2014: Pandí psaní do psího deníčku, když už tu pejsek není...
.jpg)
Jak na Novej rok, tak po celej! Tak nechť se jich, pejskaři, nezbavíte vod ledna až do prosince. Packu v ruce se zdravím a štěstím vám to určitě vyjde. A chlupy budou všude celej rok. A sliny jakbysmet. Uživejte si jich den co den. V tomhle roce dvoutisícímpatnáctým.
A panda si tu, zdovolenim, deníku, teďkonc zasejc hodí vzpomínku…
Jak šel čas. Rok za rokem...
Snad nebudu moc voráchlá, když koncem roku vyhlásim soutěž maličkou. Kterýpa péefko bylo to nejlepšejší....?
A než se vám vodleží bramborovej salát v lednici, hoďte pořádnej kus jehněčí flákoty do papiňáku, ať se ta libá vůně z ovce prolne s tou lineckou a františkovou nebo smaženou kapří.
A buďte celej den pospolu.
A až se setmí, než se začnete cpát štědrovečerním menu, nezapomeňte ťuknout vidličkou do talíře, nachvíli ztichnout a vzpomenout si na ty, co tu s váma už bejt nemůžou. A pak podrbejte za uchem svýho kamaráda, kterej na to bude čumět jako puk, proč cinkáte a nevrháte se na dlabanec bez čekání, když von pod stolem číhá na to, co vám upadne vod huby.
Na nádobí se vybodněte, špičatý kosti z kapra šoupněte nahoru na skříň vod linky, dejte s prskaffkou bacha na psí čumák a vybalujte dárky. Hlídejte mašle, ať vám je ty potvory nesežerou a hodně se na ně smějte. Dyk vánoce jsou štědrý a děěsně veselý.
Tak si je užijte, všichni, kdož na tuto stránku sem tam mrknete...
Vona sem přivlekla tenhle strom a pověsila na něj barevný balóny. Když jsem jí chtěl jeden přinýst, řvala na mě fůůůj, že je to skleněný. Když jsem chtěl tu dřevinu voznačkovat, řvala na mě fůůůj, že je to vánoční. Kyž jsem se jí jal vočmuchávat, žvala na mě fůůůj, že je to pichlavý. Vim houby, co jsou Vánoce. Si říkal po o, brácho, že pod tímhle jehličnanem budou ňáký moje vlký balíky. A že mi je navalí pan Jééžíííšek. A pak mi je bude nosit rok co rok. No tak ti tedy nevim, jak mam jako dlouho eště na něj čekat. Že tys kecal, cooo? ŽE ty děláš ze mě vola a ten strom sem Vona narafičila jen proto, aby na mě řvala – fůůůj. Že ty s ní snad pečeš nebo cooo? Že ty Vánoce, vo kterých vod rána meleš, neexistujou …?
Sedim si na rantlu terasy, zadek mokrej a studenej a čučim dolu před barák. Jako to dělával on. Náš pes. Zavřu voči a připadne mi, jako by to bylo včera. Je to ale už pět měsíců. A je to pořádná mrcha. Ten čas. Jak zatraceně rychle letí.
Byl začátek léta, červenec. Seděla jsem na lavičce na zahradě a Egon se válel ve stínu vopodál. Řekla jsem si – to je fajn, že letos nebyl čas na postavení bazénu. Snad by mi i bylo blbý se v ňom čochtat s vědomim, že on tam nemůže. Kdoví, třeba by to bylo líto i jemu, když se začly v rybniku množit sinice a nemoh si jít zaplavat. A tak jsem se zvedla, vlezla do koupelny, vyždímala si žínku na čelo a nechala si čůrky stejkat po krku, napustila kýbl vody a hřbetem ruky zkontrolovala, esli není moc studená. Kýbl jsem vodtahla na zahradu a řekla jsem: Pooď, poleju ti aspoň packy. A taky bříško. A namočim ti trochu hlavu. Jo chceeeš?
Blížej se Vánoce. Lidi si stěžujou, jakej je nečas a jak je zebou ruce a uši a brada a prsty na nohách touhle dobou v prosinci. Prej – už aby bylo zase léto. Já, teplomil, nadšeně drkotala hodiny zubama vo adventu den co den. Eště vloni. Sugerovala jsem si, jak je to fajn, že je zima, když jí ten náš hafan tolik zbožňoval. I když bych rtedy adši zalezla do pelechu a ani se nehla. A přála jsem si, aby se nikdy nevoteplilo. Aby mu bylo pořád fajn.
V pelechu je nuda. A vedro. Musim zase vyvětrat…
Bylo vedro. Jako prase. Jak v kotli, co tam vařil loni soused prasečí nohy na vohni. A když mi jednu chtěl dát, Vona sdělila: No prosim vás, psi nesměj kosti vařený. To byste moh teda vědět, nee, dyk máte taky psa! S tak packu dostal ten jeho. A páníček řek: Pojedem k rybniku, pooď… A panda suše sdělila: V žádnym případě! Ses zbláznil nebo co? Chceš snad, aby chytil sinicee? Na kůži, do ucha, do vočí nebo do žaludku, když to bude navíc lemtat? Ne! Neexistuje! A vzala hadici a polila mě ledovou vodou. Na to řekla: Helee, nemůže dostat rýmuu? Tak jsem se voklepal a nejdřív jsmem se zabahnil zpředu, ale kočku jsem nechyt. Pak jsem se zabahnil vzadu, páč jsem pandě pandy rozhrabal mrkev, kerou nežeru, když mi jí Vona cpe, páč nejsem králik. Podivala se na mě a řekla: No prosim tě, Egypte, fuuj! A tak jsem se urazil a sed si na skalku do čerstvě zasazenýho keře. Sem já ňákej Egypt? Nebo Maroko? Rozhlíd jsem se vpravo a pak vlevo a přemejšlel sem, kam se pudu zchladit. Nakonec jsem to vymyslel, páč jsem kluk šikovná a inteligentní, se ví. Vodkráčel jsem do baráku, ale za chvíli se tam vobjevila Vona: No poceem, podivej see, to snad neni možnýý… Ale vono to je možný uplně zaručeně – je jasný, že kůže prostě chladí … Skoro jako roztátej BÍLEJ sníh! A pak jsem kejch. Ježišši, von chytil tu rýmu…
Sedim si to v rachotě před chvíli navečír, pár hoděk přesčas zas, vod rána božího už uplně vyšťavená a najednou crrr, ťuk ťuk. Votevřu a ve dveřích, páááni, návštěva ... Jirka Hellerů se culil na práhu. Páníček puberťáka Enza! Tééda. Vizita.
Dostala jsem dárek. Nádhernej dárek. Až mi slza ukápla, když do ní teď nahlížim. Kecám. Vlastně tři.
Tak Ti, žlutej juniore ENZO - zlatý retrívr, přeju, aby ses dožil nejmíň dvaceti let (a nebo radši třiceti) a aby Ti to běhalo a lítalo jednou stejně jako teď. A aby sis semtam vzpomněl na rady starýho pardála, kterej, kdyby tu byl, tak by Ti čuchnul k pacce, eslis nenašláp venku háraffku, nasál by lehce testosterónu a tlumeně zamručel, ať si hodíš trochu zpátečku, páč neni žádná čuba, po který bys moh moc lízt a řek by - pooď, tady sebou flákni vedle mě, ať nás Vona nevidí a poslouchej.... já Ti řeknu, co eště nevíš a jak na ně, aby Ti bylo mezi těma Tvejma dvounožcema, co jsou tak volysalý a jenom sem tam chlup, eště líp, než teď... Ale nejdřív trochu zakňuč. Takhlenc.... To Vona přílitne a začne - heleee, nestalo se jim niiic? Kerej to byyl? Nebolí je něcoo? A dá nám každýmu suchar. A myslíš že spíš dva. To se nám to bude psovsky diskutovat vo moc lííp...
Bravo!
A dneska nevařim, neuklízim, nepeču, nečučim na bednu, advent mam na háku. Pazoury na vyleštěnej stolek konferenční hážu, kafíčko, tatřičku, čtyři cukříčky, nový brejle z fosforově voranžovýho futrálu tahnu a kulatou karlovarskou voplatku z alobalu a jdu si čííííst! A slibuju - i kdyby trakaře padaly a já na hubu s nima, víc času na Egonův deník si vyčlenim a hodim tim svym zadkem, aby se to tak netááhlo... Jo.
DĚKUJU !!!
A mně to nedá nevzpomenout si na jeden mikulášskej večír:
"Já nechci tamten, já chci tenhlecten a co u toho chrápeš?..."
Jen na pár okamžiků zastavit ten čas! V době, kdy je všechno tak běžný, tak obyčejný, tak banální a tak všední...
Je to tu bez Tebe takový jiný, víš...
24/10
Pandí fftip
Tři psi seděj na
veterině v čekárně, děsně se klepou a bojej.
Jeden se ptá - hele ty támle, proč tady seeeš? A druhej pes řiká: No, já sem
německej vovčák, sem služební plemeno, mam veelkej rodokmen, policejní předky,
spoustu zkoušek a jsem mistr republiky. Ve vobraně. V špička na stopy únie.
Evroský. Smetu každýho čmuchače. A tarťáci se rafou s ipákama, kdo mě žere víc.
Bydlim v kotci se zateplenou boudou s íízolací. Z Něěěmecka. A na terase má
moje panička celou sbírku poháárů a vááz a medailí z toho fšeho, co jsem jí
vyhrál na mistrákách. A hlídám vobrovskej barák a vobrovskou zahradu. S
domácíma zvířatama. I s pššštrosem, co si ho koupila panda. A poslouchám na
slovo.
Mam ale jednu vadu. Můj pán má velikánskej voplocenej dvůr, kde chová slepice.
Aby měl bio cholesterol. No a já když vidim slepici, tak se vě mě něco votočí,
prostě se rozeběhnu, letim, voni na mě volaj - fuuuj, nesmíííš, lehniii,
stůůůj, ale já je mam na háku, přeskočim ten plot, slepici chytim a sežeru jí i
se zobákem. No, včera jsem měl v hubě už stošedesátoutřetí.... tak mě přišli
utratit.
A co Ty?, ptá se
vovčák toho naproti... No, já tedy nejsem služební plemeno, ale jsem ráce
lovecká, německej vohař,mám taky pořádně dlouhý pépé, skvělý předky, spoustu
zkoušek, jsem mistr v přinášení zvěře a můj pán je myslivec jak má bejt. A díky
mně vyhrává všechny nimrodí soutěže. Do mrtě. Bydlim v hááájovně, mám tam
nádhernou boudu z břidlice, plot nemáme, páč poslouchám na slovo. A u hájovny
stojí stodola. Moderní se solárníma panelama. A s galérií mejch pohárů a
vycpanejch bažantů a diplomů všech druhů. A denně chodim s mým pánem na hodiny
lesem. Dycky na volno, páč jsem lovecky cvičenej.
Mam ale jednu vadu. To když tak dem a já ucejtim srnu, něco se ve mně prostě
votočí, začnu zdrhat, pán na mě ječí - fuuuj, zpěěět, lehniii, ale já letim,
srnu doběhnu a sežeru jí. I s kopejtkama. No, včera jsem měl v hubě už
dvaadvacátou... tak mě vezou utratit.
No a co ty, ty vypadáš
fakt hrozně, ptaj se voba psi, vovčák z Něěmecka i německej vohař toho
třetího........ No, já tedy nejsem služební plemeno ani lovecký ráce, žádný zkoušky
nemam a je mi naprosto šumák, co je ipo, tart či parková zopka nebo ňáký
nimrodi, moc dobře ale znám cac a cacib a jiný cancy včetně efcéí. Jsem rasa
společenská, německá doga a mám doma spoustu pohárů. Dokonce i pozlacenejch. Z
výstav. Jezdim na ně po celym světě a všude slyšim jenom - jeee, waaau, number
one! Exhibice mýho luxusního exteriéééru. Jedna za druhou. Moje povaha je
flegmatická, bezproblémová, s nikym se neperu, nic nehonim, nikoho nekoušu,
všechno mam na háku, jsem diplomat, miluju děti, starý lidi, na procházky
chodim bez šňůry i bez vobojku, protože jsem nejposlušnější a nejklidnější a
nejvzornější pes. Nebydlim ani v lese ani nehlídám barák se zahradou. Bydlím v
modernim mezonetovým bytě, co ho postavila firma Made in Italy a spím s mojí
krásnou paničkou na její hebký posteli s hedvábnym polštářem s nápisem Versace,
co jí řiká letiště.
Mám ale jednu vadu. Když večer moje panička vypne vířiffku, vyjde z masážní
vany a sauny a pak jde do ložnice nahá, něco se ve mě votočí a já se rozeběhnu
a jdu zezadu po ní... tak jsem tady na drápky.
12/10
Čtvrtka roku. Tři měsíce. Dneska přesně na den. 12. července
letošního roku. S kuropěním. Start mýho prvního dne nepejskaře po desítkách
let.
Iks tejdnů, skoro celá stovka dnů. Dlouhá doba.
První kousek toho dne je už na furt minulost. Fuk, jestli
starej měsíce tři a nebo třicet let. Z jezer slz jsou už jen potoky ústící do
pindi potůčku. Zůstala jen malá dírka kdesi uvnitř, co se nezacelí, jedna z
těch, co je jich tam už víc. A takovej ten divnej pocit, kterej nepopíše žádnej
jazyk na světě. Ten, kterej nepejskař nezažije nikdy a kterej i přes ty bodliny
stojí za to! Za to největší krátký bohatství, co dokáže dát člověku jen jakejkoliv
chlupatec. Ten JEHO.
Tenhle psí deník jsem založila na žádost mnoha mých známých
a kamarádů. Někdy koncem loňska. Už tenkrát jsem si řikala - jak dlouhý to bude
mít asi trvání? A bude na to vůbec někdo koukat? Pochybuju. Takovejch deníku je
přeci milion!
Byla to prima doba, den co den, když chlupatý zlato spalo
vopodál, špičku čumáku něžně položenou vedle mojí bačkory s dírou, napsat
navečer velkej nesmysl z toho nic, co jsme v tomhle věku ještě mohli podnikat.
Někdo courá po kantánech, jinej po kultůůře, další sedí u telky a tamten třeba
v putice. A někdo sedne k bedně a plácá do kláves. Byly to krásný chvíle,
dychtivě hltaný v čase, kdy už dávno je člověk se svým chlupatym kámošem
sehranej dokonalej tým, kterýmu stačí jen zvednutý vobočí nebo střihnutí ucha k
tomu, aby věděl, vo co go. A kamarádi a známý se smáli. A někdy pořádně. A
srdíčku to dělalo docela fajn. A zviřátko spokojeně spalo a vůně jeho kožíšku
se linula po celym pokoji.
Pak nastalo léto a fffšelijaký změny. Na deník jsem ale
nezapomněla. Ani na jeho příznivce. Ani na chvilku. Jako na svůj slib do éteru.
Kdo ví, jestli bude knížka k čtení. Třeba vůbec ne. Ale bude památkou. Je čas
se soustředit na ní. Běh na dlouhou trať.
Teď vobyčejnej deník slouží jen k vkládání fotek. Vzpomínky
na vnitřní straně, nuda na tý vnější. Páč smysl hesla "Jen tak pro zábavu" se
teď vypařil. Ale kámošem je mistr Čas. Ruku v ruce spolu kráčíme vpřed a každej
z vobrázků tlačí koutky pandích úst víc do strany.
K dnešnímu dni neuvěřitelných 1048 lajků deníčku. Jenom
díky těm, co sem sem tam juknou. A ty čísla! To by mě nenapadlo ani ve snu.
Celá Sazka Aréna. Jen a jenom díky Vám. Za to se klaním a patří Vám můj dík.
A teď šup - klikněte na ikonu vypnout, mlaskněte směrem za
záda a řekněte tu kouzelnou větu: "Poď! Deme ven!" A užívejte si plnejma
douškama toho, co jednou nebude. Protože jen to je ten vopravdickej deník
každýho hafana! I ten Váš.
POHÁDKA O PRINCI A BALONKU S VOCÁSKEM
Královským rodičům se narodil princ. I přistoupila k pelíšku první sudička a praví: ,, Budeš krásnej a chytrej, princi, ale až ti bude vosumnáct měsíců, tak ti z čumáku vyroste balonek s vocáskem."
Přistoupila druhá sudička a řekla: ,, Ano princi, budeš chytrej a krásnej, ale ve vosumnácti měsících ti skutečně vyroste z čumáku balonek s vocáskem."
V tom ale přistoupila třetí a řekla: ,,Ty se ale sebereš a skočíš přes vosumnáctero překážek, voběhneš vosumnáctero maket a přeběhneš vosumnáctero áček a doběhneš na mýtinku k rybníčku. Tam spatříš žabičku. Ty tu žabičku plácneš packou, aby ti nezdrhla, pak jí políbíš, ze žabičky se stane překrásná čuba a ta ti ten balonek z huby vytahne."
Tak se také stalo.
Princ rostl a žral a rostl a když mu bylo vosumnáct měsíců, tak mu skutečně vyrost z čumáku balonek s vocáskem. A von ale nelenil, sebral se a přeskočil přes vosumnáctero překážek, voběhnul vosumnáctero maket a přeběhnul vosumnáceteo áček, až přišel na mýtinku k rybníčku. Tam byla ta žabička, von tu žabičku sek packou, aby mu nezdrhla, pak jí políbil a ze žabičky se stala krásná čuba. Ta mu ten balonek s vocáskem z huby vytahla a štěkla…
…mam estrus.
nenápadně tiše - jako minulost.
Tvoje hvězda září kdesi v dáli, tam,
kde je ti snad hezky, kde jsi ale sám.
ZŮSTAŇ
Bylo to někdy koncem léta, asi touhle dobou, před dvanácti léty. Nebo že by spíš začátkem podzima? Jo, asi tak to bude.
Zaparkovala jsem škodovku u supermarketu a stáhla vokýnka. Teplota sice nelezla nikam do výšin, tak to ten podzim asi už musel klepat na vrata, ale i tak psi musej mít přeci dostatek čerstvýho vzduchu.
Byl mladej, brada černá jak uhel, roztaženej na zadnim sedadle a já jsem chtěla mít jistotu, že tam taky tak zůstane, dyk když dá dvounožec povel, tak ho musí i začínající psí puberťák vykonat a né lozit po auťáku a vožírat vopěrky nebo vyblizovat starý vajgly z popelniku. Ustupovala jsem, couvala od auta a s namířeným prstem jsem soustředěně, přísně opakovala: "Zůstaň, slyšíš? Zůstaň!" "Zůůůů-staaaaň!"
Kousek ode mne parkovala řidička, milá štíhlá blondýnka. Hned jsem si říkala, že na mě tak divně z bavoráku čučí. Vylezla, uhladila si minisukni po vystouplym zadku, pípla dálkáčem, prsteníčkem si přejela po obočí a podívala se na mě jako na totálního idiota a řekla: "Pani, to nechápu, proč nezatáhnete ruční brzdu?"
Co v tvých očích vidím? Tebe?
Nebo možná spíše sebe?
Nebo vidím v dálce nebe?
Sem tam člověk něco ztratí,
občanku či klíče z gatí,
mince, co se s nima platí.
Ztráta tebe, lásko milá,
trošičku mě rozhodila.
Snesla bych ti modré z nebe
za ten pohled, co teď zebe...
