Vlak

Drahá polovina vodjela na chalupu už ve čtvrtek. Páč je vedro jak na Bali. A já ruku na srdce, že teda dorazim auťákem po rachotě na chalupu večer taky neasi. Trvá to necelou hoďku. Jenže vedro eště větší. Tak že to vodložim na pátek. Ale předpověď nekecala. Tropy se stupňujou. Jak v Nairobi v Africe. A páteční kolony. A tak nepojedu. Dneska vpodvečer sem tam mráček. Ale zas ta zácpa sakra hodinu na výpadovce. Takže jsem to parádně vymyslela. Sednu na taxika, doveze mě až na nádraží a já si přečtu noviny v klimatizovanym kupé český dráhy nebo si dám šlofika. Když je to spoj přímej pěkně bez přestupu na půl hoďky. Nandám respirátor a taxikáře pobízim, ať přidá, ať to hezky stihnu, zaplatim, sundám propocenej respirátor a tráduju si to k nádražnímu vchodu. Mříže. Vchod zpozarohu. Přidám do kroku a nasadim navlhlej respirátor. Jízdenky, fronta, vlak jede za čtvrt hoďky. Dva chlápci přede mnou u vokýnka. Na tabuli nápis 30 minut zpoždění. Zbylej chlápek akorát platí. Na tabuli spoj je zrušen. Pokladní přemejšlí a zírá deset minut do monitóru... Vyjděte ven před nádraží, běžte vpravo a pak zase. Tam stojí koordinátor ve žlutý vestě. Navigátor. Řekne vám, co máte dělat. Navede vás na autobusovou náhradní dopravu. Venku sundám durch mokrej respirátor a ženu se za roh a pak zase. Koordinátor ve žlutý vestě naviguje, až se z něho kouří. Podle cíle cesty. Vy vlevo a vy vpravo. Vy sem a vy tamhle. Kdy to teda jede, ječej nedočkavci. Za chviličku, vodpoví a za deset minut s nadšením volá... tak tenhle autobus je váš, nastupte si. Nandám promočenej respirátor, z kerýho mi z krku kape. Vevnitř asi padesát stupňů. Za deset minut žluťouš velí: je to rychlej spoj, jede přímo po dálnici. Nikde nestaví. Vystupte si vy, kdo jste si to nemysleli. Po třech hoďkách zázrak. Tak jedem panstvo. Za 50 minut jsme na místě. Na přestup budete v cíli čekat jen čtvrt hoďky.

Kašlu na respirátor. Nemůžu se dočkat přestupu na vlak!

Prodám chalupu. Kousíček vod Prahy. Nechce někdo?