ho do hadru a řekla: Fujtajbl, eště tě škrábne. Podivej, jaký má velký nohy. Vodnesu ho daleko. Aby se už nevrátil.
Co s nim uďála, kdo ví. Večer byl dezert…
2/2
Jsem děěsně technickej typ!
Byl jsem v práci a hlídal jsem převodoffku. Páníček jí vyráběl. A to já musim bejt dycky u toho. A lehnu si na to nejvhodnější místo!
Aby se dalo řadit čtyřikrát dopředu a taky zpětnym chodem dozáádu. Do záběru se v tý železný potvoře dostávaj přenosový kola jako moje packy a tim se měněj votáčky stejně, jako měnim rychlost já. Nemam ale hřídel. A to je mi fakt fuk. Couvat umim taky stejně jako zpětnej chod. V poslední době mi panda říká: Ach, jo chlupáči, ty seš teďkons samej neutráál.
My psí senioři už kašlem na synchronizaci a mechanizmus přenosových kol, páč ty už tolik nefungujou, jako dřív.
Ženský chlupatý ale můžem ve věku každym. I když jsou hodně votravný, chvíli nepostojej a kecaj vo sto šest.
Eště, že tam nebyla Vona. Tutáč by mi chtěla vyměnit těsnění!
https://www.autosluzbybadura.cz/prijemne-posezeni/
1/2
Plynulej pohyb přesně do rytmu hudby? Elegance a ladnost páru? JO!
Dogdancingová divize já a Vona? Rozhodně ne!! Jedině s mojí holkou. K tanci nepotřebujou psi žádný lidský pandy!!!
Lepší než chůze u jedný pandí pazoury, je mít možnost vybrat si z pacek čtyř, u který chci běhat nebo stát. Ze čtyřech krásnejch nožek. A chlupatejch. Votočky a slalom kolem struků! Vočmuchávání pacek, hop sem a nebo tam, válení sudů smíchy, jak na to panda čumí. Couvačky, rotačky a voblízávání uší a čumáku. To všechno zvládnem levou zadní, kerou panda nemá!
A po ukončení série proběhne líbačka! Mmmm! Jak příjemně jí smrdíí z huby.
31/1
U doktora jsem byl.
Antibiotika jsem dostal.
Poprvý v pondělí.
Mam policejní předky.
Co řeknu, tak je zákonem.
Nikdy nekecám.
Že je žrát nebudu - sem řek.
Ráno je Vona hysterická a je to tu den co den: Ježiši já na to fakt nemam, to je kvůli tobě, páč ty ho furt jen přemlouváš, sám vod sebe to žrát nebude, tak mu to prostě strč do huby, ať už je to vyřízený.
Dvě hnusný hořký tablety šeredný. FUJ! To prostě do huby nevemu. Nechápu, že to nepochopí!!! Smrděj. Bleeee!
Předevčírem páníček zkoušel eidam, apetííto, šunku z kuřete a paštiku s játrama z husy. Včera koupil ementál, veselou kráávu, šunku z mladý krávy a paštiku z jater z kachny. Dneska dojel pro kiri, grand padano, mozzarrelu, bruselskou paštiku s brusinkama a mortadellu. Na zejtra má připravený volejoffky, paštiku mandlovou i májku, romadúúr i presidenta a kus šunkáče v celku. A krabici vídeňskejch párků z Makra.
A blíží se víkend. Tablety nevzhledný budu žrát dva až tři tejdny. To jsem zvědavej, co všechnu v menu dostanu!!
Páníček pečlivě zabalí do toho, co sežene, voba ty hnusný prášky a řekne – na. Já k tomu s vodporem čuchnu, voklonim hlavu a zatnu zuby. Do huby se mi nikdo nedostane! Je tam zamčeno. A tak volá jí. Né, že by si neporadil, ale nechce mě týrat. Vod toho je doma jenom panda šílená. A Vona dycky přííde a řekne: To mu neumíš votevřít hubu a položit mu to dozáádu. Přidržíš mu hlavu nahoru, pohladíš po hrtanu a je to. Tenhle druh prostě normálně nesežere, cejtí to, ať to šoupneš do čehokoliv. S tak panda balí! Do krávy, paštiky, sejra nebo do sardinek. Hubu mam pevně zavřenou. Nemůže se tam jednou rukou dostat. Rve mě do rohu u skříně a nakonec hubu vyvrátí. Nacpe mi humus do jícnu a drží. A já sedim a čumim a ani se nehnu. A polykat nebudu. A just ne! A tak čeká a čeká a polknout prostě musim. A pak řekne – hooodnej byl, tady máš piškotek. Piškotek si vod ní ale nevezmu. Vod ní si nevezmu už nic. Pustí mě, já vodejdu na pelíšek a lehnu si a za pět minut udělám – flus. A tablety jsou zcela vočištěný na koberci. Páníček mě pohladí a řekne: Noo, jasněě! Expertka, co radíí! Bravo!
A všechno jede na novo. Celkem mě to baví ráno, kdy Vona pospíchá do rachoty. Je to zábava.
Nakonec udělám radost páníčkovi a tu vodpornou chemii tedy spolknu. Ale zásadně s kusem másla přes pandí řev vo tucích, játrech a průjmu.
Ale už jim nevěřim ani slovo. Voběma. A za to může jen Vona. Neměla mě k doktorovi vodit. Matlala mi packu skoro měsíc, mohla mi jí matlat dál a né cpát mě chemií. A tak nebudu žrát ani biftek a ani telecí plecko. Páč by mi do něj mohli tu věci zamotat. Když mi nandaj do misky žrádlo, čtvrt hodiny ležim a schválně nevstanu. Pak misku vočuchám, vyberu předníma zubama pár kousků a jdu vod toho. Většinou to stejně cpou dospod. A to já dobře vim. Nejsem přeci blbej! Ale mam hlad. A tak mi musí pán dát aspoň kus svojí večeře. Je totiž jasný, že do jeho mu Vona nic nestrká. Dneska byla dušená mrkev a hovězí plátek. Mňam. A zejtřejší porce bramborový kaše.
Při novinách ČT2 a Nova jsem pandě řek – naval moje krekříčky! Řekla na to – tovížejo, nic nebude, koukej mazat dožrat granule! A to tedy ne. Jak mi nedá to, co chci, třísknu packou do jejího skleněnýho stolu! Až to zadrnčí. A jak hned naběhne a votevře poslušně mojí pikslu!!
Dneska mi čuměla na packu a řekla: Hele, vypadá to, že je to lepší, že to zase zabírá. Jen počkej, radovat se dlouho nebudeš, protože až budeš dělat jarní úklid až někdy v dubnu, pando šílená, nebo v máji, lenoro líná, najdeš ty svoje prááášečky vyplivnutý za botníkem nebo za pračkou!! Vo to se už postarám.
30/1
A deme za kultůůrou
Když jsem byl mladej, byl jsem pořád někde v terénu. Na poli, v lese, na cvičáku, na závodech, na výstavě, na vejletě a nebo na celodení tůře. To bylo samý CAC a ZOP a ZZO a Agility a CACIB a ZPU a ZMP a Fly-bal a IPO A ZVV a SLV a JÁNEVIMCOEŠTĚ, hlavně jsem se vylítal a dycky jsem dostal děěsnou spoustu dobrot.
Mládí je fuč a tak chodim na poklidný procházky s čubama ze sousedství, válim se na pelíšku, lížu háravky, loudim, cpu se lahůdkama a každej den čekám, esli na mě páníček nezapomene s pribiňákem. A jestli mi koupí u řezníka vídeňskej párek, když si jede pro svačinu. A už jsem si taky zvyk, že moje panda není normální a zjistil, že je to trochu i tim, že není chlap.
Místo toho, aby mi doma ugrilovala kuře, semtam vymejšlí blbosti a říká, že prej musim mít pestrý zážitky. Jenže já nejsem Bílej Tesák.
To loni na podzim, jednoho večera Vona řekla: „Hele, už nejsi žádnej jura, měl bys dohonit mezery ve vzdělání, poceem, tě trochu překartáčuju, ať jsi fešák a pojedeš se podivat za kultůůrou. Do toho domečku, kterejs viděl jenom zvenku. Je děěsně starej a historickej a dneska je v Praze Muzejní noc. A tak tisíce dvounožců místo procházky s váma, hafanama, jdou taky jednou někam sami a nechaj svý miláčky doma, víš. Ale ty jsi adept přímo do Muzea. Taková naše historická památka. Náš cennej exponát, co? Tak pudeš taky. Na, tady máš novej vobojek, ať ti to sluší a jedem. A vedle je ten velkej park…“, dodala, „ …kde už jsi taky byl, tak se tam zas projdeš a pak se pudeš podivat tam, kde jsem si vzala tvýho páníčka. A kdybych to neuďála, tak bys měl po ptákách. To si teda piš. Byl bys přivázanej někde na řetězu, v kastrolu zbytky ze školní jídelny a žádnej párek, pribiňák a nebo biftek z argentinskýho bejka. Tak se zvedni a jedeme. Šup! A koukej se chovat jako vzornej pes!“
V létě jsem tamtudy šel vokolo a myslel jsem si, když jsem se podival nahóru na věž, že vyjedu do voblak a jako pták uvidim úplně ffšechny čuby v Praze zezhóŕa a skutek? Utek! Řekla: Tak to teda ne, nahoru vede 221 schodů. A neni tam výtah. A co by tam dělali pejskové. Eště bys spad!“
A tak jsem se tam teda mrk tentokrát aspoň zespoda. Kde si panda brala chudáka páníčka, mi bylo celkem fuk (leda, že by mi tam přivedla nějakou fešnou háravku, se kterou bych se zasnoubil, klidně i na starý kolena, ale to Vona ne) . Ani tam nevystavovali v galéérii fešný pudlice, ale byla tam hospůdka na nádvoří. A měli tam koláááč! JO! Ten byl!
https://www.facebook.com/
www.facebook.com/NRpraha
29/1
Zajíc
Někerej rafan je mistr republiky v kousačkách, jinej se svou pandou vrcholově třebas tančí disco, další vyčmuchá i jeden joint kokainu v obrovskym kamionu plnýho vepřů a někerej zas třeba s ondulací vyhrává CAC a CACIB na světový šou hafanů. To já umim taky! Zakousnu se do telecího plecka, zatočim s pandou coby dup, ani jeden kočičinec 1,6 km mi neunikne a holky se za mnou táhnou z celý ulice. A navíc tvrdě makám v naší autodílně. Do rachoty jezdim ráno eště za tmy. Sám s páníčkem. To totiž Vona eště chrápe, lenora, zatímco já zodpovědně hlídám membrány, těsnění, převodovky a ložiska, tlumiče, pohony, osy, poloosy a i celovosy či písty a dozírám na to, aby mi každej zákazník nikdy nezapomněl hodit i můj balonek. A je to pohodička, páč si můžu celej den dělat, co jen chci. A panda? Chodí do rachoty daleko a vidim jí až večer!
A tak jsem si polehával chladivýho ráána a přemejšlel, co mě dneska čeká. Jenže z rozjímání mě vyrušila Vona. Přihasila si to zrána za námi a prej si přivstala. No, to jsme ale všichni šťááástní velice!
Ležel jsem akorát na dvoře a jak vylezla z toho svýho luxusního Porsche-Felícia, začla: Je leden, to jsi nepostřeh, nemůžeš ho nechávat válet se v takový kose venku, nastydne, dyk to řikám furt dokola. Proboha, je navíc starej. A eště sněží a do toho mrzne. Podivej se, jak tady leží. Vlhkost a kosa není na klouby dobrá. Si vo tom něco přečti po čtyřiceti letech, ježiši. Dyk se tady takhle válí. K noze. Di di di – šup, mazej na pelíšek. Na místo! A hnala mě zpátky do kanclu. Sem se nevochotně zved, ale jen proto, že mi bylo jasný, že za chvíli zas vodprejskne a budu mít celej den klid.
Vona seděla, pila kafe, zvedla hlavu a najednou řekla: HELEE, ZAJÍC! Vystartoval jsem z kanclu jak střela. Zajíc na Smíchově!! Přiběh vod Dobříše z Brd. Nebo z Chuchle třeba! No to je něco!! To bude sváča! Supeer. A ušáka jsem neviděl. Kousek vode mě ale zastavilo auto a já hned merčil, kdo to jede. Tééda. Skvělý. A z fára vyskočil pan Zajíc. Fotograf. Miroslav. Náš stááálej zákazník. A to je eště lepší, než celá kolóónie hlodavců. VIP! Protože nikdy /a tim myslim nikdy/ mi nezapomene koupit vídeňskej párek, protože mě zná vodjakživa a tak ví, co mam nejradši. A né žádnej sejrovej vošizenej. Ale pravej! Plnej masa. A rovnou čtyři nohy. A nebo kus přesolený sekaný. A nezapomněl ani dneska! Prostě chlap!
Panda vytřeštila zrak a snažila se blekotat něco na způsob – Jee, dobrýý den, to jste ale hodneej, ale vííte, stačí maličkoo, páč… a je potřeba mu to dát na malý kousky, se mu to ještě vzpříčí v krku a ani si to neužije… a vůbec, stačí mu jedna nožička ... Je tam totiž koření… Ale páníček si poklepal na čelo, mrknul na Zajíce a ten mi hodil všechny čtyři nohy přímo do huby. MŇAM!
Na jeho počest jsem mu označkoval blatník!
Už se těšim, až zase dorazí. Doufám, že se mu brzy auťák zase rozbije! Že bude potřebovat generálku a bude sem muset jezdit den co den! I s pazourama z Vídně.
https://wwg.cz/WWG.cz/
https://www.facebook.com/
28/1
Láska za všechny prachy.
Kdysi si panda myslela, že si koupí novej svetr vod mistra Versaceho, na rypák francouzskej make up Diooor, aby nebyla moc vidět a na vánoce že vyrazí na vostrov Bali sežehnout si v tangách trochu celulitidu. Ale pak si koupila mně! A já jsem pejsek. Hodný hafánek. A pejsek je kasička. Celoživotní keramický prase!
A když se s kasou třískne vo zem a rozdělí se na čtvrtky, žádnej Ital, Eiffeloffka, žádná Indonéésie! Jeden dílek veterinář, druhej dílek psí hračkárna a třetí závody. A ten čtvrtej nutno prožrat. Do posledního halíře! Pěkně poctivě!
Páč pandí povinnost je nacpat fšechno jenom jednim směrem – Canis lupus familiaris ! A běda, esli ne!
27/1
Proč jsi mi radši nekoupila labuť, co jsem si přál k vánocům?
A je to tu! Už jsem myslel, že na to panda zapomněla…
Před tejdnem mě vobjednala k Lukášovi. K mýmu doktorovi. Ortopéédovi.
https://fbcdn-sphotos-f-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/t1/1441256_10151789282442599_236753773_n.jpg
Tomu, co mi dycky řekne: Nazdar, Egone! A toho, co ho mam tak tůůze ráád. Jednou mi totiž řek: Egone, ty seš ten nejhodnější vlčák co tu znám. Ale navštěvovat ho nemusim.
Sem si řikal, že na to tutáč zapomněla a k Lukášovi mě nevodveze. Když dneska řekla Pooď, tak pojedeme, myslel jsem, že mě vezme do Petcentra, protože mi došly suchárky a ve špajzu je jen prázdnej pytlik. To je vidět, jak pečlivě se vo mě stará, mrcha.
Venku mi nasadila bundu, abych vypadal jako blbec a vobešla se mnou blok a pak řekla – šup, hopky, nasedni si. Našláp jsem si jednou packou, votočil se na ní a řek: Tak děleej, hezky mě tam zvedni!
Chvíli jsem si v autě leh, ale pak jsem si ale všim, že jede cestou, kerou fakt vůůbec nemam rád. Houby Petcentrum, směr Vetcentrum si to valila!
Vodmít jsem vystoupit, dokud mi nesundá ten trapnej voveral. Nechala ho na sedadle a vodvlekla mě do čekárny.
Potupně mě posadila vedle kočky. Eště, že byla zavřená v plastový bedně! Vodmít jsem se na ní podívat a vokráčel jsem si sednout pod prodejní pult, protože má stříšku a pod ní se můžu schovat. A nahoře na tý stříšce je vrchovatá piksla s krekrama. Mňam. Jsou lesklý a maj tůůze dobrou chuť. Schválně jsem se klepal, páč čím víc vibrací, tím víc krekrů v hubě. Vona nahodila úsměv na recepci a zeptala se: Kerejpak je bombónek nejlepší a nejkyselejší? To jí neměli ale řikat. Prejže zelenej. Měli jí hnát svinským krokem. Vyžrala je totiž úplně ffšecky. Asi měla absťák na ten svůj kyselej ksicht.
Za chvíli vykouk zpoza rohu mladej hezkej sálovej bratr a řek – Egon, na řadu. Uďál jsem čelem vzad a zařadil se směrem k východu. Přesně tak, jak velel. Vona mě vodvlekla na druhou stranu a rvala mě do vordinace. Asi je hluchá. Když jsem tam vlez, mrk jsem na Lukáše a ten řek: „Egon přišel a zase vodcházííí.“ Je chytrej a to bych bejval tedy rád, ale Vona za mnou zabouchla dveře. Pandy by měli mít na veterinu zakázanej přístup.
Dřepla si do křesla a začla se svejma přednáškama. Pane doktore tady má tohlenc a pane doktore tamto, eště taky tohle a i vono, prostě je starej /měla by se podivat na sebe!/. Lukáš mi vošmatal packu a řek – taak, tady dostaneš na tu bulku, Egone, práášky. Hezky je budeš baštit. Aspoň čtrnáct dní. Prošmatával mě úplně ffšude a pak eště sdělil. A uděláme rentgen, ať je nám u toho děduli jasno! No, aby ne. Lidi musej fšechno fotografovat, místo, aby se nás zeptali, jak na tom jsme.
Pandě voblíkli železnou košili, která s ní málem sekla vo zem, páč byla těžší než Vona a pak mě vzali do náručí a flákli mě na stůl jako nějakýho načechranýho mrňouse West Highland White teriéra v kadeřnickym salónu. A eště mě tam drželi. Cccc! Chovat vlčáky! Vyfotili mě zleva a zprava, zezadu a zepředu (jako by nestačilo, že mě věčně fotí Vona) a pak čučeli na televizi a prohlíželi si moje kosti a klouby se všech stran a v úhlu tomhlenci i tamtom, jako by nestačilo, že všude po stolech se tam válely sochy kolen, ramen, kyčlí, zápěstí a visely tam i záda na zdi a Lukáš potom řek: tohle ujde, tamto celkem taky. Ale to koleno je tedy pořáádný! To jsem už dlouho neviděl... No aby ne! Pořádný mám přeci úúplně ffšecko. A pak dodal: Je to pašák a na to všechno, co tam vidim, se drží, jen co je pravda.
A pando, ty ale počkej, já ti dám.
Myslíš snad, že budu žrát ty hnusný prášky, nevzhledný, dlouhý, nechutný? (Proč jsi mi radši nekoupila labuť, co jsem si přál k vánocům? Ty určitě nežerou žádný tablety a jsou zdravý jak ta řípa). Ani náhodou! Už jsem ti to jednou řek. A můžeš si připravit celou bednu lákadel. A stejně je do mě nedostaneš. Francouzskou paštiku s brusinkama, holandskej sejra, sušenou italskou šunku, belgický máslo i argentinskou roštěnou, pravej Parmigiano Reggiano nebo točeňák, uherák či lososí steak. Ani ve vídeňskym párku do mě tu tabletu nedostaneš! A nevotevřu hubu a just ne a nepolknu to a vyplivnu to ffšechno na koberec. To si užiješ!!! Jen se těš! A příště si rozmyslíš, abys mě týrala tvrdýma tobolema. A den co den kvůli tomu budeš chodit pozdě do práce!
A máš to.
A ty, Lukáši jeden, příště navordinuj něco jí. Sedativum. Hodně silný. Aby mi dala pokoj. A na jedno jsi zapomněl – nedal jsi mi piškotek. Ale já vím, ty za to nemůžeš. Páč Vona ti vyklovala díru do hlavy. Tak, jak to dělá dnes a denně mně a piškotek z tý díry jednoduše vypad.
26/1
U bedny
Lítání po lukách a plááních, zdolávání tunelůů, kladin a ááček, revííír, šupááááci a aportíček i v lítajícím bóólu výsada je mládí. Je to samej pohár, samá medaile a pytle hnusnejch granulí všech možných značek na stupínku vítězů a nikdy kýbl hovězího plecka. Mozek je nastavenej jenom na balooonek a není v něm místo na kultůůru, literatůůůru ani na vzdělávání všech potomků nás canis lupus.
V důchodu je potřeba upustit trochu kyslíku a adrenalinu z těch všech sportů! A užít si tý pohodičky u bedny !
A Vona? Ať vodprejskne do Kauflandu koupit plato pribiňáků. Protože bedna bez mlsání nejde dohromady.
25/1
Sousedka Mini
Něco jsem zacejtil a vyběh to zkontrolovat. Koukám doleva, čumim doprava, mrknu nahoru potom dolu... Sem si řikal, co je za čubu, hárá to, nehárá to, čůrá to nebo snad ne, co to je, co to je... Aaaa, jsem jí zahlíd - krasavici, ta se má. Zdrhá a lítá si po venku jak chce a kdy chce a místo toho, aby ji policajti čapli a vodvezli do útulku, to voni néé. Vyndaj dycky vodítko, erááární, co maj v policejním bouráku a připnou jí, aby jí nepřejelo auto a nažhavej krabici mluvící, co jí řikaj mobil a volaj.... páníčkovi, páč už jí znaj. A ten když dorazí, hned jim nadává: Hele, jako dík, ale už jsem vám ixkrát řikal, že je dobře vychovaná, na vodítko jí fakt dávat nemáte. Vodepne jí tedy a řekne dycky - tak poooď. Je to moje sousedka MINI. Někdy jí potkávám. Je asi vykastrovaná. Páč jsem eště nezmerčil, že by někdy hárala. A kdyby jo... tak bych taky zdrhnul! Je kráááásná. A voní božsky. Joo, to by byl vrh!
https://www.creativenow.cz/projekty/czechcrocs.cz/userfiles/images/Zoo3a2.jpg24/1
23/1
Byl jarní den. Vzala si dovolenou, nastartovala prskolet a řekla: Hop, jedeme. Koukal jsem jak trubka, kde je pán, ale vona na mě mrkla a sdělila: Nečum, kde co lítá, nastupuj, nemá čas. Je v práci. Vezmu ti s sebou Kiru a smutno ti nebude. A vodvezla nás na chatu.
Nebejt Kiruše, mojí sekretářky, určitě bych to s ní vo samotě nepřežil. Nejdřív jsem si na chvíli sed, zasnil se a vzpomínal na to, co asi dělá můůj pán. Jak si beze mě poradí v prááááci...
Ale kámoška mě vyrušila. Štěkala jak cvok, hrabala díry a honila kočky i ptáky a vosy, mouchy i čmeláka, hledala krtky a průchodem přes záhon si dycky dupla. A já jí pomáhal. Dyk jsem hostitel! Na správnej záhon patří jen jedna jediná nejlepší, nejchutnější a nejúžasnější zelená puntikatá listnatá rostila. Můůj milovanej plicník lékařskýý!! A Vona místo ní zasazedila mrkev, ředkev, petržel... kterej pes by vydržel žrát to místo bifteku ARGENTINAS z mladýho bejka!
V poledne začlo lejt a tak nás voba hnala do baráku. Tak jsme jí dycky zdrhli a lehli si do bahna, páč nejsme žádní fintilové z metropole, ale venkovský hafani. To navíc zase bylo keců: A furt tu budeš courat pse jeden a věčně se válet v tom bahně, mokrej budeš, zapaříš se a ty čubajzno taky jak prase máš kožich to ste dvojka pane bože a těch chlupů do toho, pocem dělej vyčešu tě.
Noo, to je jasný, pes je knedlik na pařáku!! A plešatej dobrman má tutáč kožich. Joo! A ten chundelatj vocas! Celá liška lesní!
A tak aby měla Vona radost, nanosili jsme domu ze zahrady úúplně ffšechny naše aportíčky a taky úúplně fšechno bahínko! Co to jee, co to jee, ječela přes půl vesnice, koukejte s tim mazat veeen! A tak jsme se votočili a vykráčeli zase ven... !!!
Když přestalo lejt, vytřela nás vosuškou s tygrem a motýlama a sdělila. Žádná zahálka, disciplína musí bejt! Na zahradě i na procházce. Výcvik. To bylo jako samý zůstaň tady a ty támhle, lehni si a ty si sedni, přines balon, drž ho, ty tam nechoď, pusť ho, ty se postav, hlídej tohle, přines tamto né tohlencto. Vážně veelkej zážitek. Místo toho, aby nám vystopovala jelena a my se mohli proběhnout, vodepla řemen a sdělila: Nonono, žádný čumění, k noze sem, přivázat, už jste smečka…
A když někdo škodí, tak se mu to nevyplácí…
Kolaborace levejch pazour násobená antitechnickym mozkem není vhodná kombinace pro manipulaci s foťákem.
Prejže se musí vyfotit s náma. Cccc! To by tak eště scházelo. Nastavila samospoušť a než k nám dolítla, spad jí foťák z šutru!!!
JOO! Konečně dá pokoj. A bude tam mít až do smrti škrábanec. A když mě bude fotit i přes to, aspoň tam nebudu skoro vidět !!!!!
22/1
Probudil jsem se a vyskočil jsem metr vysoko!
Konečně je to snad tady!!!
Čekal jsem na to už celou věčnost.
Na tu krásnou, útulnou, příjemnou, měkoučkou, pohodlnou, heboučkou, milou, rozkošnou, křehoučkou, půvabnou, hlaďoučkou, bělostnou peřinou, co se v ní tak krásně válí za keců pandy vo ledvinách, tak skvěle se mlsá, když Vona pindá vo zánětech jícnu nebo kašli a tak perfektně se čmuchá všechno to, co zima zdvojnásobí!
Konečně je všude bílo a chlad. A i kdyby to bílo slezlo, zase přileze. Páč je leden a za kamna bych nevlez ani za nic. A labutě a rackové a kachny na Vltavě zamrznou a neuletěj! A chcíplý ryby panda neucejtí a budu je moct na břehu tajně schramstnout. Nebude to ale trvat věčně! A až se pak začne zas voteplovat a vokolo bude všechno tát, budu z toho totálně smutnej! Chtěl bych bydlet na Kamčat ce. Ale to zase Vona! Nacpala mě do Evropy.
Jednu skvělou výhodu ale to tání má: Čim dýl bílá pokrývka na zemi zůstane, tím víc jich tam bude zamraženejch!! Všech hromádek světa. Kočičí, ježčí, havraní i veverčí, psí, zaječí i ty ze srnky, co se zatoulá do města. A těch psích! A lidských! Pánečku. Úhledně budou uskladněný pod sněhem. A ty až všechny vykouknou na jaře zpod bílý pokrývky a rozmrznou během jedinýho dne, tak si budu moct nějakou fešnou vybrat a mezi těma zbylejma si bude muset panda vykračovat! A čučet si bude pod nohy! A i tak jich našlápne aspoň devět, než najde s pytlikem v ruce tu mou! A stejně se splete a bude to hromada souseda Azora.
21/1
Páníček má rýmu.
A tak mě venčila Vona. To byl zase teda ranní zážitek. Už jsem starší pán a měl bych mít po ránu klid!
Nasadila mě pláštěnku, abych vypadal jak blbec, že prej leje a že by mě promokly záda. No to určitě, asi mam místo podsady hadr. Ale naštěstí byla eště tma a fšechny moje smíchovský kámošky spaly. Kdo dlouho spí, je krásnej. To Vona vstala hodně brzy!
Když jsme byly zrovna pod mostem, začlo sněžit a po pár metrech jsem byl jako sněhulák. Vlastně jako labuť. Chtěl jsem si s nima ve Vltavě dát závody. To byla zase scéna! No to víížejo, jako vlezeš do Vltavy v lednu, ne? Dyk sněží, jsi slepej, nebo co? Chceš snad eště zůstat ňákou dobu naživu, dědku bláznivej!, sdělila. No není drzáá?
Místo toho, aby mi dopřála kloubní aquaterapii, připla mě na šňůru a řekla: FUJ! Fuj s upřenym pohledem na tu nejpěknější labuť. Je úplně slepá. Příště zaberu a zaplavem si všichni. Já, pták i Vona. A budu muset bejt rychlejší. A vůbec, žádný fuj nebudu slyšet. Už na to mam věk.
Když jsme se vraceli zpátky, šel kolem pán s durch mokrym ridgebackem a řek: hezká deka, pani. Praktický, že? No, to byla vostuda. Tamtudy už nikdy nepudu.
Po prochajdě mě vysušovala asi dvacetčtyři minut a pak se votočila na pána: Vodcházim a né abys ho nechal venku ležet, je vlhkej a nastydne, je skoro na nule, ať leží vevnitř, má tam teplou deku na pelíšku. A vůbec, né abys ho nechal zase celou dobu čumět na ty blbý kočky nahóóru na střechu. Eště , jak je věčně zakloněnej, ho chytne krční páteř nebo co a co když maj ty kočky ňákou plíseň a ta na něj bude padat přímo zezhora. A ať s tou nohou nelítá, klouže to. Eště sebou sekne.
No jasněě! Infekce zásadně padaj z vokapu! To je všeobecně známá záležitost. Pandí IQ 147,3!
Hned jak vypadla, dřepnul jsem si pod střechu a celý dopoledne jistil ty potvory drápavý s devíti životama. Je totiž pořádná fuška, dávat na ně bacha, aby mi nevlezly do rajónu. Narodilo se jich tu totiž nedávno celejch novejch vosum. A věčně šustěj, dupou, šramotěj a lítaj po střeše. A mě to ruší. A vůbec je nemam rád. A aby mě nebolelo moc za krkem, semtam jsem je prohnal. Jedný, tý nejblbější, to uklouzlo a dopadla půl metru vedle mě. Tryskem jsem za ní letěll po celym dvoře. Nebejt toho, že jsem sebou v zatáčce sek, bylo by zaručeně po ní.
A vodpoledne jsem si leh na tu krásně ledovou zem a hodil si šlofika. Zdál se mi krásnej sen, vo tom, jak Vona vodjela na služební cestu. Na Bali. A tam se upekla vedrem. Probudil mě řev: Ježiš Marjááá, jak tu ten pes dlouho zase ležíííí? Já už nevim, jak Ti to mam říct! Že tys mu vůbec nevytřel kožíšek? Na co jsem ti sem dala ty vosušky vypraný? A proč leží na tom ledovym betónu?
Leží si kde chce, je to pes a mam rýmu. Papoušek Žako. Furt dokola, řek můj chytrej pán. My dva když se totiž spojíme, tak to pak, můj milej deníčku, vydržíme i trakaře padat na hlavu! I trakaře z pandy!
A mimochodem - než přišla, ležel jsem přímo vprostřed dvora. Né pod stříškou. Tam se mi to líp číhá.
20/1
Ať se točí a nebo ne...
Neni toho zas až tak hafo, co mi vadí. Co teda ale jo, to jsou ty hejbací kulatý nohy. Jakýkoliv. Vod čehokoliv. Na cokoliv.
Potkal jsem venku zedníka a jedna taková potvora ho táhla za sebou. Sem si říkal, chudák, hned ho musim vosvobodit. Tak jsem vyběh, přilít a aby mi nezdrhla, ani jsem neštěk, zahryz jsem se jí do tý kulatý nohy špinavý a povalil jí na bok.
Panda se projevila úměrně svýmu IQ. Ječela jak potrefená , čučela na tu hromadu a blekotala: „Ježiši Marja, pardooon, von je eště mladeeej, to se vomlouvám, vůbec by mě to nenapadlooo, že se vrhne na úplně cizíiii kolečko, žere jen to naše, lehni, pse potvornej, já vám to nějak posbírám nebo zaplatim či co… ?“
Nooo, to je naprosto jasný, že písek se dá sbírat.
To bylo ale dávno.
Dneska už zedníky na ulici nezachraňuju, ale jak vezme do ruky tu potvoru můj pán, už mu jdu na pomoc před tou hrozivou bestií!
Ale když stojí a ani se nehne, tak musim točit a točit a točit jako dřív. A Vona, jako dycky, když točim, ječí: „Jeeee, koukni, co zas děláá, si tam eště přiskřípne packu, helee, poceeem, to si neviděěěl“ . Kdyby byla co nač, tak pochopí, že je nutno zjistit, jestli je příšera na živu a nebo jsem jí už přemoh nadobro. A navíc – páníček to vidí pokaždý a jen řekne: Ťuťu, dyk si jak malej…
Dnes byl skvělej den! Pán měl moc práce, tak jsem ho zachraňoval po celej ten čas.
JSEM DĚĚĚĚSNĚ ŠIKOVNEJ!!!!!
https://www.youtube.com/watch?v=MA8XMy8kNgE
A né, že bych nesnášel, když se točí ta příšera, která má kulatou nohu jen jednu. Ať je má dvě, tři, čtyři nebo víc, je to úplně to samý. K páníčkovi se nesmí přiblížit!
Když se přiblíží k pandě, je mi to fuk!
19/1
Workoholik canis
Den co den, tejden co tejden, měsíc co měsíc. A rok co rok už ňákej pátek. Pracuju. V autovopravně. Vlastně se ze mě stal workoholik canis. Ráno vobejdu rajón, zkontroluju kočičince, myší díry, popelnice a vyženu ffšechno, co nemá v našem luxusním podniku co dělat. Pak si dám šlofika v kanclu a za chvíli mi začne rachota. Sednu na dvůr a vyhlížim kšefty. Trousej se tam zákazníci, mladý, starý, vysoký i mrňousové, hubeňouři a taky tlusťoši.
Přijížděj a vodjížděj a já to mam ffšecko v merku. Všichni něco potřebujou a všichni na to musej čekat. Někdy chvilku, někdy dýl. A i když se tam jen votočej na podpadku vod Bati, dycky něco vyloudim. Tu plát šunky, kousek sejra, trojúhelnik pizzy, muffina, lentilku a nebo voplatky kousek. Někdo se tedy, fakt, moc nepředá. Když dorazí ten, kdo nenajde po kapsách nic, štěknu na něj, nebo ho praštim packou, když si sedne ke kafi a čeká na faktůůru a tak musí zvednout zadek a votevřít mojí pikslu, kde mam přeslazený piškoty a přesolený froliky. Ale né, že by mi stačil jenom jeden kousek. Pískám, že chci víc. A když nedaj kafe v naší kanceláři, tak aspoň před ně flusnu tenisák můj voslintanej vobalenej bahnem a ňafnu, aby mi ho aspoň dvakrát hodili.
Jednou po o dorazil jeden zákazník s černym BéEmVé. Vod pohledu manažer, střední věk. Vystoupil, sáčko Pietro Fillipi, kalhoty Versace, botky Dolce Gabana a řek: „Breej! Jedu sem, pane, přes půl Prahy, na doporučení. Mám v kufru úplně zánovní Mišelííny, jsou ještě zabalený a já mám za hodinu brífing. Potřebuju nutně na tomhle bouráku vyměnit kola.“ Votevřel dálkou kufr fára, vyndal fosforově růžovou taštičku, z ní vytáh bílý rukavice a nasadil si je na nakrémovaný ušlechtilý tlapy. Vyndal v igelitech zabalený pneu, kerý byly položený na bílym prostěradle. To vyndal, rohy přiložil k sobě, klep s nim a vzorně ho složil do čtverce, uložil do bílý igelitky a položil do rohu kufru zpět. Mezitim sebral smítko z koberečku, uchopil ho mezi palec a ukazováček, votočil se proti světlu, zabysřil na tu špínu mezi prsty zrak, zamračil se a vocvrnknul ho v dál. Podival se na mě a řek: „ Pěknej pes, pane, hodně chlupů, že? Až ty kola vyměníte, vložte je do těch pytlů, přelepte páskou a já si je uložim do kufru sám.“
A já? Dycky, když jedem na chalupu, kde to miluju, votevře mi panda kufr a řekne mi hop. Ale tenhle manažer na to docela úplně zapomněl. Tak jsem udělal hopinky sám, hačal jsem a vzorně čekal. A čekal, až za mnou zaklapnou dveře kufru a pojedeme. Bylo fajn, když se pan manažer votočil zpátky... Ten den lilo. A já se tak ráád čochnim v loužích a v bahně a vono tak krásně stříká. Na bříško, na nohy, na stehna a na vocásek. A tak jsem z toho kufru na toho manažera mile a vzorně a něžně koukal a mym mokrym vocáskem vrtěl a vrtěl a vrtěl, že pojedeme jeho autem na chatu.
Takovej výraz jsem eště nikdy u žádnýho dvojnožce neviděl…
Uběhlo půl hoďky, páníček vorosený čelo, řek: No, tos tomu teda dal. Ten už tutově nikdy nedorazí. Na, tady máš piškotek.
A má bejt? Manažer je mi ukradenej, stejně mi nehodil balonek a ani mi nedal kus buřta. Kdoví, esli by po mě nehodil jen kus suchýho chleba, když jsem tak děsně chlupatej.
www.autosluzbybadura.cz
18/1
Sem byl na návštěvě v paneláku a pozoroval cizí hafany. Bylo jich tam hafo.
Byl jsem na průzkumu sídliště a čučel na to jako puk, vůbec žádnej známej čmuch! Pole nikde, samej barák vysokej. Ale zjistil sem, že i tam může bejt docela pěkně. Páč jsem potkal bišonici. Kráčela v hubě s vložkou. To jsem tedy, světe div se, eště neviděl. Vložku jsem jí chtěl podržet, ale vona ně mě zavrčela. Ženská. Její panda řekla: Helee, pejsku, to vona ti nedá. Bude brzy hárat, tak jí nosí všude s sebou! A je jen její. Nooo, to určitě!! Kdy jako bude hárat poznám tedy jaksi poněkud a pochopitelně nejlíp leda já. A hárat tedy rozhodně eště dlouho nebude!
A když se sešeřilo, našel sem si skvělej pelíšek. Leh jsem si doprostředka lóódžie. Tam to totiž studíííííííííííííí. Jak v lednici! A to já tůůze rád. Za pandího řevu, že nastydnu, jsem usnul.
17/1
Večer jako lusk!
Ležel jsem si po večeři spokojeně na pelíšku a pískal si s latexovou hlavou Pokémona. Sem tam jsem si voblíz pacičku. Vona přilítla, vytáhla vatu, přivlekla lahev a z lednice vytasila plastovou pikslu a vrhla se na mě. No joo, už je to tu asi zaas, díívej, zase něco, to je votřees a to už jsem si zase myslelaa, že už to nikdy nebude. Tutáč jsem to zakřikla.
Naložila mě a vodvezla mě k Dáše. Dáša je moje doktorka. Moje kámoška, kerou dycky voslintám a dycky na ní vyloudim bombón. Tedy né jeden. Ale půl vodměrky. Mám jí za to rád. Skoro jako pudlici vod sousedů Čermákovic. Nechápu, proč mě tam nikdy panda neveme, když Dáša hárá. A kdysi tam mívala moje voblíbený piškoty pro malý dvounožce, mimochodem...
Dáša na mou něžnou voňavou nožku tedy mrkla a řekla. Zatím mazat. Mazat a mazat. A pak se zase uvidí. A pohladila mě a nacpala mi do huby dalších 9 pamlsků. No, eště, že mi nedala ty hnusný, dlouhý, tlustý, hořký, nevzhledný prášky. Protože ty už nikdy, nikdy do huby nevemu a vyflusnu je i z francouzský paštiky. Leda by navalila sejra z vosla (https://magazin.libimseti.cz/lifestyle/10063-nejdrazsi-a-nekdy-i-nejodpornej si-syry-sveta )! No, i tak jsi nic lepšího, ty Dášo jedna, vymyslet nemohla. To mě zase panda bude honit s těma vatama, lahvema, bandaskama, tyčinkama a děsně bílou kompresí den co den. A kdoví, jak dlouho. No, tak sebou aspoň dycky fláknu přesně na druhou stranu a ani se nehnu.
Panda si eště stěžovala, že prej blbě chodim. No a co má bejt? Aby taky ne. Neni mi pět, ani sedum ani deset ani jedenáct. To Vona šmajdá už vod malička. A taky jí nikdo netahá kvůli tomu k veterináři. A tak mě vobjednala k Lukášovi. Lukáš je totiž zase můj doktor. Ten ale nehárá. Je to chlap. Ten, co mi dycky vohmatá lokty a paty a prsty a kolena a ramena a krky a záda a zadky. A většinou se směje. A nešišlá na mě jako panda. Říká mi: Nazdar, Egone! To abych teď denně dával bacha, kdy už ten tejden bude. Páč radši čmuchám čuby kolem baráku, než čekám frontu v čekárně s morčatama, ptákama a psama, který vůbec neznám a kde to děsně smrdí. A dokonce s těma drápalkama! V jedný místnosti s kočkama! Ccc…
Jsem úúplně vobyčejnej hafan. A sem tam mívám prostě úúplně vobyčejný choroby. A panda ze mě dělá hypochondra. Sem tam mam třebas papilomatóózu, hypothyreóózu, dermatofytóózu, laxicíítu, otitíídu, gastritííídu, burzitíídu či óócéédéé, déékáká a déékáel. Jindy pyodeermii, déémodex, áááterom a patní tíííhovej vááček, vocasní žlááázu, hot spóót nebo granulóóm interdigitáális. A pak zas dermatitíídu, pseudomonádu, stafylokokádu a ... čokoláádu – tu bych si moc dal… Tak prostě nechápu, proč mě tam věčně tahá. Samá naprosto banální a známá choroba, kterou má skoro každej a doma na ní místo vatiček, vodiček, chemických prášků a fujtajblovejch lektvarů jedovatejch dostane čaj s medem, barf, špekáček a trochu vitamínu céé. I když ale já, já bych si tedy mnohem radši dal bonboniééru a v ní čokoláádu, aspoň s kouskem teobromíínu. Ten já totiž tůůze, tůůze rád. Je to nejlepší léčivka na světě!
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=800974949919710&set=a.800974719 919733.1073741831.100000216374023&type=3&theater
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=800974783253060&set=a.800974719 919733.1073741831.100000216374023&type=3&theater
16/1
Vejlet do luk a do polí
Vyrazil jsem s mym malym páníčkem, s tim, co je už větší než ten velkej, na seniorskej vejlet terénem do luk a do polí, kde si můžu šlapat hodiny a nebolej mě nohy. Tedy nebolívaly mě dřív. Ale to Vona nemusí vědět. Beztak tam byla jen proto, aby ďála křoví.
Drželi jsme se s pánem vpředu, abychom nemuseli poslouchat její průpovídky vo namáhanejch kloubech a když blekotala, že si mam dřepnout, schválně jsem pochodoval pořád dál. Vyžíral jsem hlínu z kráterů, kerý jsem si hloubil a prošmejdil jsem pohnojený pole i louku a byl jsem nucenej vyslechnout přednášku vo pesticidech. Zkontroloval jsem, esli nejede vlak, ve kterym mě Vona někdy svezla a jedna jiná šeredná panda mi tam šlápla na vocas, z čehož ta moje ztropila scénu, až musel zasáhnout průvodčí a dát mi kus Snickers tyčinky. Přitom za to mohla jenom Vona, páč nekoupila nadstandardní první třídu.
Železnici jsem bezpečně podešel, abych se nemusel škrábat do krpálu v šutrech a zavzpomínal na moje závody a atletický výkony a Agility v mládí. Uďál jsem si s pánem stopu, jooo, to já tůze rád a taky jsem si zacvičil a měl jsem klid vod pandích úprav do roviny.
Vejlet jsem zakončil lovem. Chytil jsem hraboše, zaklepal s nim a vyflus ho zpátky na zem. Když se eště hejbal, tak jsem s nim zatřás znovu a pak ho přišláp, abych ho doďál. Vona mi ho začla rvát z huby. Ječela po poli: Ježiši Marjáá, co to zase žereee, víš jak je to nebezpečný. Hlodavec! Salmonela, leptospiróza a skvrnivka, tularemie, žloutenka, tubera a nebo myší tyfus! Kdo ví,co všechno je přenosný na šelmy psovitý! A na lidi. Tak jsem zaťal zuby, držel jsem ho pevně a když povolila, spolknul jsem ho celýho. Eště by se jala mi ho pitvat nebo co.
Vejlet mě ale zmoh, čemuž jsem se ale nakonec jen zasmál, páč přiznat barvu, příště mě TOTÁLNÍ TUTÁÁÁÁČ veze na procházku na vozejku, abych se neunavil nějak moc.....
A né, že by jí to nenapadlo – dělat ze mě blbce.
15/1
Včera jsem měl narozeniny.
Bylo mi za čtyři měsíce dvanáct. Byl jsem s pánem pro sváču u řezníka, ale neměli vídeňskej párek. Tak mi koupil telecí. Ten byl asi vo 0,627 metru delší a pořádně tlustej. Tak jsem ho nespolk a šetřil jsem si ho po kouskách.
Honil jsem celý dopoledne kočky. Lezou po garáži a čuměj zhora na mě dólu, drzundy. V zatáčce jsem sebou plác. Eště, že mě ta černá potvora neviděla. Hned jsem se ale zved a zařval jsem jako panda, až kočka nadobro zdrhla.
Pak jsem si dal šlofika. Probudil mě známej nepříjemnej hlas. To dorazila z rachoty Vona. Tak jsem vyběh ven. Myslela si, že jí běžim vítat. Houby. Ani na prochajdu se mi s ní moc nechtělo. S ní je totiž většinou děsná nuda.
Letěl kolem holub. Ty já nemam rád. Letěl nízko a já za tou pipinou kolem ní. Tak jsem ho čap.
Panda zařvala Fuuuj, pane Božeee, vidíte tooo, ten pták je divnej, má ptačíí chřipku, to je tutový a to pako to vod něj chytilo, co budeme dělat, vybil se mi mobil s číslem veterináře! Tak jsem se lek, že mi z toho málem vyskočil vopar. Tak jsem ho vypliv, potvoru a podival se na ní asi takhle… Jen to néééé, k doktorovi mě netahej. Jsem zdravej jak ta řípa!!! FAKT. A příště? Ulovim si labuť. Tu, co jsem si přál pod stromeček a tu, která tam nebyla.
14/1
Jedno nedělní ráno vstala a namazala si housku se šunkáčem.
Na mě hodila voko a řekla. Nekoukej, to psi nežerou, je tam koření a sůl (nevim, kde na to přišla). Pak si vyčistila štětinama chrup (eště, že ten kartáč nevzala i na mě), přistoupila k mýmu pelechu, odkud jsem jí pozoroval a řekla: Hele, ňuňu, bude u nás tejden bydlet Pepa. Tak se podle toho chovej!
Hurá! Sem si řek. To je fajn, že Pepa Vohňous přijede zas k nám. Je to řeznik a dycky páníčkovi dovalí tlačenku a buřty a točeňák a jelito a nebo jitrnici. A páníček mi dycky, i přes pandí kecy, kudlou kousek vodkrojí. A esli u nás bude Pepa bydlet tejden. To si vezme s sebou tutáč velkou zásobu.
Zazvonil zvonec a tak jsem vyčkával, že to, co veze Pepa vyloudim už u dveří. Ty panda votevřela a v nich stála sousedka. Pepa nikde. V ruce držela malej kotec na čivavu a řekla. Myslíš, že ho fakt nesežere? A panda vodvětila: Prosim Tě!
Kotec postavily místo na zem na skříňku a panda řekla: Hele, to je Pepik. Modrá andulka. Bude tady s náma tejden.Ty na něj budeš dávat bacha. A nesežerež ho. Jasný? Páč to by byl průser! Takže – hlídej.
Neřešil jsem, jestli je Pepa Andulka a nebo panda nepozná ženskou vod chlapa, páč na tyhle její bludný komentáře jsem už zvyklej. Ale pták to byl pěknej. Šustil a pískal. A voněl. A tak jsem hlídal. Hlídal jsem v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek i v pátek. Až do neděle. Páč kdyby chtěl ulítnout, tak bych uďál – chramst a bylo by po ptákách. Celej tejden.
A pak se u nás zase stavila sousedka.
Vona děsně pani Chytrá dycky každýmu radí: Dáš třeba povel K noze a pes je u nohy prostě do tý doby, než dáš povel jinej.
A protože jsem pečlivej, šikovnej, důslednej, spolehlivej pes pracovní, chytrej, služební, inteligentní, vycvičenej, hlídací, vnímavej a poslušnej, hlídal jsem dáál a dáál a dáál…
Páč Vona, když Pepu před tejdnem přinesli, řekla – Hlídej.
13/1
Vyrazil jsem s celou smečkou na Dívčí hrady. Zajímalo mě, jestli tam budou samý pěkný mladý pandy.
Když jsme tam dorazili, všude lítali draci, lidský mláďata a děsná spousta fšelijakejch fešnejch fenek.
Já ale neměl čas! Už když jsme se tam blížili, cejtil jsem je všude. A tak jsem se vybod na pandy a draky, mláďata a čuby (stejně žádná nehárala) a jal se pracovat. Vyhloubil jsem šestnáct kráterů a hlínu si nahrabal na břicho, na packy, na hlavu, na záda, na čumák, do uší, do vočí a panda ječela a ječela a já hrabal a hrabal, poněvadž úúplně všude, na každym kroku rejdily myši a myšáci a myšata.
To byla,panečku, nádhera!!!!
Po tom, co celou dobu panda mlela něco jako – Noo, podivej, kolik už je hodin. Proč jsme sem nešli dřív, dyk už sluníčko zalejzá, von furt hrabe jak nějakej sysel, dyk mu bude zima, vůbec se nehejbe… Tak jsem si asi po 38 minutách sed, pak jsem na ní štěk, ať navalí balonek můj latexovej voblíbenej s vocáskem a šli jsme. Vona se jala fotit a došla jí baterka a tak zkoumala v telefóónu, jak se co mačká, aby se mohla zase chlubit cizim peřim, až mě vyfotí. Nooo, je to velká umělkyně. Došla jí baterka ve foťáku a s mobilem věčně někde mrská, tak má pomalu dofocíno.
No a já vočmuchával čubajzny a voplajzával drny a roští, co jsme míjeli a sem tam jsem balonek vypliv, aby Vona musela mezi bodláky mi aportíček zvednout.
Když už jsme vodcházeli, šla proti mně jedna pěkná mladá panda. Asi ta, podle kerý se jmenujou ty Dívčí hrady. Zastavila se a řekla: Jééé, není tohlenc Egon? No a Vona na to – Nooo, to jeee a vodkud ho znáte? No a tahle pěkná mladá panda řekla: No, z facebooku, dycky se u Egonovýho deníčku moc pobavim.
Nevim tedy, co je jako k pobavení na tom, že jsem chudák, ale zajímalo by mě, kerá pak pěkná mladá panda to byla. Dovolil bych jí totiž, aby mi přinesla pytel piškotů a nebo Dingo suchárek. A za to bych jí voblíz, aby měla radost, páč my psí senioři máme zuby a dásně v bezvadnym stavu a pevná sklovina vytváří v našich hubách lepší odér než Christian Dióór!!
12/1
Tůze rád mlsám!
Mravence.
Broučky.
Čmeláčky.
Mouchy.
Červíky.
A … prostě mrňavej vobtížnej hmyz.
Zdál se mi sen. Byl jsem vééééééééééliky a Vona kolem trajdala s deštníkem ...
11/1
Dyk se stačí podivat: Támhle pindě s mašlí… jorkšííír že prej z Britáánie. Rozčepejřenej mrňous do běla… prejže z Maltézska. Děěsně se bojim… Chi – HU – a HU -a– vy! Špageta těsně nad zemí… jezevec trpaslík! Myška klepavá… krysařík! A navondulovaná fifina… toy pudlice Bláža!
Jenže já ne. Já nejsem mrňous. Něěmeckej vovčák jsem. Mohutná postava. Desítky kilo. Vejška nad metr. Tlapy medvědí. Hrudník klenutej. Chvost vobrovskej. Uši dýlky sedmi netopýýrů.
A MOJE MISKA NA VODU? Dělá si ze mě prostě srandu.
Nádobka jak pro paví vočko maličká mělká droboučká! Ani packa se v tom nedá pomalu smočit. Ani čumák se tam jednomu chlapovi pomalu nevejde. Dvakrát tam smočim plajzák a voda je fuč! A žízeň, když na jednoho příde, se dá snad jako uhasit v takovym pidi kalíšku kde????
A Vona? Plná káď vody na pití a klidně se v tom válí. Smočí tam celou fešnou postavu, nalemtá se co hrdlo ráčí a pak to všechno vypustí do kanálu.
A pak nemam umřít žízní! Co moje ledviny? Chci mít vody lavór, abych jí moh cintat po linu!
A za to jí dycky (čimž myslim úplně dycky) lehnu před káď. Ať se tou vodou třeba zalkne, potvora!
A hezky si tam usnu. Páč vona v tý kádi leží a já mám klid. A neuhnu. Ani náhodou! A běda, esli na mě šlápne!
10/1
Jsem už starší pán, ale bez aportíčku neudělám ani krok. Prostě jsem se s nim narodil a je mojí součástí, asi jako čumáček a nebo prostata.
A házet mi ho stále do kola musí celá smečka dnes a denně! Ani čumáček, ani prostatu. Ale APORTÍČEK!!
V létě i v zimě a to pořád do kola. A abych si neunavil pacičky, smečku jsem si už vycvičil. Hezky se postavim a všichni podřízení členové mi musej házet balonek pěkně zblízka. Já ho jen chytim, zase jim ho vyflusnu voslintanej do klína, štěknu si a pěkně mi ho musej hodit zas. A tak je to ráno, vodpoledne, večer, v noci, prostě kdy jen se mi zamane!! A běda, kdyby ne!
Nejlíp hází můj malej páníček, ten, co je už větší než ten velkej.
Hlavně, když mam pacičky vodpočatý a chce se mi běhat za balonkem tam a zpátky tam a zpátky tam a zpátky.
A pandích poznámek vo námaze a přetažení naštěstí nedbá stejně, jako já. Je to taky vopravdickej kámoš.
Nejblíž se sámoš musim postavit dycky k pandě. Páč ta je schopná se mi strefit do voka místo do huby i z metru. Bez míry a bez reflexu. Tedy když velí "Aport", většinou se mi chce tůůze spát.
9/1
Jen počkej, pando šílená, jednou na Tebe taky dojde!
Vona furt: pocem, tady to vylízej, sem poď, ti votřu hubu, sedni, vyndám ti vospalek, lehni, kouknu se na drápy, rovně buď, ať vidim do ucha, stůj pořádně, ať ti vytřu břicho, nikam nechoď, eště ti učešu vocas, poď blíž, co to máš na zádech… Jako bych byl ňákej sluha! A sem snad atlet, abych furt kolem ní lítal, jak si píská, vzpíral, pažil nebo dělal dřepy?! Senior jsem. Zaslouženýýý! Úcta žádná! Služba kde nic, servis tu nic…
Copa je hafan mašina? Hafan papá, mezitím hajá, loudí a zahájá si na chvilku, nosí balonek a hajne si trošičku, líže louže sousedek a na chvilku si hajne do trávy, zdrhá za háraffkou a chvíli s ní pak pohajá, drápe rejhy do futer vod spíže, když se potřebuje dostat pro smradlavou tyčinku a pak se hodí do hajan.
Vzpomínám, jak jsem jako jura hned vyrazil, když vzala do ruky i malej kousek piškotku nebo můj Dingo suchárek. Ti mladí! Než jim to dojde! Mohamed nemusí k hoře, hora přiskočí k Mohamedovi. I bez povelu. Chce to jen trochu cviku! A hlavně – důslednost!
A nebudu vstávat ani když mi dává voplatku. Prej na! Mně to přinese až do pusinky. A budu si u toho ležet a nezvednu se a nebudu se namáhat! A rozhodně ze sebe nebudu dělat cvičenou vopici. Pišingr za vodměnu? Cccc! Bejvávalo, pando, teď mi ho hezky podáš. A dojdeš pro další! Páč jediná vodměna na světě jsem JÁ!
7/1
PÁNÍČKU, TYS TOMU TEDA DAL!!
Nejsem žádnej domácí zchoulostivělej pudlik vyholenej, mrňavej, voblečenej a zimouřivej.
Jsem pes. Služební, policejní, pracovní, s podsadou, vodolnej, votužilej, venkovní a z ciziny. Z Něěmecka přece. Žádnej čínskej šunt.
Semtam se mi podaří proklouznout na terasu. A to i v zimě. A vobčas si toho Vona nevšimne. Takže čííhám a jak se povodevřou dveře, šup tam a flák ho na ty krásný, hlaďoučký, studený, příjemný, milý, voblíbený, optimální dlaždičky! Hezky si tam lehnu a ani se nehnu. Chci tam spát a chci se tam válet a chci tam bydlet a chci tam i nocovat, když mě týrá v kvartýru a nekoupí mi pětsettřicetdva hektarů pozemků s trávou. A hlavně se tam chci válet v zimě, když sněží a v louži, když leje, která mi krásně chladí bříško a bůček a pacičky a ouško a tvářičku. Né jak ten blbej, hrubej, vyblitej, nepohodlnej, kousavej, teplej koberec. A Vona?: Ježiši Marjáá, ten pes se tu zase válí. To nemůžeš dát bacha, dyk je to ledový, chytěj se mu ledviny! Hele, mazej domu! No tak šup šup, padej vocuď! Zavolej ho, hergot! Vem sem piškot! Je studenej! No, koukni, dyk je úplně celej mokrej! Jak dlouho to tu leží?
Nejvíc si to užiju, když to ukončí větou: K noze! Podivám se na ní a ťuknul bych si na čelo! To za mě ale udělá pán. Svalim se na bok a pozoruju, jak Vona blbě čumí.
A čím víc vopakuje povel, tím víc jí pozoruju a jak se ke mě přiblíží, řeknu svalům - Pohoff! . Plácnu sebou na bok schválně zatnu zuby a přemůžu se, abych si vzal piškot, pro kerej Vona mezitim poletí, páč vim, že začne lamentovat, že to nefunguje a vleze do lednice, aby počala lákačku na kus salámu či Romadůůr. Dělám, jako, že mě je to fuk a v nestřeženym vokamžiku chramstnu, slupnu ho celej a ležim si dál.
To už pak nevydrží a začne mě postrkovat po podlaze směrem do bytu, přičemž blekotá něco jako: Koukni see, to snad neni možný, dyk von si ze mě dělá srandu, poceem, nadzdvihni hoooo, cák ho sama nenadzdvihnu. A vůůbec? Neni mu něco? Třeba nemůže vstáát.
A to má tedy recht. Nemůžu. Páč doma Vona topí. A páníček se chechtá a chechtá a chechtá.
PÁNÍČKU, TYS TOMU TEDA DAL, že na terase máme hladký dlaždičky. Bejt hrubý, nešoupne mě ani vo kousek!
6/1
Je to tady!!
Dneska jsem povolil pánovi čučet na bednu! A smí se na ní mrknout i Vona.
Páč akorát dneska 6. ledna a akorát teď to začalo!
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/256877-zadna-bondovka-pripady-1-od deleni-jsou-skutecne/
A bude to pokračovat dáál!
Na policejním komisařství nesmí chybět policejní kalendář s pravym policejnim psem!
S policejnim Egouškem!!!
https://hafici.net/nadrz/822/1203.jpg?a=81
https://hafici.net/nadrz/822/1201.jpg?a=62
https://hafici.net/nadrz/822/1202.jpg?a=14
4/1
Nejlíp se mi spí v náruči mýho milovanýho páníčka, to opakuju den co den. Je to moje láska. Neni jako Vona. Nikde se mi nerejpe, nikam mi nic nekape, nikde mi nic nematlá, nevláčí mě na veterinu a když chci, klidně mě vynese po schodech. Vždycky počká, až si doblížu háraffky a můžu si s nim čmuchat kde chci. Neváže mě v lese na šňůru, páč bych se od něj nehnul, ani kdyby na mě vyplazovalo jazyk hejno jelenů a nevadí mu, když neposlechnu, neuklízí po mně rozcintanou rejži po kuchyni a rozšlape jí s radostí spolu se mnou po celym bytovym brlohu a když mi Vona nutí ňáký tablety, dycky mi je zabalí do husí paštiky s brusinkama a nerve mi je suchý někam do jícnu. Neřeší minerály a stopový prvky a nikdy na mě nezapomene s vídeňskym párkem a pribiňákem, když si jede koupit svačinu. Prostě ho M Ü L L U J U !!! A mam proč.
Aby ale civěl doma na bednu, to tedy ne!! Mně si pořídili a tak jedinej program dne jsem já!! A zvlášť v době televizních zpráv!! A jako správnej vůdce smečky vím, kdy vzít do huby můj latexovej balonek a aspoň deset minut s ním den co den po večeři pískat a pořádně si u toho zaštěkat. Zásadně během sportovního zpravodajství!
3/1
Válel jsem se u dveří, kde to trochu táhne pod práhem a na chvíli jsem usnul. Po vočku jsem to ale jistil, to jó. Páníček musel někam vodejít a to já nikdy vůbec nemam rád.
Pak jsem pandu zahlíd. Vykoukla z kuchyně a řekla: Tak pooď, zvíře chlupatý mrňavý, máš tu novinku a položila misku na mou židli, páč přeci podle ní naši předkové vlci denně někde v lese žerou na sesli.
Votočil jsem hlavu na druhou stranu a myslel jsem si: To vížejo, ty nádhero! Zase granule a kus hovězího jako dycky, furt dokola a dělal jsem, že tam vůbec neni Vona a že tam nejsem ani já.
Votočila se na mýho drahýho páníčka a řekla: Helee, poceem, von to nechce žrát. Kde mam mobil? To je ňáký divnýýý. Zavolám na veterinu. Tohle neni normální. Určitě mu něco je! To je z toho, kdoví čim ho celej den krmíš, když u toho nejsem já.
Páníček si stoupnul mezi dveře, usmál se, mrknul na mě a řek: Nebooj, ťuťu, to ti nevařila Vona. Koupil jsem ti lahůdku. Vstávej, poď se mrknout, zlato moje, máš v mističce kozičku. Tak jsem se zved, zavětřil a kouknul zhora na tu židli. A pak to zavonělo. A tak jsem jed a jed a jed. Mňaaaaaaaaaam. Ani jedno zrnko rejže jsem v tý misce nenechal. A vylíz i poslední drobek granule, páč kozí bílkovina vovoněla i ty tvrdý koule a tak jsem je ani necejtil.
Voblíz jsem se, zvednul vobočí, vodpochodoval spokojeně na pelíšek a podíval se zbožně na pána! Na něj se taky nijak jinak nekoukám! Ten mě pohladil a řek: Vidíííš, mňamka, viď?! A mám pro tebe eště po večeři dezert. Na! Jinak ti to strčí do myčky...
Bramborovou kaši! Tu já rááááád. A páníček to ví! To jen Vona věčně něco plácá vo soli a ledvinách či játrech.
Ať se hodí do klídku!
2/1
Vůbec nic se nezměnilo, deníku!!
I v Novym roce trpím. Jak pes!
Furt hovězí, hovězí, kráva, kráva, hovězí, kráva, semtam kuře a mezi tim? Kus jehněčího a krávy a den co den k tomu? Granule, granule, granule. Granule a znovu granule. Eště granule a granule navrch.
Kdo by tu furt jed! Pštrosa chci a nebo zajíce či srnu z lesa. Restovanýho kočkodana nebo aspoň kousek tučňáka. A když to ne, tak ucho třebas ze surikaty nebo kopýtko z žirafy malý, vocásek makaka nebo jenom malinkatou andulku! A kousek stehýnka z ptáka Emu. Prostě cokoliv, aby ten můj žvanec byl pestrej trošičku. A Vona ani sousedovic micinu nedovalí.
A do toho si nemam s čím hrát! Vyhodila moje starý, krásný, popraskaný, špinavý, voblezlý, nejmilejší, bakteriální, vocumlaný,vomatlaný, smradlavý latexový prase chrochtací. Moje voblíbený tůze tolik moc. A přinesla mi nový. Nejen, že je fosforově růžový, jako by nevěděla, jak vepřový vypadá, ale páchne nekvalitní umělotinou! Koupila ho, představ si, můj milej deníku..., v Tescu!
Né v Petcentru butiquovatým z Ámeriky za čtyři stovky ze sametovýho latexu měkkoučkýho, jemnýho a něžnýho, kvalitního, drahýho pro moje zoubky, ale v Tes - cu prej!. Kdoví, jestli to nebyl dokonce Lieeee-dl. Prostě šunt! Za devadesátšest! Takhle levnej! Z továrny z Číny!!! Aby na mě, na pejskovi nebohym ušetřila.
Cccc!!
Nikdy! Nikdy se na něj nepodivám. Ani jednim vočíčkem mym nešťastnym ubohym!
Ani na chvilku!!!!
1/1 NOVEJ ROK
Včera jsem sežral ementál, goudu, salám, šunku, moradelu, uherák, papriku, rajče, ramu, žervé, budapešť, vokurku a rohlik.
Jedna chybička se ale vloudila - Vona. Ta, co kontroluje množství i vobsah!
