Barcelona
Tvl jsem uplně v hajzlu, páč nevim jak to dopadne.Neměla jsem tam lízt. Neměla jsem tam jezdit. Neměla jsem s tim souhlasit. Já jsem taková kráva. Vyrazila jsem na vejlet. S Egonem a Bachcantkou se Zuzana Zůza Horka . A eště s náma jela Veronika Matyášová. Nebo Nová Ares Renča. Možná spíš ale Marcela S-Beauceron .Poněvadž ta to vymyslela. Jen jedna z těch tří. Uplně se mi popletly. Ale ty druhý dvě tam nějak figurovaly. Jely jsme se psama jen na den. Do Španělska. Na vejlet. Pro nějakýho čokla. Nebo možná k nějaký příbuzný. Bo co já vim už kůli, sakra, čemu. Horká mi dala čubu, abych je spolu, voba, vyvenčila na vobrovský louce. Aby byli prej v zeleni. Že vona musí nejdřív rozpohybovat střeva po jízdě. Dlouhý. Né Horká. Její čuba. Páč jela někam s Marcelou. Nebo Ares. Nebo Matyášovou. Tak jsem venčila a přitom jí volala, páč mi řekla, že jí musim přesně popisovat, jak se venčej a co u toho dělaj. Tak jsem jí to popisovala. Viděla jsem to dobře, páč jsem stála na kopci a psi dole na louce. Najednou Bachcantka vystřelila. A letěla za černobílym králikem. Egon kolem jen tak čuchal. Králik se zastavil a čuměl na čubu. A Bachcantka na něj. A Egon k nim. Králik začal zdrhat. Egon za nim. Bachcatntka taky. Šílená dálka po tý louce. Zahli mezi baráky. Já řvala do mobilu, že psi zdrhli. Že to uďál pes jen jednou a pak už nikdy. Zuzana ať je chytim. Letěla jsem jako střela. Mezi vysokejma barákama, po schodech, ulicema, samej šoping, dycky jsem jen zahlídla vocasy na rohu. Pak zmizeli, já do vysokejch schodů a tam ženská. Ptám se zplavená v tom vedru "Did you sea the small rabit and two german shepherds?" Prej, jo, ale zahli doleva. Po hlavní třídě. Tak já zpátky. Letěla jsem po čyřproudovce, mobil furt v ruce. Horká na mě - kurva přidej, dyk ti zdrhnou. Já tvl přejede je auto. Vim to.Přede mnou támhle na kopci je proudů vosum. V tu chvíli jsem je zahlídla daleko před sebou. Letěli po kraji výpadovky.Podél železniční tratě s vlakem dlouhym půl kilometru s padesáti vagónama. Každou chvíli jsem čekala, že to zajíc vezme přes koleje. Vlak jel stovkou. Zmizeli za zatáčkou. Letěla jsem furt dál. Splavená. Mobil v hajzlu. Vocitla jsem se se v mezonetových propojených kvartýrech. Palicí mi šrotovalo, jestli jsou psi mrtví nebo se vrátili zpátky. Horskou dráhou jsem sjela z mrakodrapu do přízemí. Do úzký uličky. Jako na Jadranu. Tam stál kluk a já na něj: Do you speak English? A von: "Yeees! I do. Welcome in Barcelona!" A já: My dogs run away. With a rabbit. I lost my dogs. I got lost. I must go to the green LOUKA. Kurva, jaxe řekne louka?"
A von se na mě usmál. Tvl byl tak pěknej. A ta kostra. A chyt mě za rameno. A vypadlo z něj... Oooh - yes... A já se probudila. A psi v prdeli. Mobil vybitej. Horká mě zabije. A nechápu, proč Marcela, Ares nebo Veronika vymyslej takovej tupej vejlet. A bolí mě hlava. A navíc si nejsem jistá, jestli tohle jakože neni nějaký znamení. Bo co to jako má bejt. .
