2018 - Pandí psaní do psího deníčku, když už tu pejsek není
31/12
V novém roce zdraví.
Ruku v ruce s ním jde všechno hladce.
24/12
Ať přítel leží Vám u nohou pod stromkem vánočním
či je už jen dávnou vzpomínkou,
nechť Vám je v tom čase svátečním
s těmi, kdo jsou vám blízcí... hezky.
15/12
5/12
Bylo to kdysi. „Zahlédl“ ji na fejsbuku. Prostou krásku. Její srst zářila jak slunce v poledne. Malá, drobná princezna. Obyčejný voříšek. Avšak s duší pravé šlechtičny. Holka, co zažila hodně nepěkné věci a v jednom z českých útulků, kam dostala se zbídačená, v péči náhradního páníčka po dlouhou dobu netrpělivě vyčkávala na toho, kdo poskytne jí konečně alespoň v penzi pravý domov. Místo, kde pozná konečně kapku upřímné něhy. Kousek opravdové lidské lásky.
A tak si spolu začali psát básně. Egon s neodolatelným pohledem. A líbezná zrzka Žofi se smutnýma očima. Aby Žofince bylo za mřížemi alespoň chvilku krásně. Aby si smutné princezny někdo všiml a už nemusela být stále sama. A jednoho dne se konečně stal zázrak. Žofinka naposledy podala packu svému náhradnímu páníčkovi Eddy Kolibřík, zavrtěla ocáskem na pozdrav útulku, zastřihala ušima jako dík Egonovi a bok po boku nové paničky vyšla vstříc skvělým několika rokům lásky v pravém domově, kde mohly se den po dni hojit téměř všechny chmury minulosti. V nové rodině se měla jako pravá princezna. Ale život není peříčko. Oslabená stářím i neznámým příkořím minulosti se potýkala s mnoha neduhy a nyní několik týdnů statečně s nemocí, která ji však dnes večer nadobro přemohla.
Existuje skutečně duhový most? Kdo ví. Avšak pokud snad přeci jen ano, pak Žofinka vystoupala zvědavě právě před chvilkou kamsi vzhůru. Rozhlédla se, zavětřila a slastně přivřela na okamžik oči. A tu z čista jasna před ní jak hora stojí její kamarád. A tak vyskočila a olízla mu čumák na pozdrav. Je zase veselá a zdravá a peláší si to ve stínu palem po krásné pláži bok po boku přítele za šumu perutí obrovského hejna sněhobílých labutí a není to jen báseň nebo sen…
***********************************
EGONKOVI NA DOBROU NOC
Než ulehneš, Egone, k spánku
tak popros svoji paničku,
ať na dobrou noc ti přečte
ode mě tuhle básničku.
Až očička se zavřou únavou
a ty budeš už tvrdě spát,
o čem ti četla panička
tak v noci bude se ti zdát.
Očka má se zavírají únavou,
ve spánku slyším šum perutí,
už vidím jak se z dáli
ke mně blíží hejno labutí.
Ve stínu palem stojí moje bouda
s výhledem na krásnou pláž,
a kolem boudy spousta labutí
drží Egonovi čestnou stráž.
A zobákem svým zaštěbetá
ten jeden nádherný pták bílý,
Egonku můj, já celá jsem
jen tvoje v tuto chvíli.
Každý sen jednou končí
a je to na houby,
zas pod čenichem miska granulí
a prášek na klouby!
Žofinka
ŽOFINCE
Jéé, můj milovanej Žofísku,
chtěl bych ti bejt celej večer nablízku!
Zástup labutí bysme spolu pohlídali
a na mou trhlou pandu zaštěkali:
Podívej, pando, jak krásný jsou to ptáci,
mám u tebe večer co večer reklamaci.
Sežer si ty granule a prášky na klouby sama,
mně chutná víc surikati, hraboš nebo lama.
Labuť nenavalíš, jseš furt jenom samá minerální látka,
aspoň racka ulov, rozkrájej a nabodni ho na párátka.
My si s Žofkou dáme jednohubky,
Nejsme žádný granulový trubky.
Vo nich se nám teprv bude zdát,
v noci, až si budem funět do čumáku,
nemusíš se přeci vůbec bát,
schramstnem jenom křídla bez zobáku.
Egon
(2014)
22/11
Jak to taky bejvávalo v Egon - z mýho deníčku
*****************************************************
Láska
Kde ses coural celej den?? Kdes byl? Vod božího rána! Pročs mě tu nechal? Trpět jako psa! Až do teď tady na tebe čekám. Sám. Vopuštěnej. Jenom s ní, zatimco Vona celou dobu mele: "Ježiši Marjá, ten pes je ňákej smutnej. Aby se mu tak chytly ledviny. Nebo játra. Vždyť ani nežere." Celou dobu zírám na dveře. Hlady. Hypnotizuju, A tak nepozřu ani piškot. Natož granuli. Smutkem. Utrpenim. Steskem. Jen stojim a koukám. Na ty dřevěný vrata. Natřený balakrylem. Disperznim.. Nehnutě. A na kliku ze železa. Esli se nehne. Klouby na dranc. V břiše mi kručí. A ty celý hodiny nikde! Ať už tě to nikdy ani nenapadne! Doma budeš! Lehni! Tady zůstaneš. To si nezvykej. Pes je smečkový zvíře. Žádnej kocour, tygr nebo rys se střapcem na boltci. Samotář. Tohle už mi nikdy, nikdy, nikdy nedělej!
4/11
Jak to taky bejvávalo v Egon - z mýho deníčku
***********************************************
Napustila vanu už vodpoledne. Až jsem se lek. Že mě v ní hodlá utopit.
Ale dřepla do ní sama. Leze tam den co den. Musí bejt špinavá jak prase. Nejen, že nemá samočistící srst, nemá srst skoro žádnou. Namáčí se tam jak půl roku nepranej pelech! A když vyleze, stříká na sebe repelenty. Páč ten smrad z ní nesmeje ani šampon proti blechám.
Rychle jsem běžel pro mý prasátko. Latexový. Než se z ní vodmáčí špína. Aby se mohlo vopláchnout. A celý se mi nezaprasilo. Včera jsem ho nosil páníčkovi. Tam a zpátky. Po tom, co mi dal kus chleba se sádlem. A se škvarkama. A dneska mi prokluzovalo trochu v hubě. Když tam chvíli plave, nateče mu voda do gumovýho pupku. A já ho pak koušu. A koušu. A lítám s nim po kvartýru. A stříkám a stříkám a stříkám. Na koberec, na sedačku, na zeď i na písíčko. A dneska si to užiju dvojnásob. Páč Vona mě nebude moct honit. Když se sama namáčí. A vodu budu stříkat s tim masnym sádlem fšude!
2/11
Na dušičky vzpomínka....
14/9
Leželi spolu na měkkým divanu. Byli dva. Egon a Rony . Nerozluční kamarádi. I na tvrdý podlaze a na chlupatým koberci usnuli jak špalek. Jindy na asfaltu, někdy v trávě či v listí anebo na jehličí si užívali šlofík. A taky v křišťálově bílým sněhu, když napad až sem dolů. Z tý nekonečný vejšky. Střežili svou smečku, byli si po boku, tlapa na tlapě, čumák u čumáku, sladěný barevně kráčeli hrdě vedle sebe se žlutým tenisákem vrostlým do jícnu a den co den rozdávali něhu, lás...ku, věrnost, vlídnost i pravý přátelství. (A línali jako prase celej rok a vymejšleli neskutečný kraviny.)
Je tomu už dávno. A snad, kdo ví, odpočívaj kdesi spolu i dnes, 7. září, v den, ve který by bylo parťákovi Ronymu, labradorovi černýmu jak uhel, trochu malý kecky, co jeho děda byl taky vlčák, celých sedumnáct let.
Je tu bez nich kapku smutno.
Egon 14/5 2002 - 12/7 2014
Rony 7/9 2001 - 23/1 2018
6/9
23/8
Malá vzpomínka na Egon - z mýho deníčku...
'' Byl jsem v Petcentru. Mam to tam rááád. Šííleně to tam voní a můžu si tam čuchat k čemu chci. Nechápu, proč mě tam panda nepustí z vodítka ! Děsně rád pozoruju mrňavý vopičky /i když jsou dost praštěný, páč žerou kyselý kiwi/. Líbí se mi ještěr. Ani se nehne a čumí na mě blbě jako panda. To by byla sváča! A nejlepší jsou barevný pipiny. Prej, že psi viděj špatně barvy! Ten červenej byl hezčejší. Žral voříšek. Ty já taky rád. Nejlepší je, když se vopeřenci couraj po zemi. To se na ně líp čučí.''
30/8
12/7
"Je 12. července. Zrána. A mně se zdál sen.
Seděl jsi vedle mě. A já seděla vedle tebe.
Úplně stejně, jako tenkrát.
Hlavu´s mi položil na rameno. A já ti dala pusu na čelo.
Objala jsem tě něžně, opatrně a zavřela oči... ...
Viděla jsem tě, jak běžíš proti mně. Po zelený louce.
Jsi zas mladý a plný sil. A já na tebe volám.
A držím v ruce pytlík plný piškotů.
Ale pak jsem se probudila. A ty tu dávno nejsi.
Není tu tvá vůně, dávno se vytratila.
A nevidím do tvých očí. Jak na mě hledíš.
Jako bych já snad byla dočista tvůj Bůh.
Ležel jsi na podlaze. A já ležela vedle tebe. Zrána.
Řekla jsem ti tenkrát jen jediný slovo - Ahoj.
A za malý okamžik ti moje slza stekla na kohoutek.
Už je to čtyři roky. Čas běží jak o závod.
Někdy si na tebe vzpomenu.
A ta vzpomínka mi dnes vyvolá úsměv na tváři.
Ahoj."
***************************************************
(Egon Ort Bohemia 14/5/2002 - 12/7/2014)
30/6
27/6
www.facebook.com/ZvirataLib/posts/1456588967802516
Možná jste i vy už někde zahlédli tyto dvě fotografie. Při pohledu na tu první Vás asi napadne, jak vzniklo známé rčení -"psí voči". Je to kukuč psího kamaráda jedné z adminek naší stránky, která říká: "Každá živá bytost má svůj individuální, jedinečný výraz. A ten je zcela nezaměnitelný a odlišný od ostatních. Ať jde o člověka nebo zvíře, které jinak může být druhému podobné jak vejce vejci." Na druhé fotce je ten samý pejsek, byť o kapku starší. Jeho výraz je ale neměnný, ač seniora na něm už poznáte zaručeně. Majitelka na svého kamaráda vzpomíná a doplňuje: "Tento obrázek je poslední, o pár hodin později jsme se museli tenkrát s tímto skvělým členem naší smečky rozloučit" a na všechny majitele pejsků apeluje: "Před tím,než udeří mozková mrtvice, většinou přijde jedna nepatrná, které si ani nemusíte všimnut a za pár desítek minut po ní je pes zcela bez následků. Je varováním, že udeří ta pravá, často již za několik hodin nebo dní" a dodává: "Doporučuji každému, aby úderem desátého roku podával svému svěřenci po dohodě s veterinářem preventivně Karsivan. Funguje skvěle, psí dědek nebo bába po něm doslova obživnou a je to vlastně jediná prevence mozkové příhody." A apeluje na všechny: "Nepodceňujte to! A kdyby to náhodou nevyšlo, uvědomte si, že naše láska ke chlupatému štěstí není o tom, že tu s námi musí být co nejdéle, ale o tom, aby život našeho čtyřnohého přítele byl po našem boku do poslední chvíle důstojný!"
Dozvěděli jsme se, že dlouho plánovaná a žádaná knížka na památku ovčáka Egona, u které se budete válet smíchy anebo brečet, skutečně letos vyjde. Držíme palce a těšíme se, že možná jedna z těchto milých fotek bude i na titulce.
(foto pro Zvířata se svolením Egon - z mýho deníčku)
23/3
16/3
8/3
2/3
25/2
21/2
Pejskaři jsou chytrá sorta!
9/2
2/2
28/1
23/1
Přidržela mě za postroj a ruku mi položila pod břicho, aby mi pomohla vystoupit z auta. No jo, chlupatejm dědkům to už tak neskáče a hodně blbě jim to chodí. Pořád hůř vlastně. To bláznivý český počasí je cejtit v kloubech. Tejden vod tejdne. Den vo de dne víc. Votevřela mi dveře a já nerad nakouk dovnitř, pomalu, pomaličku jsem vrávoravě udělal pár dalších krůčků a zastavil se uprostřed místnosti, kde to dycky nevábně voní. Dezinfekcí. Do nozder. Tam, kam mě v poslední době vodí příliš často. V kříži mi křaplo a zadek mi klesnul vzad a já si dřep a pak jemně zblajznul na ex z dlaně chlápka v bílý zástěře, co ke mně natáh ruku, sedum piškotů. Vlastně kdo ví, kolik jich bylo. Počty nejsou moje parketa. Nohy mi sjely po hladký podlaze a leh jsem si na ledový dlaždičky a pocejtil zezpod příjemnej chlad, co mam tak rád.
Přivřel jsem jedno oko a za chvilku se mi zaklaply obě šedivý víčka a v tom okamžiku jsem ucejtil pach, na kterej si už jen matně vzpomínám. Ale úplně zapomenout se na něj nedá nikdy. V tu chvíli jsem vyskočil a do čumáku mi znovu zavanula ta lahodná vůně, co přehlušila i dezinfekci a já přemejšlel, vodkud jí jenom tak dobře znám. A pak mě to trklo! Otočil jsem se teda zády. K paničce i k tomu chlápkovi v bílym plášti a napřímil se.
Hledíc upřeně před sebe jsem stoupal nahoru na vysokej most, co přede mnou stál a tam na vrcholu jsem se rozhlíd a rozešel se po bílý měkký pokrývce, vždyť sníh já tak miluju. Je přeci ten leden. A záhy jsem přešel v klus. Uběh jsem dalších pár metrů a zrychlil jsem. Napnul jsem svaly a rozběh jsem se. Cosi mě dopředu pořád víc a víc hnalo. Přešel jsem do cvalu a za chvíli tryskem letěl vpřed. Ona vůně se přibližovala. A sílila. Já uši přiložený v tom trysku k hlavě a ocas za mnou plál. Pádil jsem dopředu jak chrt při dostihu a přede mnou ta vůně sílila a najednou vidim před sebou obrys toho, kdo celý roky bejval mi denně bok po boku a koho jsem už ňákej pátek neviděl.
Stál tam, oči zářily mu, černým ohonem mrskal vokolo sebe. A vysoko nad nim se hrdě dmula barevná duha. A pak z místa jednim ladnym skokem dostal se do cvalu, jak já. A tak jsme proti sobě letěli jak vo závod těch chrtů a najednou do sebe málem narazili. Naše tlapy zabrzdily, až vod nich zalinul se bílej kouř. Já stál proti němu a on proti mně. Já zakňučel a on na mě štěk. A tak jsem štěk i já. Poskočil jsem, přední nohy roztáh, packama plácnul vo tu bílou peřinu, až jsem se o ní opřel lokty a zadek se mi zavrtěl z leva doprava - Ahoj! Začal jsem kvílet nadšením. Nemýlil jsem se. Můj čenich mě nezradil. Můj Egon! Kvičel jsem a on taky kvičel a lítali jsme kolem sebe v kruzích. Co chvilku zastavili se a voblízli si hubu a čelo a voko a ucho a pak letěli zas vedle sebe vpřed a hryzali se přitom běhu do kohoutku. A naše sliny se mísily a cákaly do všech stran. A náš radostnej štěkot se kolem do dáli rozlejhal. A s naším jásavym vrčením si notoval jak při koncertu. A pak jsme zastavili, lehli si do tý měkký bílý nadejchaný duchny, co chladila nám břicho víc než nejdražší dlažba z OBI a nikdo nám neřek – nastydneš, tak vstaň. A tak jsme sebou plácli, tlapy přes sebe. Kolem nás byly všude, úplně všude, žlutý chlupatý koule, desítky, stovky, tisíce tenisáků a my si do nich lehli na bok a na chvilku si na tý ledový zemi společně zdřímli.
A je to. Tak jsme se konečně znovu setkali. A tak jsme zase pospolu. A už nikdy, ani výjimečně, bez sebe neuděláme ani jeden krok. Jsme přeci nejlepší kámoši. Jeden za oba. Oba za jednoho. Můj Egon a já. Rony. Egon, na kterýho jsem tam dole pečlivě dlouhý léta dozíral. Egon, co dával pozor zhora na mě posledních pár let. A nic, naprosto nic nás už nikdy nerozdělí.
A vy tam dole? Netruchlete. Utřete si kapesníkem slzy a radujte se! Z toho, jak dlouho jsme stáli my bok po boku vám. A jak je nám znovu, jak za mlada, zas prima. Náš sluch je bystrý, chrup bílý, srst lesklá, zrak orlí, čich pestrý, svaly pevné. Budem na vás z tý vejšky dávat pozor. Tejden po tejdnu. Den po dni. Společně. A počkáme si na tu knížku, ve který budem přeci oba. Já i on. A počkáme si i na vás. Ale moc rychle se sem nechystejte. Budem si tu užívat. Bez granulí, bez obojku, a bez povelu fuj. Je nám tu spolu vážně, věřte nebo ne, moc fajn.
„… a jednou přijde den, kdy se náhle oba zastavíme, zavětříme, nastražíme uši a zahledíme se do dálky. Naše jasný oči zpozorní, naše těla se zachvějou nedočkavě a naše vocásky se rozvrtěj do všech stran. V tu chvíli se vod sebe na okamžik voddělíme, vyskočíme a rozeběhneme se zelenou travou k obzoru a budeme cválat a poletíme tryskem rychleji a rychleji… Vždyť jsem vás tak dlouho neviděli! A tam vás naleznem! Vlhký šťastný polibky přes celou tvář, vobjetí, hlazení a zas ty známý věrný oči plný lásky. Povel Čekej bude odměněn. Tehdy překročíme Duhový most spolu. A již nikdy nás nerozdělí nic…"
20/1
14/1
Egon a Rony. Nerozluční bráchové a kámoši. Praví mušketýři. Jeden za dva. Dva za jednoho. Dokud je smrt nerozdělí! Ten první z nich tu už nějakej pátek není a tak tu zbyl kámoš už jenom jeden. Poslední mohykán, co pamatuje toho hafana s pěknýma kukadlama. Mládí v čudu a nejlepší kamarád rovněž tak. Ale pořád se, vrčák, jeden, co jeho děda byl taky nefalšovanej vlčák, drží. Už je to taky děda a zaslouženej. Dávno může radit všem chlupáčům v ulici. I pudlici Jůlii s růžovou mašlí na chocholce. Neskutečných 16 a 4 měsíce 
. Jen, že ten pan Čas, mrcha jedna, přináší tu a tam problém, místo toho, aby se na to už vybod a vodfrčel někam na dlouhou dovolenou. Tak mu držte taky palce, úplně všechny, co máte, ať zabere akupunktůra, na jejíž sérii akorát začal docházet a ještě si tu dóle může dlouho cupitat po metropoli. Prej by měla. Nuž, nechť mu to vyjde. Zaslouží si to. Tak ať se dočká knížky, ve který nebude chybět..
12/1
6/1
