2015: Pandí psaní do psího deníčku, když už tu pejsek není...

23.06.2015 20:16
 
24/12
 

UŽ NE.
 
Ne. Už nevim, jaký to bylo, zabořit hlavu do psích chlupů a trpělivě se dusit podsadou v jícnu. Už si nevzpomínám, jaká byla ta vůně vyhřátýho vlhkýho polštáře, na kerej skočil urousanej po dešti do čerstvě povlečenejch peřin. Už nechodim s vodítkem přes rameno z baráku, s košem v ruce a v náprsní kapse igelitovej sáček či radši dva, což zjistim, až když lidi blbě čuměj v emhádé. Už si nepamatuju na ten sevřenej pocit u žaludku, když se vodbočilo z hlavní do uličky k veterině. A už se neptám kdekoliv u vstupu, jestli tam může pes, jinak jdu vo dům dál a nekoukám se na ně znechuceně a klidně na večeři vlezu i do báru, kam hafani nemaj přístup.
 
Ne. Už netušim, jak to rvalo uši s pískacim prasetem den co den při televizních zprávách nebo napínavý detektivce po večerech. Už se mi nevybavuje ten slizkej klouzavej pohyb při mytí vylízanýho talíře vod voběda. Už nenašlapuju tři cizí psí hovna, když zkoumám ve vysoký trávě podle barvy jestli je tohle to naše. Už mě nezajímá, když se z poza rohu ulice vobjeví čumák místního rváče. Už si nedávám do kabelky před vodchodem lahev s vodou, skládací misku, jodový pero a pinzetu na klíště. Už nemam vobalenou vobčanku a mobil piškotama a v rozích kapes nemam narvanej zbytek ementálu, co mi vypad z pytliku. Už nevybafnu na každýho – „ne, to nejde, musim rychle domu“, když se mnou chce někdo skočit po práci na kafe a na punčák a nebo na věneček, a klidně jdu. A už nemávám na taxika, když se vopozdim a mam přijít domu vo čtvrt hodiny pozdějc, než jsem mu slíbila a než mu bez budíku velí instinkt, kterej já nikdy nebudu mít.
 
Ne. Už si nemůžu vzpomenout na ten pohled při vodchodu z kvartýru, kterej mě dycky dostal do kolen, že se mi nikam nechtělo vyrazit. Už netušim, jaká to byla únava vstávat co hodinu v noci během psího průjmu. Už si nepamatuju, jak to bylo nepříjemný, když stejkal mi po čele proud prudkýho deště, ve kterym si chtěl vočuchat eště šest dalších ulic kvůli háravce vod sousedů, von šťastnej a já durch. Už si nevzpomínám, jakej to byl tlak, když se zapích psí chlup do chodidla. Už nevim, jak teplý bylo voblíznutí nejlepšího kamaráda a co to znamená studenej psí čumák. A už si nevybavim, jak se jmenujou prášky na psí imunitu, co mi stály léta na poličce nad vanou.
 
Ne. Už si nepamatuju datum posledního vočkování proti vzteklině, ani proti parvoviróze a psince. Už mi to nepřijde, že je tu ticho a že by se z podlahy dalo vobědvat, večeřet i svačit, i když neluxuju celej tejden nebo dva, páč se nikde nevíří chlupy dlouhý, krátký i ty maličký z tlap. Už se nevyhejbám večer po tmě místům, kde ležel, abych mu nestoupla na packu a on se nelek, nekníknul a nevzbudil páníčka, co mi voprávněně řek – no nejsi blbáá? a pohladil ho po hlavě soucitně s upřenym pohledem směrem ke mně. Už neberu při každym nákupu rutinně zbytečně do koše romadůr a pribiňáka a u pokladny ho pak nevracim zpět. Už si nedávám bacha, abych neuklouzla po slinách, když naklepávám řízek v kuchyni. Už nenosim v kapce do divadla lepicí pásku, abych byla vobalená chlupama jen v únosných mezích a u vstupu mě nevyhodili. A už ne. Už nevnímám, že neexistuje místo, kde jsme nebyli někdy spolu. A poznávám i fleky, kam bych dřív za boha nepáchla.
 
Jo. Jsem nepejskař. Z pandy je pani. Teda baba. Je to pryč. Je to dlouho. Je to dávno. Půl století nepředstavitelná věc. A je tu. A Vánoce bez něj z loňska už taky znám. Žádná novinka. Zbyly vzpomínky a fotky. Tuna fotek. Celý bedny vobrázků, albumů, diáků a filmů. Vobsáhlý disky fotografií. Mázlejch, vostrejch, geniálních, těch na jedno brdo, portrétů i kvalitních v tiskovym rozlišení. Už všechno je to minulost bez slz a výčitek a myšlenek srdcervoucích. Zbyl úsměv na tvářích, který už nikdy, ani jednou, tenhle hafan nevoblízne. Zbyla snad někde uvnitř kapka naděje, že možná vážně existuje kdesi ňáký nebe. Co by? Kdyby? Že na mě to číslo věčně někde zhůry čučí a vrtí vocasem jak vo závod.
 
Je to moc prima, že psi žijou takhle krátce! Páč kdyby to bylo navopak a voni tu byli dlouho jako my a my jen chvilku, bylo by jim smutno. Mnohem, mnohem víc, než nám. A to by vod nás nebylo fér. A to se kamarádům nedělá. Páč my to zvládnem. Jo. Páč máme nohy jenom dvě. A žijem, s kapkou štěstí, pomalu desetkrát dýl než hafani.
 
Tak prima Vánoce všem, co sem i dneska sem tam mrknou. Jéé, jak si toho vážim. Fakt. I těm, co by je to už ani nenapadlo. Prima Vánoce se vzpomínkou na ty, co tu už nejsou. Se vzpomínkou upřímnou.
A aspoň jeden malej pěknej veselej a vtipnej a nebo trefnej a dojemnej vánoční dárek. A těm, co nemaj psy, na štědrej večír pusu vod rodinky a těm, co je maj, vlhkej voblízanej voční ďůlek. A nebo radši voba! Vod štěňěte se svým specifickym vodérem, vod puberťáka, mlaďocha, hafana ve střednim věku nebo seniora, kerýmu smrdí už míň nebo hodně z huby. Pokud jsou vedle Vás, tak nechť jim slouží...
 
22/11
 

Je to již nějaký pátek, co jsem se přihlásila na Facebook. A založila psovi Egonovi deník. A mám stovky přátel. Zkouším to i mimo něj a i v reálu se snažím získat přátele obdobným způsobem jako zde:

Často jezdím k lékaři, do banky, vlakem, navštěvuji úřady, firmy a restaurace i hřbitov. Každý den chodím ven a do práce, do obchodů, jezdím tramvají, metrem a autobusem, procházím se po městě a vyprávím všem kolemjdoucím, co jsem jedla, jak se cítím, po čem mne bolelo břicho, kdo mne naštval, kdo potěšil, který pes se mi líbí, čím jsem onemocněla, jaké používám menstruační vložky, kdy jsem se zpotila, co jsem dělala předchozí noc, jak jsem se vyspala, co budu dělat zítra večer, kdy jsem měla průjem, co jsem četla, proč mne naštval manžel, proč soused, kde prodávají prací prášek v akci a kde jsem byla o víkendu a že teď nemám žádné psy. Vždy sebou nosím velkou igelitovou tašku a na zádech batoh a rozdávám jim fotky mé rodiny, mých vlčáků, mých nových bot, mé nové podprsenky, mého svatebního polibku, mého nabouraného auta, mé nové skříně, mých vánočních dárků a své fotky, mnoho fotek, jak pracuji na zahradě, jak vařím, jak čistím psovi uši, jak hnojím orchideje, jak večeřím s přáteli, jak odstraňuji vlčákovi klíště, jak jsem byla v pubertě tlustá, jak ležím v posteli s chřipkou, jak mi umřelo morče, jak jsem vypadala jako dítě, jak loupu cibuli, jak plavu v bazénu, jak si můj pes rozřízl tlapu, jak sedím u holiče, jak jsem naštvaná, jak smutná nebo jak mám radost a směju se. A dávám jim také fotky mých kamarádů a fotky jejich psů a jejich rodiny a jejich přátel. Na vše se jich vyptávám a pobízím je, ať mi i oni o sobě řeknou co dělali, co jim chutná, co cítí a co si myslí, že to hned povím všem, koho znám. Zvu je na všemožné události, prosím je, aby se se mnou vyfotili, usmívám se na ně a nabízím jim, aby mi dali svoje fotografie a svoje obrázky svých blízkých a přátel a psů, že je pak předám lidem, které znám já a oni zase svým. Šťouchám do nich a poslouchám jejich rozhovory, vykřikuji, že jsou krásní, že jim to sluší, že jsou jedničky a říkám jim, že je miluji.
A ono to funguje....! Už mám tři nové přátele: Dva policisty a psychiatra.

 

11/10 

Je to přesně rok a čtvrt.
Votevřela jsem vrátka a zavolala, i když už neslyšel. Ahooj, už jsem tady, zlato! A páč čich jim zůstane na furt, když mě zahlíd, běžel jak jura vo závod.
Přivezla jsem ti malýho páníčka, toho, co je už dávno větší než ten velkej, podivej…. a ten vykouk zpoza vrat hned za mnou a vodhodil před sebe žlutej chlupatej načechranej tenisák. Bude ti házet balonek jak jen dlouho budeš chtít. Mrkni, tady máš igelitku plnou tenisáků z kurtu. Žádnej latex, tvůj voblíbenej tenisák, co hobluje zuby jak smirkl papír. Budem tu všichni. A neboj, tvůj páníček za tebou bude jezdit vob den. Uvidíš. A smutno ti nebude. Na to vem jed. Zajdem si k řeznici hned ráno v pondělí a koupíme plnej pytel masa. A denně tě ráno vezmu do sámošky na pribiňáka. Zaručeně! Hned zejtra ráno zapneš svoje packy a já vezmu rejč a vyhloubíme spolu kráter na mym anglickym trávníku. Tolik kráterů, kolik budeš chtít. Páč hlína krásně studí do bříška. A budem spolu číhat na krtka. Koukni, mrkev a hrášek jsou už vyrostlý. Hned zejtra po tom záhonu proženem kočku vod souseda, když si dovolí vlízt ti na tvůj pozemek. A pěkně ty hrachy ulomíme. A na poli budem spolu lovit myši. A taky hraboše. A až ňákýho chytneš, vyfotim ti ho na památku. A neuslyšíš vode mě žádný fuj. A zahrabem spolu ty tři uši, co máš tamhle v pytli, na kompost. A pak ti koupim další. A klidně je zahrabem do záhonu s bylinkama. Jak ti bude libo. Byliny se daj zasadit hned nový. A mkrni, šahla jsem dolu do tašky, tady máš tohlenc. Je to kolečko. Měkký kolo, co se nikdy nepotopí. Má bejt teplo a tak vyrazíme k rybniku. A můžeš tam bejt namočenej, jak jen dlouho budeš chtít.l A přivezla jsem plnej pytel suchárků Dingo, na…. Měli jen to největší balení. Rachota mi skončila právě dneska. Mam celý tři tejdny volno. Volno jenom pro tebe. A budeme si pořád jenom hrát. Jsi náš dědek a tak každičkej den pro tebe bude ten nejlepší na světě.

Je to přesně rok a čtvrt, kdy jsme touhle dobou během teplýho letního večera leželi v trávě na zahradě vedle sebe. Von se svym prasetem latexovym a já s připravenym balonem, až se rozhodne na mě štěknout, já že hned stoupnu do pozoru a balon vodhodim. Na chalupě, kde to měl tak rád. Byl 11. červenec. Chvilku po procházce. Těsně před půlnocí. Loňskej rok. Krásnej večír a já natěšená na těch pár nadcházejících tejdnů.
Večír to byl poslední s kámošem, na kterýho se prostě nezapomene. Kdybych to bejvala tušila, určitě bych ten den totálně pokazila. Eště, že mě to ani nenapadlo. Takhle to byl večer úplně vobyčejnej. Tak všední. Nebylo na něm vůbec nic. Ale zůstane v mý paměti už napořád. Zůstane pro mě tím nejkrásnějším v celym loňskym roce. 
Jen jsem už zapomněla na tu vůni. A tak se jí pokouším vybavit. Ale marně. Je to něco, co mi nejde. Je to už dlouho a vůně tu nezůstává na pořád. A tak se mi vloudí úsměv na tvář a vzpomínám na to prima zvíře, jaký to bylo štěstí, mít možnost s nim strávit tolik let a jak nám tenkrát v tenhle výjimečnej večer bylo fajn ... Emotikona smile

 
26/9

Byl 14. květen 2002. Ten den sluníčko svítilo víc, než vobvykle. A všude vůně jarních kytiček. A na svět přišel na jedný český vsi EGON. Vznešenej pejsek s honosným rodokmenem s pohledem jiným, než všechny vostatní roztomilý štěňátka. A na světě si hrál a smál se upřímně, tak jak to jen hafani dovedou.

Uběhly dva roky. A kousíček. Byl 9. srpen 2004. A letní sluníčko hřálo víc, než v jinej čas v roce. A v ten prázdninovej den se vobjevila na jedný slovenský vsi GERA. Vobyčejná psí holka, jejíž krása předčila spanilost těch nejúspěšnějších výstavních fen s velkým von před jménem. A na světě si hrála a smála se upřímně, tak jak to jen hafani dovedou.

Jednoho dne, to už oba měli šedivý brady, nelítali ztřeštěně po louce a rozumně si kráčeli na vycházkách, sčuchly se paničky těhlech dvouch, jedna ze Slovenska, druhá z Česka a hrály si jako malý děti na svých kompech, posílaly si fotky, vobrázky a hromadu, velkou hromadu srdcí a pus a palců nahoru. Prostě dvě pejskařky. Vobyčejný holky. Z velikýho daleka. Co se nikdy neviděly. A ti dva lesklí chlupáči, co jim to bylo šumafuk, si mezi tim nasávali vůně na rozkvetlých ch loukách či v lese, vyhřejvali se na sluníčku, hrabali v barevnym listí, váleli se v ledový bílý pokrývce a nebo v náručí svejch dvounožců. A taky honili kočky. A mlsali. Jo! A bez balonku v hubě neuďáli ani krok. Jeden tam a druhej tady. A v noci si po psovsku snili. Večer, když zapadlo sluníčko a vylez zas na voblohu měsíc, měli na chvilku už jejich paničky čas si psát a vyprávět, co po celej den dělali oni, jejich slunce, větší než to, co svítí na nebi. Ty, který se nikdy ve skutečnosti nikdy nemohli vočuchat. Kdyby tomu tak bylo, vznikla by z českýho knížete a vobyčejný slovenský holky ta největší láska na světě. Asi eště vo kapku větší, než láska těch jejich paniček a pánů. A to by bylo závisti, pane jo!

Byl letní den, 12. červenec 2014. V ten den vopustil tenhle svět Egon. Nejlepší přítel, vopravdickej kámoš. Ale svou virtuální kamarádku střežil den co den. Den co den držel tam nahoře svůj chlupatej psí palec, aby na tom světě tady dóle, daleko, zůstala co nejdýl, veselá a krásná, jako víla v pohádce. A to se mu povedlo.

Byl letní den, 25. září 2015. Bylo to včera. V ten den opustila tenhle svět Gera. Nejlepší přítelkyně, vopravdická kamarádka.

Existuje nebe? To, ze kterýho na nás svítí sluníčko a i ten měsíc, když je tma? Protože kdyby bylo, tak nemusíme brečet. A můžem se jen smát.
 
 
 

11/7

Je to přesně rok, co jsme spolu trávili prima všední večer. 11. července. Loni. Bylo šest, já na něj mávla, aby přišel blíž, páč neslyšel a tak šel. Já na něm mrkla, aby počkal, až vytahnu piškot z kapsy a tak si sed, páč věděl, že v kapse nikdy nechybí. Kde by mne napadlo, že je to večer poslední....
A i kdyby. Bylo by snad co oslavovat? Stalo by se snad něco lepšího než dřív? Ne. Ten večer by totiž nikdy nebyl tak prima. 

Jo, každej si myslí, že jeho dítě je nejkrásnější. Že jeho pes je nejúžasnější. Že nejni lepšejších, ať lepších je hafo nebo hafa dvě. A myslim si to i já, ať už tu je a nebo už tady dávno nejni.

6/7

Je tomu přesně třináct let. Bylo 6. července. Teplej den. Jen nebylo pondělí. Byla sobota. Vočekávaná smluvená hodina. Jedenáct. A bylo dopoledne. Jako teď.

Vlezla jsem do kotce a vzala ho do náručí. Hmmm. Řekla jsem. Zas povyrost. Jak z vody. Myslíš, že to bude plavec? Narozenej v Bejku. Viděls plavat bejka? A napadlo Tě někdy, co to dělá s kostrou, když teď je to velký jak králik a za pár měsíců ho neunesu?

Sedla jsem si na přední sedadlo a položila ho na klín. 
Votočil se na mě, zahleděl se zas tak ňák jinak než všichni psi, co jsem dosud na klíně držela, mrknul a zahryz se mi do vobočí. Jau. Řekla jsem. Jseš si jistej, že to bude pes? Ňáký tele, ne? Vod minulýho tejdne zase teda. Doufám, že se dožije aspoň dvanáct let. Páč na vola moc nevypadá. FFšim sis těch vočí? Jak dlouho vůbec žijou volové? I když mrně to teda nebude. Chtěla bych bejt pár minut pes. Chtěl bys bejt taky pes? 
Tak startuj, jedem… Tohlenc je auto, bude to Tvůj kámoš, víš. V něm budeš jezdit často. Abys nikdy nebyl sám. V Tvý fon vobčance máš napsaný Egon. No, esli Ti to zůstane, to se tedy eště uvidí. Bohéémia Ti řikat nebudu. Ani Ort. Neboj. To ti zaručuju. Vidiš, tohlenc je páníček. Utečou dvě hoďky nebo tři a už se vod něj nebudeš chtít hnout. Ani na chvilku. Myslíš, že si může takhle malý štěně líznout čokoládovýho dortu? A žerou psi Kinedryl? 
Zved vobočí, stejně jako štěně na klíně a nastartoval. A jelo se. Domu.

Možná to přání vyšlo a osud mu byl nakloněn. Nebo jsem si to přivolala? Kdo ví?
Přejte si teda víc let, než-li já. Letí to. Neskutečně to letí. A než svýmu kámošovi vynadáte, že proved zas ňákou lumpárnu, nepočítejte ani do pěti! Nač si těch pár let kazit vlastní blbostí a zbytečnejma počtama, který nejsou potřeba, když máte pro psa trochu cit. Vůdce smečky je sama Spravedlnost přeci. Má jen dvě nohy, ale je na něj spoleh den co den. Vod začátku. Až do samýho konce. A teď zase šup, vypnout bednu a hajdy na louku, do lesa a nebo třeba na pole. Nebo k vodě. A nezapomeňte sebou aportíček. Ať Vám to letí pomalu.

17/5

Dneska mam narozeniny.
Loni jsme je slavili spolu. 
Mym dárkem byl on. Děda, co skoro neslyšel. Vopravdickej přítel. Prostě pes. Kamarád, co mi stárnul před vočima. Páč pejskové to dělaj prostě asi sedumkrát větší rychlostí. Řekla jsem mu, jaká jsem už stará bréca a že jen psi, čim jsou starší, tim jsou krásnější. A jejich moudrost a vzácnost se den co den prohlubuje. A že je to naše láska největší. A že ho zná pár lidí na fejsbuku. Protože si to zaslouží. Moje výlevy měl na háku a zavrtěl vocáskem, páč dobře věděl, že dostane suchárek Dingo a piškot hned po ránu a tak ať si blekotám co jen chci.
Letos mym dárkem je milá, nostalgická vzpomínka.

15/5

Sen vo Petrušce, co bejvávala desítky let panda alá jak zblbnout ze statusů fejsbukovejch přátel aneb když se někdo kámoší s pejskařema...
Dostala jsem zprávu. Skrytou... :

 

14/5

Netrpim samomluvou a vim, že by ses vohlíd, pejsku, co tu dávno nejsi a řek bys mi svým známym pohledem asi:
"Jo, mam narozeniny. Je mi třináct. To čumíš, co? Tos nečakala, že?
A kde mam těch třináct labutí i se zobákama na chroustání? Zase nikde. To bylo keců. Toho ty se nedožiješ. Takovýho věku, co já. I kdyby ses cpala labutí bílkovinou den co den! Tak doval aspoň prasečí packu!"

Byla s tebou sranda, Egone, zvíře jedno. A je fakt, že kdybys tu byl, labuť by zase nebyla. Škoda, že psi nežijou kapku dýl. A že neřeknou zavčasu, kdy se chystaj na svou nekonečnou pouť. A nebo spíš, že to všechno tolik letí a skončí to dřív, než by jeden balonem dohodil... a než by druhej labuť ulovil...

1/5

Stejská se mi.
Po chlupech v nudlový polívce a po hádkách vo tom, že v párku je chemie.
Po flecích na saku, co vodmítnou v čistírně, po průjmu, co nedal mi celý noce spát.
Po věčně vrtícím vocásku, po smradu, když doma si prdne a zůstane dojemně stát.
A po budíku v šest ráno i ve dnech volna. Kvůli procházce, svalech a zdravý prostatě.
 
Stejská se mi.
Po zapíchlym chlupu do paty a po slinách na dvířkách vod linky a taky na tváři.
Po zakouslym klíštěti, po bleše v kožichu, po hovně v pytliku, po bahně na botách.
Po zaschlym vospalku na nový kabelce a flusnutí mokrýho balonu do klína.
Po černý cestičce kolem pelíšku o po zápachu ze starý tlamy, když jde spát.
 
Po kráterech v anglickym trávníku a po písku, co chroupe pod bačkorou na zemi.
Po špajzu plnym konzerv z jehněte a po drobcích ze suchárků Dingo, co tam krad.
Po nule na účtě, když bejval nemocnej, po podsadě na kalhotech do zvonu s pukem.
Po packách vobtisklejch na prsou haleny a po durch kabátě z procházky v slejváku se mi stejská.
 
Po lednici, kam se pro mě nic nevejde a po zašedlý vomítce zdi, kde pravidelně ležel.
Po škrábancích na dveřích vod spíže i po zaschlym fleku z lipánka na džínách.
Po pozdnim příchodu do práce, páč si chtěl hrát a po drobcích piškotů v kapse u kabátu.
Po vykouslym vočíčku novýho plyšáka i bodech v listině vítězů závodu, když usmál se rozhodčí, se mi stejská.
 
Stejská se mi.
Po vobtisku tlapek na prostěradle v posteli a po potopě v předsíni dycky, když se napil.
Po ledvině s pinzetou na trn a na klíště a po chlupech v auťáku, co nejdou vodstranit.
Po vocasu plnym bodláků a krádeži třech plátků tlačenky k večeři.
Po škrábancích na křesle z kůže v pokoji i rozšláplym bombonu na dece v ložnici.
 
Pořád se mi stejská.
Po zaháklym balonku na větvi se šňůrkou a smutnejch vočích před vodchodem do krámu.
Po gumovym prasátku s nefunkčnim pískátkem a smradlavý kosti pohozený v mý posteli.
Po špinavech teplácích a klokance na balon, po trémě po ránu před stopou při zkouškách.
Po vůni, když se k nim člověk přitulí a po puchu z Kiltixu po bytě na jaře.
 
Po hlasitym štěkání každej den při zprávách a po smradu srsti a chlupů po dešti.
Po mrazáku plnym kližky a vepřovejch nožiček, po mokrym polibku s jazykem na jícnu.
Po volnu na chatě namísto u moře, po větě – nemam čas, čeká mě, musim už jít.
Po vůni, pohledu, co je tak upřímnej, po něze, napětí, legraci, po lásce, po tom, že u mě leží,
a po mokrym čumáku na čele, když je ten květen a první máj se mi prostě i skoro po roce stejská…

31/3

To nejhorší, co může potkat rodiče, je, když přežijí své dítě.
To nejhorší, co může potkat psa, je, když přežije svého pána

 

22/3

Jaro je fajn.
Alergie, mraziky, atopie, deště, pyly, trávy, rosa, hmyz. A klíšťata!
Tak šup na prochajdu s parťákem. Hoďte si jarní tůru místo jarní únavy, ať to stojí za to!

18/3

roztomilá vzpomínka  ....? https://www.facebook.com/bara.zelenkova/posts/10200168596172873?pnref=story

"Takže tu je třetí historka z nominace od Petra Egon „ 5 dní, 5 psích historek, 5 nominací + 5 fotek“
3. den
Třetí historka bude o Betynce a jejím nej nej kámošovi Egonkovi. 
Betynka nebyla moc tolerantní k lidem a k pejskům už vůbec ne. Nicméně jednoho dne byla nucena se seznámit s novým kámošem… No, asi to nebyla láska na první pohled, páč Egonek byl malej a jeho pohyby nebyly úplně ladné a koordinované. Procházka vypadala asi tak, že Bety si běhala a Egonek se jí rozeběhl naproti, zadek mu ujel do strany a celou Betynu převálcoval. Ta z toho dostala hysterický záchvat a pak se tvářila stylem „Proč já? Co jsem komu udělala, chodit ven s takovým střevem?“ Emotikona grin Nicméně po pár měsících už Egonek nacvičil ladnou chůzi a to Betušku asi uklidnilo a začla ho mít snad i ráda. Emotikona grin Ovšem když k němu přišla na návštěvu, bylo vidět, že na válcování asi nezapomněla. Egonkovi ukradla hračky, drze mu vlezla do pelechu a když se Egonek přišel kouknout, tak ho málem sežrala. Ale co se týkalo procházek, tak to byl parťák nade vše. Honili spolu srnky a dokonce na sebe i čekali, když jeden byl na vodítku, tak druhý čekal, až ho panička pustí a teprve pak se šlo na srnky nebo na hrabání myšek. 
Nejlepší ovšem byly večerní nebo spíš půlnoční procházky s paničkou Egonka. Každovečerní náplní mé matky bylo hledat svou nezletilou dceru o půlnoci v Košířích, poněvadž Petruška pojala večerní procházky opravdu důkladně a já ve svých 12 letech chodila spát v jednu. 
No, tak bych to shrnula, láska na první pohled to nebyla, ale zato to bylo přátelství na celý život. 
A pro dnešní den nominuju svou kámošku, která mně za to uškrtí, páč nemá čas to psát, ale třeba se pokusí… Terezie Filipová"

 

13/2

 
"Je celkem velice snadné psu rozumět a naučit se číst jeho myšlenky. Pes se neumí přetvařovat, neumí klamat, neumí lhát, protože neumí mluvit."
(Munthe)
 
Takové to je! Člověk mluvit dovede... Jaký génius je pes! Rozumět těm všem přetvářkám, klamům, lžím, které mu předkládají lidská slova... I tak je dokáže prokouk

22/1

Kapka splínu v lednu.

www.youtube.com/watch?v=vA5KAeBxqxk

 

15/1

Taková pochmurná sobota. Psa by ven nevyhnal! Kdyby tu byl, chtěl by bejt venku celej tenhle den. Tahlenc pochmournost byla přesně jeho! Parketa.

Řiká se, že každej živej tvor, kočka, morče, ženská, konik, pejsek, klokan nebo chlap má jakejsi svůj typickej nezaměnitelnej výraz. Ten, podle kerýho si ho navždycky ti, co ho znali, zapamatujou. 

I pes Egon takovej svůj měl... 

Takhle si ho pamatuju. Tohleto je on...

 

Zpět
Tvorba webových stránek zdarma Webnode