Klička

Probudila jsem se v poledne a pootevřela kapku okno, jen deset čísel, aby ten zimní čerstvý vzduch osvěžil mé rozestlané lože osvětlené lednovým sobotním slunečním svitem. A když jsem po chvíli přivirala okenní kličku, zahlédla jsem před domem zástup lidi hledících do výšin. Mávali rukama nad hlavou, ukazovali směrem nahoru, volali jeden přes druhého: "tam... hleďte ... odtamtud to jde! " a zhluboka se nadechovali a nasávali tu překrásnou vůni, co se linula okenní škvírou dolů k nim. Kuřáci smrdí nikotinem, dehtem.Škodí. Páchnou kouřem, spáleninou. Ale ne tak nekuřáci. Kdo nekouří, voní jako Christian Dior. Z jícnu, hrtanu, plic, z dásní, z úst , z tváře, z vlasů, z ochlupení, z rukou, z prstů, i z palců, z jejich těla libá vůně se, chtě nechtě, line. K občanům, k národu, ke kolemjdoucím. Týden nekouřím. Nebožtíci prostě nemohou kouřit. Jen voní.